Feral
(Čárlí po X letech)

Tak jo, je čas si taky přihřát mediální polívčičku. Jiří Holba natočil o Čárlím dokumentární film...
Kdysi, a protože je čas lehce urychlenej, tak to vypadá, že hooodně dávno, když jsme byli poprvé v Austrálii u Helči a vňoučátek, vzali nás na velmi zajímavé místo. Vyrazili jsme jedním autem na dlouhý výlet někam, kde se dodneška těží, kopou, dolujou, hledají opály. Naše první zastávka byla poblíž města Drake u Milanovýho kamaráda Čárlího. Prej budeme čumět. A taky jo.

Tenhle most v tom filmu taky vystupuje. Sice jen na pár políček, ale je tam.

Pod mostem je Clarence River.

Dorazili jsme na relativně opuštěný místo v buši, kam se muselo jet pár set metrů od silnice přes hejno krav kolem barabizny a pak kolem pokřivenýho karavanu.

Čárlího pískovišťátka.
.

Čárlí a jeho květinky.

Čárlí totiž sází, ale jak je z filmu patrno, i kácí. Taková rovnováha.

Roušovna a Čárlí.

U Čárlího ve svatyni.

Čas je neúprosný, z této košile jsou už dnes jen hadříky na nádobí.

Uprostřed buše stojí střecha a pod ní stan.

Čárlího andílci.

Odkryl se před námi velmi zajímavej kousek buše, kterej obýval poutník jménem Čárlí. Slovo dalo slovo, chvíli jsme se spolu bavili, až jsme zjistili, že jsme se vlastně nejméně jednou někdy po roce 1977 viděli, že máme společné známé, že vlastně nejsme sami sobě cizinci. A tak jsme dlouze žvanili a odhalovali další a další známé. Debata s Čárlím je zajímavá především tím, jak ďábelské, i když bezelstné časové smyčky používá. Ale já mám výhodu, že moje babička Karlička vyprávěla úplně stejně. Nořila příběhy do příběhů, odlétala s lehkostí motýla k úplně jiným tématům, která s těmi původními zdánlivě nesouvisela. Pakliže si posluchač dovolil ten přepych a snažil se v tom dělat pořádek, ztratil se a utonul. Babiččiny příběhy vyšuměly. Ale když jen poslouchal a nezapomínal, příběhy se vždycky vyjasnily a uzavřely v pěkný a vygradovaný celek. Pravda, někdy to trvalo i roky, než se některé ze započatých příběhů dočkaly svého konce. Babička byla přirozeným vypravěčem gotického románu. A Čárlí, ten je to samé. Trénink s babičkou mi pomáhal a já se neztrácel. Olina byla z místa docela šokovaná, a když jí Čárlí nabídl v hrníčku teplej čas, myslela na smrt z cholery, moru a dyzentérie. Nějak se jí podařilo se ze všeho elegantně vykroutit a přežít. Šla brzo spát. V noci nám kolem stanu poskakovali nasraní klokánci a jeden dokonce zakopl i o stanovou šňůru, což Roušovnu vyděsilo. Já jsem spal na zdravým uchu, tak jsem to neslyšel.

Gotický vypravěč Čárlí.

Čárlí a ovesná kaše.

Ráno jsme se všichni společně nasnídali a kvůli Čárlímu jsme si uvařili ovesnou kaši, protože Čárlí měl problémy se zubama.

Pak jsme vzali Čárlího, kterej se na to patřičně vyfikl, do městečka Drake na milkshake, na který nás pozval. A zároveň udělala Helča krátký filcuňk. Vší tu v Austrálii je docela dost, ale zase se tu s nima žije líp než v Česku. Není to žádná velká ostuda, jen vopruz.

Čárlí nikdy nepřestává povídat, kam se na něho seru já.

A taky jsme si narychlo prohlídli zrovna instalovanou výstavu aboridžinskýho umění a pokračovali v čundru.

Před náma bylo ještě hodně mil.

Bobík z té cesty zvadnul. Ale to už jsme úplně jinde. O tom jsem již psal v nějakém dřívějším praseti. Všude kolem nás po hledání opálů bylo spousta děr v zemi, někdy i docela nebezpečných. Třeba fotograf to tu měl blbý, protože když dokomponovával motiv, klidně mu noha zajela do hluboké díry. A to bolí.

