Proč se to jmenuje tak divně? To se vám pokouší vysvětlit první odstavec první části cestopisu
Kde jsme to skončili? Jo, že to nebude nic lichotivého.
Výlet nemladých cestovatelů pokračoval celou sobotu, jak již bylo minule sděleno. Sněžka zklamala svým svižně neomaleným dojítkem turistů, atrakce, pohlednice, limošky.... Dole pod Sněžkou fotka amerického středozápadu 60. let, ale o tom snad příště, to ještě žije, to se tvoří v hlavě tchoří...
Skupinu čeká posledních 2000 metrů. U věže Wavel, tajemné jméno, tajemně postavená, tajemný tvar, se pokouší vylézt pár dobrodruhů horolezeckých stěnu v Sněžných jamách. Páníček zamlada taky horolozil, ale dneska by si netroufal. Pro radost z pohybu zcela jistě ne, kdyby šlo o kejhák, pak klidně, není volby. Naštěstí mu o něj asi nejde, tak jen chvíli čučí.

Jdeme z kopce, to by mohla být odměna za všecky výstupy. Lidské tělo je vyrobené podle zastaralých výkresů. Čím starší součástky, tím menší radost z chůze z kopce. To raději furt nahoru. Za zatáčkou trčí cíl naší cesty.

Pingl z Labské, okuje starých časů, oděný v odporně rudé košili, je drzý a přisprostlý. Na každý dotaz povýšeně slintne odpověď. Jídlo dobré, příliš předražené. Z každičkého koutu je cítit tisíce kubíků socialistického betonu. Skanzen starých časů.

Labská bouda je snad jediná budova vzácně zharmonizovaná zevně i uvnitř. Příchod k ní odkudkoliv vám zatají dech. Ne, není to únavou ani terénem, že vaše kroky zpomalují. Že k cíli se musíte prodřít skrze boubínský, těžce prostupný prales nevkusu. Ze svahu se vykusují do prostoru kusy betonu trhané plastovými okny. Některé plochy betonu marně překrývá jakási čedičová, určitě nehorázně drahá obloženina. Již zdáli se na vás drze šklebí nesmyslně prolomená střecha. Voda ze střechy se tak sbírá z celé plochy a odtéká tak, aby podmočila celý hotel. Podle hesla vlhkosti není nikdy dost. A to jsme ještě do bunkru ani nevstoupili. Nad střechou nám rozum stojí. Marně s J.K. přemýšlíme, proč a kdo to vymyslel zrovna takhle. Jediným rozumným vysvětlením je, že při úklidu v arch-ateliéru paní uklízečka omylem praštila smetákem do modelu. Střecha se prolomila. A protože hlavní architekt byl zrovna na dovolené na Krymu, už to tak zůstalo.
Obcházíme tu strašnou stavbu, za kterou by se nemusela stydět ani Moskva sedmdesátých let. V nejvyšším patře je restaurace. Ani klavír u zdi nedokáže získat srdce návštěvníka. Konfliktní prostor. Kvikací házecí šipky za rohem. Skoro prázdno. Nelidské.

Nepříjemná obsluha, nepříjemné ceny. Ze dveří od hajzlů trčí koule a vyzývavý otvor na pětikoruny. Je nás 8 a většina pije pivo. S každým pivem se prý chodí 2x. I to je potřeba připočíst k ceně. Proto je na Labské boudě pivo o 10 korun levnější, než na Špindlerovce. Tam je hajzl zadarmo.
Skryté poplatky se na Labské objevují na každém kousku papíru s nabídkou služeb. Samé finanční kličky.
Ale nenasazujme jenom psí hlavu, obsluha nám při první poznámce o koulích poradí, ať si na koule nešaháme, ať na ně jen tlačíme. Prý pak použití bude zdarma. Komu tuto radu dávají? Všem Čechům? Nebo jen těm sympatickejm? A jsme to my? A proč zrovna my? Poradí někdy i Němcům? My ale netušíme, že tato velkorysost je směšná. Stále netušíme, co nás v betonovém království čeká. Perzonál z Labské ví, že těch 8 poutníků tu přespí. Mají to zamluvené. Mohlo nám být podezřelé, že nebylo třeba žádné zálohy. Manager, se kterým jsme to domlouvali do telefonu, říkal: „Nemusíte mít obavy, místa je tu vždycky dost.“

