Přihlásili jsme Jirku na Erasmus. Nepočítali jsme s tím, že by zrovna jeho vybrali, když to na škole tak flákal a škola ho nebavila. Ale pak přišlo z MŠ vyrozumění, že v září může nastoupit v San Franciscu na základce ve čtvrti Castro. Skoro všechno šlo z fondů EU a jen zlomek byl na nás. I tak to byla velká pálka, ale co by člověk pro vlastní děti neudělal, když si sám zažil debilní socialismus. Nikam jsme nesměli jezdit. Studovat v zahraničí, to bylo jen pro KáGéBácký šíbry v prognosťáku. I když nám to zacloumalo s rozpočtem, měli jsme z toho radost. San Francisco, to je má velká láska a kdykoliv mám možnost si tam zajet, neváhám. Navrhl jsem Olině, že bysme tam mohli třeba v červnu zaletět, ale ona nemohla, protože v tu dobu byla u maturit, nenašla za sebe náhradu a že mám letět sám. Šlo o to, že Jirka tam chodil do školy celej rok a červen už byl konec školního roku, tak jsem to vymyslel tak, že se budu chvíli toulat po městě, zajdu si do MoMy na nějakou výstavu a vždycky odpoledne se sejdeme s Jirkou někde ve městě a zajdeme si spolu na večeři. Bydlel u jakési mexické rodiny. S jejich synem Sanchem chodil do třídy a seděli spolu v jedný lavici. Vymyšlený jsem to měl docela dobře, jen s ubytováním se mi nedařilo. Nakonec jsem se rozhodl, že si na těch pár dnů můžu dovolit hotel. Našel jsem si něco přes booking.com a zaplatil zálohu. Hotel byl sice v hodně divné čtvrti, po ulicích se váleli sjetí bezdomáči, ulice posraný, ale samotnej hotel byl vevnitř dost stylovej – Stará dobrá Havana z Hemingwaye. Chodby s kobercema, málo světla a obrovský pokoje. Ve svým pokoji jsem měl asi pět vestavěnejch skříní. Velikánská stará trochu oprejskaná vana s pozlacenejma kohoutkama a začernalou čárkou od hladiny vody po posledním hostovi, obrovská postel, nefungující klimoška, intarzovanej psací stůl z barvenýho ořechu. Takový solidní protiklady.
Nevím, proč jsem se na poslední chvíli rozhodl, že si s sebou nevezmu digitální bezzrcadlovku, ale svýho starýho spolehlivýho hasselblada pětikilo bez hranolu. Asi proto, že jsem měl ještě v mražáku pár svitkovejch filmů a přišlo mi dobrý je, ač už pár let prošlejch, dofotit ve svým oblíbeným městě. Všecko jsem to měl tak hezky naplánovaný. Poslal jsem Jirkovi esemesku, že jsem už ve městě a ubytovanej a kdy se teda sejdeme. Odpověď nepřišla, ale to je u Jirky normální, nechalo mě to v klidu a šel jsem si na roh dát pivo a bagetu. Po cestě na mně vysomroval smradlavej zhulenej chlápek 7 dolarů. O dvě ulice dál mi zase nějakej slušně oblečenej úředník s provinilým výrazem vnutil plastovou krabičku s jídlem z fast-foodu. V ceně asi 20 dolarů. Na bagetu se můžu vysrat. Ale pak jsem tu krabku dal jinýmu zoufalci na chodníku. Cinknul mi mobil. Jirka píše, že mi zítra bude volat ředitel ze školy, že mu dal mý číslo. Dobrá, asi nějaká seznamovačka nebo tak něco. Byl jsem utahanej, jet-leg dorážel, tak jsem se vrátil do hotelu a šel brzo spát.

Někdo mi ráno volal, byl jsem ještě rozespalej a moje jediný funkční ucho a pure angličtina mě při telefonování trochu hendikepovala. Ve zkratce šlo o to, že mi volal Jirkův třídní, že se Sanchem udělali nějakej průser – myslím, že kouřili na hajzlu, a protože je Jirka přes Erasmus, tak je okamžitě bez odvolání vyloučenej a školní autobus ho odváží na letiště. Že mi to volá, když od Jirky zjistil, že jsem v SF. Pak mi ještě pípla SMS od DROZDu a mail z kanclu Erasmu, že studium bylo ukončeno jen o týden dřív, než oficiálně končí škola, tak nás nebudou sankcionovat, ale ať hned jedu na letiště převzít syna. Zkusil jsem štěstí a zabukoval si dvě letenky na 18:30. Jirka mi potvrdil, že na mě počká na letišti. To je vůl ten Jirka, ještě že udělal průser až na konci školního roku. Začal jsem balit, ale podezřele se mi zmenšil kufr a zvětšil počet svršků, rozjel se mi na tom starým kufru zip, proč jsem si kurva bral kufr? Já! Já přece všude jezdím jen s malým batohem. Obal na kufr byl taky letitej, možná ještě po tátovi. Byl zpuchřelej a protrhával se s divným zvukem v rozích. Půlku věcí jsem v tom pokoji musel nechat. Rozkydlá bába na recepci mi odmítla vrátit prachy za nevyužitý dny, ale moc mi to nevadilo. Vrátil jsem se na pokoj, pokusil jsem se dobalit a pak jsem s tím těžkým rozpadajícím se kufrem vyrazil temnými chodbami hotelu. Teprve teď mi došlo, jak na hovno jsou všude ta zrcadla. Bloudil jsem, narážel do zrcadel a nemohl najít výtah. Měl jsem pocit, že bloudím v kruhu. Z letenky v mobilu jsem vyčetl, že letíme s maďarskou společností MAG(Y)Air. Když jsem se konečně dostal ven před hotel, nikde nebyly žádný taxíky, tak jsem se s tím kufrem vláčel ulicema a ptal se lidí, kde najdu nějaký taxi. Prozradili mi, že sem tága nejezdí a radili, ať jedu autobusem, tramvají a nebo stopem. Došel jsem pěšky až někam do města, ulice v tý čtvrti vypadaly jako v Jihlavě v roce 1968. Zakufroval jsem a ocitl se na pláži, kde byli divně oblečení lidi, všechny scény byly jako z fotek Martina Parra, včetně těch jeho šílenejch barev.