No a o rok později, to se nám podařilo, že jsme se tam sešli celá rodinka. My z Prahy, Helča už tam byla pár roků, a Honza z Irska a vzal s sebou i Jirku, kterej za ním do Dublinu přiletěl, a pak společně letěli za náma. Dali jsme si krásnej rodinnej výlet, samozřejmě, že přes Nimbin, o kterém se v tom filmu o Čárlím taky hovoří, a těsně před jejich odletem zpátky do Evropy jsem jim slíbil, že je seznámím se správným androšem, aby jako na vlastní oči mohli vychutnat to, o čem jsem jim často vyprávěl. Navnadil jsem je, nabalili jsme Helčino auto, vzali Borise a Bobíka, Olinu s Bibi jsme nechali doma. Olina byla ráda, že jí nebude hrozit čajová dyzentérie a Bibi měla jakési zpívání. Po cestě jsme se stavili ve městě s krásným a srozumitelným názvem Casino. Rozhodli jsme se, že k Čárlímu nemůžeme přijít s prázdnejma rukama. A s ohledem na Čárlího chrup jsme vybírali odpovídající dobrůtky. Když jsme před rokem byli u Čárlího, zrovna se potýkal s jakousi kožní trampotou na rukách a nic nepomáhalo, tak jsem mu slíbil, že mu přivezu speciální mast, kterou jsem kdysi vyřešil své omrzlé prsty na nohou. I tu jsme měli nabalenou. A k tomu všemu jsme přikoupili grilovaný kuře v alobalu a jeli dál směr Drake. Cesta byla po dešti nějaká rozdrbaná a bylo potřeba jet tou polňačkou velmi opatrně. Helenino starý volvo mělo prdel proklatě blízko asfaltu. Chtěli jsme jít před autem a sondovat, ale bohužel všude byly krávy velký jako bejci a my, co se ve velkých zvířatech nevyznáme, jsme trpěli respektem. Takže jsme s Helčou tříručně řídili auto. Já hlídal levou stranu a předek a Helča pravou. Dojeli jsme bez ztráty kytičky i kol. Hulákáme na Čárlího, že jsme přijeli, a ticho. Jirka se jen zeptal: "Co když je mrtvej?" Honza poznamenal: "Tak ho pochováme."

Kluci pootevřeli bránu, vjeli jsme dovnitř a schovali se do auta, odevšud se k nám přiblížily krávy. Horor.

Po večeří všichni postupně uvadli.

 Je ráno.

Čárlí nikde. Rozbili jsme tábor, já jsem klukům udělal malou komentovanou procházku po Čárlího království. I jsem stejně barvitě popsal Čárlího templ, stejně jako on mi ho popsal loni. Moc se toho za ten rok nezměnilo, snad kromě nové pěšinky dlážděné umělohmotnými zapalovači. A pár nových skulptur zabodlých do pařezů. Použili jsme Čárlího ohniště, uvařili si večeři, dlouho do noci kafrali, Jirka nám vyprávěl o nebezpečných dingách. A tak jsme se trochu vynastrašili a šli spát. Ráno, za denního světla, jsme pro Čárlího připravili dárečky, jídlo, mast na popraskaný ruce, k tomu ručně psaný vzkaz na pytlíku od kuřete. Vše hezky zavěsili na šňůrky, protože by to Čárlímu hned sežraly krysy, se kterými se tu často a nedobrovolně dělí o jídlo, a vyrazili zase zpátky do Evans Head.

Třetí setkání o rok později bylo spíš takové komorní, to jsem tam jel sám s děckama, Helčou a Milanem. Čárlí nás totiž pozval na slavnostní zahrabání malýho modrýho Buddhy přesně do středu budoucího templu. Teda budoucího... V Čárlího očích ten templ stojí. Stojí snad ještě dřív, než objevil toto svoje místečko.

Čárlí tu v buši vydává časopis. Je sám sobě věrným čtenářem i odběratelem.

Čárlího věcičky.

Buddhistické hodiny ukazují dvakrát denně úplně dokonale přesnej čas.

I letokruhy stromů se tu kroutí dle budhistických zásad.

Nastává slavnost zakopání malého Buddhy.

Čárlí vše vysvětlil a pak k tomu slavnostně zahrál.

Malý Buddha čeká na ukrytí do země.

První kámen Buddhovi sice urazil hlavičku, ale u buddhistů se zas tak moc neděje. Vše je správně a zároveň i jinak.

Bobík.

Čárlí je velkorysý démon, protože z invalidního důchodu od australské vlády našetřil na nejdražší pingpongový stůl, který uprostřed buše postavil, aby si mohli návštěvníci, kdyby chtěli, zahrát pinčes.

Má australská setkání v Austrálii skončila. I když znáte to, co skončilo, či neskončilo...

No a pak se už Helča vrátila s celou rodinou zpátky z Austrálie do Česka, takže jsme tam přestali jezdit. Pro nikoho se nic nezměnilo, jen se u Čárlího objevili sem tam další a další objevitelé jeho života. Jeden z posledních s kámošem byli tak ohromeni tím, co viděli, že se rozhodli o Čárlím natočit film. Film byl poprvé promítán na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě letos na podzim a poslední promítání v rámci turné po Česku bylo v neděli v kulturním domě Dobeška. A tam jsme se s Čárlím potkali znova. Vypadal líp než tenkrát, kdy jsme ho viděli naposled v Austrálii. Měl černé sako, klobouk a ze života ve městě vyděšené oči. A ten film? Nebyl nic jinýho než to, co jsme u Čárlího zažívali, kdykoliv jsme ho navštívili. Kolem Čárlího se prostě zastavil čas.

Když jsme jeli na Dobešku, trochu jsem zakufroval, Olinu to trochu rozparádilo, poslala mě na sprosté místo, ale pak, když jsme šli do prudkýho kopce, došel jí kyslík a už nehartusila. Helča už na nás čekala ve výčepu.

Dobeška byla plná Čárlího kámošů až z útlého mládí, přes androš a kdoví odkud.

Jiří Holba uvádí svůj film o Čárlím.

Napjatě čekáme se sklenkou dobrýho červenýho.

Úvodní slovo Čárlího.

Po produkci byl prostor na dotazy.

A to je zatím stopka v Čárlího příběhu...