Někdo z nás za koule zatáhl a jeden z hajzlů zneškodnil. Musíme chodit všichni na pánský.
Jídlo kurevsky drahé, dávky malé. Každý dotaz nabubřelý pingl komentuje slovy: „Vážená (Vážený), jsme ve výšce 1340 metrů nad mořem, kdybyste laskavě pozorně četli v letáku (jídelníčku), bylo by vám všechno jasné. Ale, jak říkám, jsme ve výšce 1340 metrů na mořem. A to vás omlouvá. Přemýšlím, že kdybych ho lisknul se slovy: „Promiňte, to ta výšková nemoc.“ Možná by mi to i jemu pomohlo. Neudělám jako obvykle nic.
Cena za jednu noc 320 Kč. A připravte si občanky! Nezazní žádné „prosím“. Manažer má modrou šusťákovou vestu s beránkem a baziliščí pohled. Vybere ode všech občanky (je to nutné?), odchází. Vrací se za hodinu, přináší klíče. Při placení se nemohu dopočítat. No schválně: 320x2=640. Platím tisícovkou. 1000-640=360 a to bez ohledu na nadmořskou výšku. Dostávám zpět 320. To asi ta výška, přepočítávám, na každý metr výšky skoro 3 halíře pokuta. Panička počítá taky. Výška nevýška, chci zpátky ještě 40,-. Pingl v rudém hned ochotně a jedovatě fluše po mé ženě svou rozkošnou omletou formulku: „Vážená, jsme v nadmořské výšce 1340 mnm, kdybyste četla pozorně, všimla byste si tady dole v letáčku poznámky* – poplatek za transfer osob 20 Kč. Rozumíte?“ Páníčka to trochu sere a ptá se: „Vážený pane číšníče, dokážete mi vysvětlit v nadmořské výšce 1340 metrů nad mořem, co se skrývá pod položkou transfer osob?“

Pingl odchází, neříká nic. Asi to v té strašné výšce vysvětlit nelze. A tak se trápíme, co by to mohlo znamenat. Tolik záhad na jeden betonovej bunkr. Zvenčí zalomená střecha, uvnitř hajzly s koulema, za které někdo platí, někdo ne. A transfer osob po 20 korunách na hlavu. Nebo že by 10 Kč na nohu? Co to asi je? Platí ho i ochrnutí? Nebo to je za prošlapané koberce? Rudá košile z výklenku nerudně šlehá k našemu stolu jedové šípy pohledů. Na jeho vkus se bavíme příliš nahlas a nevázaně. Největší z kverulantů naší party L.M. naštěstí transferní poplatek nezaregistroval. Mohlo být zle i veselo. Škoda, snad příště, ale to vzhledem k budově a perzonálu nehrozí. Mírně v mezích zákona nasraný pingl nás nutí přeskládat batohy od piána ke krbu, tak jdeme raději spát. Těšíme se po předchozí noci na příjemně vytemperované pokoje s voňavými peřinami, horká voda a mýdlo, froté ručník. Za 320,- se toho dá nabídnout. Pošramocené nohy nás odnesou o dvě patra níž. Všude je cítit vlhkost a plíseň. Žárovky na chodbách 40wattové. Dvě funkční na celou chodbu. Jako v Havaně. Tápeme temnými chodbami a hledáme čísla pokojů. Smradlavý koberec tlumí naše belhání. Otevíráme dveře vysněného pokoje. Plesnivý smrad nás břinkl přes ksicht. Páníček cítí i myší moč, rád by se mýlil. Úzká chodbička, dvířka skříně visí smutně nakřivo. Vpravo hajzlík se sprchou, dveře nabobtnalé. Pokoj trpí třemi dřevěnými postelemi. Hrbatý hnědý dřevěný obklad. Páníčkovi se zamlžily brejle. Nevidí a to je jeho štěstí. Venku je již tma. V pokoji vlhká zima. Hnusnější pokoj páníček nepamatuje. Nikde na světě. Zlatý Súdán. 320,- za noc a lůžko +20,- transferné. Je jim zima. Páníček přemýšlí, že by se neosprchoval. A nebo oblečený. Panička je odvážnější a za chvilku už se ozývá slastné hýkání z hajzlosprchy. Vysprchoval se taky. Voda vařící. Všude potopa. Voda neodtéká. Kachličky hrozí zavalením. Jsou odchlíplé u stropu o 7 centimetrů. Zkuste se utřít úplně vlhkým ručníkem. Hermelínově smradlavým.

