 |
|
 |
 |
Yamba
(baterka a zmrzka)
V minulém vyprávění jsme nebohé cestovatele opustili v okamžiku, kdy jim vyplivlo auto a oni ho museli tlačit přes křižovatku na odstavný místečko a jali se měnit tu chcíplou lepší baterku za míň chcíplou horší. Auto narvané k prasknutí, někde je baterka, někde nářadí. Výsadek je téměř profesionální, jako bychom to už někdy trénovali. Děti sedí v autě a nezlobí, to je s podivem, Helča s Olinou vyndávají předměty na asfalt, my pánové hledáme nářadí a měníme baterky. Jde nám to od ruky, ale situace není zrovna k hopsání. Je totiž neděle a je velmi málo pravděpodobné, že by nám někdo do cesty přistrčil opravárnu či jiný stánek s budoucností. Baterka vyměněná, první pokus o nastartování je úspěšný, jako zázrakem se vrátil podle ukazatele i benzin do nádrže. Bleskové naházení předmětů do auta, nevíme jak dlouho tahle baterečka vydrží, už na tábořišti jsme ji používali velmi nezodpovědně na svícení, abychom získali oproti divé zvěři a trampům jisté výhody. Teď je každej miliwatt dobrej. Rychle se musíme rozhodnout, jet dál, nebo zkusit v nejbližším městečku štěstí? Zvítězilo městečko, kontrolní dotaz na možnosti jsme vznesli na dvě ohromě tlusté dámy ve dvou autech, byly to totiž spolujezdkyně, ale jejich objem byl tak všecky meze překračující, že každá měla raději svoje autíčko. Když jsme zastavili jednu, zastavily obě, a obě odpověděly, že neví, že tam je Yamba a že možná taky i benzínka tam asi je, a odjely.
Pravoúhlé, přehledné a za dvě hodinky prohlédnutelné letovisko.
Jedem do Yamby. Nedělní brzké odpoledníčko, ve městě mrtvo. V Austrálii je však zvykem, že i když je svátek a o víkendech taky, krámky nezavírají. Možná to tak trochu souvisí s tím, že je skoro všecko soukromé a máloco patří státu. Čili úřady, ty jsou poctivě zavřené, to je státní, jenže my zrovna nepotřebujem podporu v nezaměstnanosti, my jsme tím naším problémem zaměstnaní až nad hlavu.
Všude božský nedělní klid. Od zítřka platí klid pondělní, který je od nedělního k nerozeznání.
První opravna má sice vrata dokořán, ale je tam jen nějaká holka v černejch gatích a černým svetříku a černej pes a vůbec ničemu ani jeden nerozumí, jedem dál, objíždíme jednu benzínku za druhou a všude se ptáme na to samé, nemají-li nabíječku, nenabili-li by nám jednu batérečku. Odpovědi jsou nudně stejné. Nedělní zaměstnanci nevědí. Pomaličku se mi v hlavě odečítají ty miliwattminutky, které z baterky neustále odtékají, jak brzdíme, a motor jede, a blinkry, a my se ptáme a pak jedem dál. Auto už je dost staré a nefunguje mu všecko, jak má, generálskej efekt je připraven. Mám debilní nápad, co když je blbě vypnutá klimatizace? Co když něco jinýho? Raději kontroluju všecky páčky od zbytečných a nenažraných spotřebičů. Lehce se dotknu jednoho z vypínačů. Všichni uslyšíme divnej pravidelnej zvuk. Co to proboha zase je? Že bysme odvezli z buše nějaké dýchavičné zvířátko? Zkoumáme a dumáme. Jde to zezadu, ale tam nevidíme, jsme nabalení ke stropu. Vyskočím ven a hle, máme málo elektřiny, takže se spustil stěrač zadního okna. A vypínač se přesně v tom okamžiku zasekl. Není žádná slušná možnost, jak ho vypnout. Je to blbé. Napadlo mě elegantní řešení, otevírám zadní dveře, vytrhávám polstrování, jak slepý Hanuš bořím ruku k motorku, nahmatám kabely a jeden odpojím. Je ticho, stěrač umřel. Máme k dobru pár stovek metrů.