Obrovskej černoch místo aby mi poradil, když jsem se ho ptal na cestu, přede mnou utekl se slovy „Sorry!“. Kufr mi zavazel a neskutečně mě sral. Na krku se mi houpal těžkej foťák. Někde na lavičce v parku jsem zapomněl bundu, ale Indián, co zametal na ulici vajgly, mi dal svůj odstřihnutej vršek od overalu. Vypadal jsem jako poloviční zametač. Udělal jsem si pár fotek na pláži. Nějaká ženská v hnědým flaušáku, co stála před autobusem, mi naznačovala, že je nebezpečný se tu takto potulovat v oranžovým overalu a s kufrem v ruce. Snažila se mi něco naznačit a furt se rozhlížela kolem. Říkal jsem si, že je divná, i když byla docela sympatická.

Zavolal jsem svým starým Siemensem Jirkovi a ten mi odpovídal tak, že mi z toho hovoru vyplynulo, že u něho nejspíš někdo stojí a dává bacha na jakékoliv náznaky spiknutí, čili mi ten hovor s ním byl dost na hovno. Jen takový blábolení. Čas se mi nemilosrdně krátil. Mohutná paní v jednodílnejch plavkách a růžovou zmrzlinou mě viděla telefonovat mobilem a zděšeně poukazovala na to, že v dnešní době je v Americe nebezpečný volat mobilem. Chtěl jsem ji poslat do prdele coby konspirátorku. 5G a záření do mozku, ale je to prej kvůli odposlouchávání a zjišťování polohy. Sebrala mi ho a zahrabala hluboko do písku na pláži. A že si mám zavolat z budky nebo z automatu. Na konci pláže byla cihlová zeď, kde do půlky stáli v řadě chlapi v modrejch silonovejch plavkách, asi chtěli  čůrat. Na zdi viselo skoro padesát telefonů v řadě. Paní mi vnucovala čtvrťák, ať si zavolám klasikou.

Postupně jsem se ve střípcích dozvídal, jak to se mnou je. Jakejsi JedeVance – chlápek přes migranty – si dal tu práci, že vystopoval přes internet wermachťácký uniformy, který jsem před léty propašoval do Austrálie a dokonce dohledal i pokutu za jízdu po špatný straně silnice, taky v Austrálii. Tak po mně vyhlásil federální pátrání. Hledali mě snad všichni policajti Ameriky. Než jsem došel k telefonům, tak mě pár copsů obklíčilo. Chtěli po mě doklady. Neměl jsem svou bundu, ale automaticky jsem zašátral v kapse overalu. Věděl jsem, že mám občanku v kapse, dával jsem si ji tam ještě v hotelu na chodbě. On mně totiž někdo nakecal, že do Ameriky mi stačí občanka, protože prezident vyhlásil na pár dní, že jde o shengenskej prostor, ale už to zase stihl odvolat. Proto jsem ten pas neměl. Když jsem šáhl do kapsy, tak mi z ní vylítlo mračno šatních molů. Policajti se rozutekli po pláži a snažili se je všechny pochytat, přidávali se postupně i ostatní lidi na pláži. Bylo to fotogenický, ale neřešilo to mou situaci. Chtěl jsem si vyfotit pár obrázků z té akce, ale neměl jsem už ani ruličku filmu. Podělanej svitkáč s dvanácti obrázkama!
V tom jako ve snu, zázrak, kolem projela rikša a ochotně mě nabrala, že mě na to letiště doveze. Všude byly krabice s pizzou, který jsem musel držet, aby během tý děsný rozhrkaný jízdy nevypadly z vozítka. Chlápek v arabský "noční" košili mě sice vezl na letiště, ale po cestě systematicky a neuvěřitelně rozvážně rozvážel ty pizzy. Docházela mi baterka v chytrejch hodinkách i čas. Šofér měl na sedátku i čerstvý papírový noviny, kde jsem se o sobě dozvěděl, jak po mně jede JedeVance a že to je nejdůležitější akce od dob zvolení novýho prezidenta do funkce. V tisku mě popisovali jako proradnýho podvodníka, kterej se umí ztratit v davu a je taky nebezpečně rafinovanej. To o tom ztrácení v davu byla jediná pravdivá věc, jinak samý píčoviny. Psali, že až budu dopaden, tak mě vylifrujou zpátky do Venezuely a budu tam umístěnej v převýchovné kleci s Jermanovou. Jídlo mi prej bude nosit Turek. Turek z Istanbulu. Došlo mi, že to je vážný, a začal jsem být ještě ostražitější a trochu i nervózní, což vedlo k tomu, že jsem se probudil a nevím, jak to všecko dopadlo. A už vůbec netuším, proč jsem tam jel s analogovým Hasselbladem 500C. V dnešní době?

Dr. 1/6/2025