Snad poprvé v životě si musí páníček oblíct pod peřinu mikinu a na nohy fusekle. Nechce se mu za ty prachy vysušovat peřiny hotelu Labská bouda. Peřina smrdí myšíma chcankama. Přemýšlí, že by si měl strčit sluchátka od MPtrojkmena do nosu místo do uší. V takovém smradu se nedá spát. Naštěstí jsou tak unaveni, že usnou s hubou otevřenou i v tak příšerné díře. Ráno na hajzlu zbytek roličky zvlhlého papíru (raději použije vlastní), mokrá podlaha, obklady odchlíplé o další dva milimetry. Po světlých kachličkách poskakují malí okřídlení broučkové. Hnusné. Páníček je přesvědčený, že každý škvor tu musí mít šnorchla. Za denního světla je dobře vidět myšími zoubky odkousaný koberec a pod ním plesnivé lino. Okno nejde otevřít, jen maličko odklopit. Parapet z lina a odporný beton kam oko dohlédne.

Všichni se scházíme šokovaní na temné chodbě. Každý pokoj skrýval nějaké jiné překvapení. Páníčkovci získali za 680,- holobuňku, kde chyběl i seznam předmětů. Chybělo všechno. LM a T měli podle seznamu v pokoji mít:

..... ale neměli tam krom postelí a peřin nic. Báli se, že to budou muset uhradit a nebo nechat obsluhu nahlídnout do baťůžků a ledvinek, že neodnáší z objektu 3 křesla a další mobiliář.

Jeden z pokojů obsahoval skoro vše dle seznamu. Asi to management hotelu posbíral z ostatních pokojů. Zato tam ale netekla teplá voda. Co byste eště chtěli za 680,-. Tedy pardon, jen 640,- těch 40,- je za kročeje.
Docházíme k poznání, že ubytování v tomto objektu je tak nestravitelné a neopakovatelné, že je potřeba získat co nejvíc peněz hned napoprvé. Podruhé sem normální člověk nemůže přijít.
Snídaně je švédská a dobrá. Kupodivu. Panička po té noční hrůze sežrala 4 vejce. Volská oka, která jsme nejedli aspoň 10 let. To je dobrota.

Z betonového království 1340 metrů nad mořem odcházíme v 8:15. Naposledy v tomto životě. Doufám. Cesta do Harrachova je příjemná a voňavá. Páníček nasává plnými doušky aby vytěsnil myší smrady. Nalevo od nás mumlá Mumlava. Prý, kdyby Smetana tudy tenkrát šel, složil by Mumlavu a ne Vltavu. Páníček s tím nesouhlasí. Na infoceduli je jasně nakreslená přešrtnutá nota a o kousek dál poznámka „Zákaz skládky pod pokutou 5000 Kč.“ No a Smetana byl možná lakotný. Jestli tudy šel, neskládal. Vyřádil se na Vltavě.

V Harrachově poslední hospůdka, odborná disputace o krkonšském kyselu. Jak se má dělat a jak se dělá a jestli je lepší kyselo od maminek nebo od pana vrchního a jestli je správné pomáhat si octem, když je to kyselo. Poslední foto odpadkového koše, autobus, Černý most a domov nejmilejší s psíkem věrně čekajícím.

Přechod Krkonoš se vydařil. TTD (takticko-technická data) jsou ukryta v GPS krabičce pana L.M. Jediný údaj, který si páníček zapamatoval je, že se přístroj během třídenního výletu pohnul maximální rychlostí 51,4 km/hod. Jedno rozumné vysvětlení by mohlo být, že přístroj zaznamenal, jak L.M. zakopl o drát a velmi rychle upadl. Máte jiné?

Jestli se cítí perzonál z Labské boudy poškozený výše zmíněným fejetonem, nechť se hluboce zamyslí nad úrovní a kvalitou služeb. Třeba mají i nějaký prezidentský apartmán -tedy nějaký normální pokoj. Mohli ho nabídnout, odpustit si multinformaci o nadmořské výšce a neměl jsem o čem psát. A žádné příště. To raději přespím po krk v prameni Labe. Co do vlhkosti a zimy to bude srovnatelné. Labe ale voní. Krásně a minimálně minerálně.

p.s. Je možné, že si toho vedení boudy je vědomo, protože nabízí i jednu velmi speciální službu: Transfer osob taxíkem z Labské b. do Špindlerova M. (za 200,- za osobu). Kvůli bezpečnému noclehu ve voňavém kanafasu? No a protože už nemusí redakce každé sprosté slovo omlouvat zkratkou MP, prohlašujeme: „Jděte s těma transferama už do prdele.“