V té nejhezčí benzínce, je taková do kopce, mají i obchůdek, mohli bysme si koupit novou baterku, možná i nabíječku, ale je to všecko moc drahé. Kdybychom byli pojištění, mohli bychom využít služby, kterou tu hodně lidí využívá a ocení, je to jakési cestovní auťákové pojištění, které vám dává právo žádat od nich službu kdykoliv a kdekoliv. Zajistí vám opravu, převoz nebo nějaké náhradní řešení. Není to sice nijak moc drahé, ale něco to přece jen stojí. Takové pojištění ale nevlastníme, musíme si poradit bez nich. Holka z pumpy, když se jí nepodařilo nám vnutit ani baterku, ani nabíječku, nás kamsi poslala, popsala cestu celkem podrobně, ale stejně nakonec skončíme úplně jinde. Obrovskej plechovej barák. Zevnitř nahlas hraje nějaká rapová muzika. Je to opravna velkejch lodí. Chlápek je sympoš, cosi tam natírá. Jo jasně, nabíječku má, dobrou, takovou na baterky od velikejch lodí. Jo samo, nabije, za dvě hodinky se vraťte, budete to mít hotový. Odjedem autem o pár metrů dál, zamkneme ho, klíčky hodíme do křoví, co kdybysme je nedejbože ztratili, a jdeme pěšky objevit kouzlo městečka Yamba.
Tady přistanou rybáři a prodají hospodě své úlovky.
Kuchař si to tu všecko rozporcuje a připraví.
A pak nikdo nepřijde, protože lávka zeleně klouže.
Všude to krásně voní. Je fakt, že Austrálie, jak se zdá, voní všude. Málo aut, paráda. Všecko je celej rok zelené, kyslíku dostatek, lidí málo, země veliká. Yamba je ale malinká a dá se za dvě hodiny nacucat do hlavy v pohodě. Děti jsou špinavé a otrhané, ani my nevypadáme zrovna vábně, jsme uválení a upocení, vždyť se vracíme z buše, máme na to nárok. Je tu všude hodně ptáků, každej strom nějak pípá, všude jsou barevní ptačí pankáči. Městečko je svěží a tráva všude čerstvě pokropená. A vzorně posečená. To je zajímavý jev, ať se kouknete kamkoliv, tam, kde se vyskytují lidé, a tudíž i podél všech silnic, je tráva poctivě sečená a křoviny vyklučené. Je to proto, aby byli vidět klokánci a koalové z dálky a dalo se sem tam zabránit nepříjemné srážce. Tahle péče o škarpy zachrání ročně tisíce zvířátek.
A žere se tu fakt fest. Ti tlustí jsou tlustí tak, jako třeba v Americe.
A ty trávníky ve městech a podél domů, a to i na opuštěných farmách, jsou sekané zase kvůli hadům. V Austrálii jich je hodně a spousta z nich velmi jedovatých. Často smrtelně. Třeba takovej brown snake, jeden z nejjedovatějších na světě. Hadi nízkou trávu neradi a hlavně jsou dobře vidět, neskryjí se. Prostě sekat trávu se v Austrálii vyplatí. Městečko je klasické, pravoúhlé uličky, přehledné, všude kde jsou obchůdky, takové ty hlavní třídy, mají vždycky i stříšku nad chodníkem, spíš kvůli slunci než kvůli dešti. K večeru ale už stříšky moc nefungují, slunce se skloní k horizontu a dokoukne i do výloh. Procházíme se městečkem. Najednou někoho, asi Olinu, napadne, že bychom si mohli dát zmrzlinku a kafe. Skoro všichni jsme zásadně pro. Nejvíc pro jsou ty naše špinavé dětičky, poskakují, křičí a kvičí, že jo, že jo, že jooooo, huláká nejvíc nadšený Beau.
Veselá výzdoba.
Najdeme cukrárnu. Stěny vymalované příšerně veselými výjevy ze života Australanů. Obsluhujou tu kluci v uniformě. Tady v Austrálii mají uniformy v oblibě. Každá škola má svou, každá benzínka taky, taxíkáři, a cukrárenské uniformičky jsou tu taky.
Tak kterou?
Slastí se jim přivírala víka.
Děti vidí ty kyblíky se zmrzlinama a stávají se nepříčetnými. Jsou úplně na nervy a piští jako podsvinčata. Eštěže jsou tu všichni tak tolerantní a dívají se spíš pobaveně než nasraně. Tři kávy a hromádka kopečků zmrzliny stojí 29 dolarů, dětem se přivírají blahem oči, kdoví, kolikátá zmrzlinka je to v jejich životě. Každej si vybral nějakou jinou barvu a při výběru ukrutně trpěli. Nejvíc se trápil Boris. On by chudák tak strašně rád ochutnal všecky barvy, tolik jich bylo jak ve dvoupatrové krabičce pastelek, jen černá chyběla. Neustále měnil svůj výběr a ladil podle toho, co si objednala princezna Bea a cvalík Bobík. Všichni si pak vzájemně vyměňovali blízánky těch zmrzlinek, takže za chvilku byly krásně čisté stoly příšerně špinavé. Cukráři v uniformičkách museli trpět, ale zachovali dekórum a stále se usmívali.
Kam se serou naší sádráčci. Austrálie je opravdová trpasličí velmoc.
Možná, že součástí uniformiček jsou i škrabošky s milým úsměvem. V Česku bysme byli hnaní svinským krokem a ostatní návštěvníci by na nás vytáhli hokejky a umlátili nás nasraně na chodníku. Austrálie je velkorysá země. Sežrali jsme zmrzlinku, vypili kafíčko, pokusili se otřít ty kaluže barevných ublemcánků. Je možné, že po našem odchodu uniformovaní kluci na chvilku zavřeli krám a hadicí to vyderatizovali. Děti měly zmrzlinu všude, ale nebylo to nápadné, protože kromě čerstvé zmrzlinky kolem tlamiček měli všude i špínu z buše . Většinou se lidi pohledem zaprdli na jejich tuhých děravých oblečcích a zmrzlinové maskování nevnímali. Šli jsme se projít k jezeru a dál k moři, všecko, kromě nás, je tu takové pěkně uhlazené. Voníme zmrzlinou a včelky kolem mlsně poletují.
Milan se ztratil.
V každém městečku tu v Austrálii, i v těch hodně maličkých, je nejmíň jeden karavanpark. V Yambě jsou dva. Všude pohoda, lidi sedí na židličkách, někteří čumí na bednu, baví se, žerou, pijou kafíčko, amatérští rybáři se vrací z neúspěšných lovů do karavánků a sem tam někdo i kouří. Ale málo. V Austrálii se moc nekouří.
Neúspěšní, ale spokojení rybáříčci si budou večer u lampiček se sousedy z vedlejšího karavanu vyprávět, jak nechytili tákovouhle rybu.
Milan se někde ztratil u moře, nevíme, kde je, a čas pomaličku plyne. Napadá mě, že by možná bylo dobré už jít pro tu baterku, jsou 4 hodiny a za chviličku bude zase tma, je přece zima v plném proudu, což se tu pozná především tím, že je pozdě den a brzo noc. Toho si teda letos užijem až nad hlavu, až se vrátíme do Česka, začnou se nám dni zkracovat. Prej je to depkoidní. No nevím, já na to moc nejsem. Jdeme pomaličku zpátky, Milan se někde zase objeví a k chlápkovi od velkých lodí přijdeme deset minut po čtvrté. Jestli chtěl jít ve 4 domů, mohl by na nás být nasranej. Ale není, tady se lidi moc nenasírají. K nasrání většinou potřebujou i kořalku. To se tu stává pravidelně. V pátek a v sobotu se jdou do hospody ožrat, pak si vynadají a všecko si vyčtou a pak ti nejvíc napružení si i dají po hubách a jdou domů. Opíjet se denně tu není moc zvykem, protože je to drahé. Být v Austrálii opilcem je finančně neúnosné. Ale na jednou za týden stačí i sociální dávky.
Špinavé, nažrané a šťastné.
Vyzvedneme baterku, poděkujeme a jdeme na to. Zkusíme nastartovat s tou starou baterkou, ale ani neknikne. Na novou už dojedeme až domů, ale musíme jet pár desítek kilometrů bez světel. Je mi to trochu nepříjemné, ale dopadne to dobře. Statečné autíčko nás dovezlo zase domů. Od tohoto okamžiku chcíple stálo u chodníku až do konce srpna. Ano, byl to alternátor a oprava nestála mnoho, jeden uhlík byl ubroušenej, nový pár stál jen 8 dolarů, čili tolik, co pivo v Brisbane nebo tři kopečky zmrzlinky v Yambě. Milan je šikovnej a auto opravil svépomocí. Distributoři náhradních dílů utřeli tentokrát hubu. Auto nebylo ani potřeba rychle opravit, mají totiž ještě dvě další. Jsou to sice staré šunky, ale jezdí spolehlivě. To je mi sympatické, nejsem milovníkem lesklých aut. Při ztrátě takovýho auta nemáte žádné zásadní smutné pocity.
A tak náš první zajímavý australský výlet skončil. Už zase spíme v postýlkách a já nemusím několikrát za noc dofoukávat karimatku. Večer si koupíme na oslavu dvoulitrové krabicové portské a pijeme tu sladkou kapalinu. Jako kdybychom toho sladkýho neměli ten den už dost.
Dolce far niente.
A co bude příště? To ještě nevím...
Sbohem, sympatická Yambo.
|
29.8. 2010 3.1. 2010 29.11.2009 20.11.2009 5.1.2009 1.1.2007 |
Redakční novinky
Galerie Josefa Adamce
Galerie Václava Špály
Galerie hlavního města Prahy - Městská knihovna
Galerie Hollar
Ateliér Josefa Sudka
Nová síň
Galerie U zlatého kohouta
Galerie U zlatého kohouta
Galerie u Betlémské kaple
