Promoce
(Kuřátko No. 1)

Zatím čtvrtá promoce v naší rodince. Paradoxem je, že kuřátko No. 1 má promoci jako poslední a prakticky do cíle dorazila po nejdelší trase. Začala s vejškou koketovat už po maturitě, ale nechala se vyhodit z brněnské Masaryčky a raději přivedla na svět Bibi a pak postupně další naše vňoučátka. Na pár let zmizela do Austrálie, pak se vrátila, a nenápadně se z ní stala učitelka po vzoru své maminky. Mezitím se prostřednímu kuřátkovi podařilo dokončit MATFYZ. Trvalo mu to jak medicína a nebejt vidiny práce v Google v Irsku, tak by snad studoval dodneška. Pak se do vejškování vrhlo nejmladší kuřátko a dotáhlo to k bakalářovi na FAMU, zkusilo i Mgr, ale odpískalo to, protože mu přišlo schizoidní studovat a vyučovat na stejné škole ve stejnej čas. No a Helča se najednou, už jako velká holka, vrhla do studia na UK, až k bakalářovi. Pak v ní uzrál odvážný plán, že to dotáhne až do konce i se třema děckama na krku. Dotáhla. Hrdinka! Takže závěr úvodu? Jsme na vás na všechna naše tři už velká kuřátka patřičně pyšní.

Už ani nevím, před kolika lety jsme tu byli na promoci našeho Honzy, důvěrně známej prostor.

Na varhany během obřadu zahrál varhaník pár odrhovaček, ale varhany zní mohutně velkolepě i při obyčejným popěvku. Hymnu zahrál ve vlastní úpravě a bylo to na husí kůži na zádech!

Za nás vítězilo při promoci o hodně víc sovětskejch vlajek s dnes nepovolenejma symbolama nad československejma. Na Prvního Máje to bývala plichta. Dnešní doba, vlajka EU i její hymna mi činí velkou radost z doby, ve které žijeme. Snad si to teď moc neposereme.

Úvodního slova se vtipně a poutavě ujal pán, jehož jméno jsem zapomněl, ale je to tibetolog. Hlas měl příjemnej, ale já jsem s jeho hlasem měl potíže chlápka s jen jedním funkčním uchem. Seděl jsem na debilním akusticko-strategickým místě. Jeho hlas se ke mně hrnul asi ze tří stran odrazama od stěn, takže jsem z toho projevu srozumitelně slyšel jen drobky.

Poprava hlídače diplomů v Čechách.

Helča pak dostala tyčkou. Asi zlobila.

Tak alou! Nezdržuj! Další!

Vzpomněl jsem si na pasáž z mé oblíbené knížky Rozmarné léto: „Dnes ráno,“ odpověděl major, „v stromořadí doubků mě kouzelník sešvihal španělkou.“

Hlídač diplomů přežil a předal je bezchybně absolventům.

Jirka měl promoci jinde a vyrušuje.

Na tu velkou slávu přijely i moje sestry Dana a Alena.

Helča se mezi mlaďochama úplně ztratila.

Paráda končí, oficiality postupně odchází.

Samozřejmě, že jsem dojatej a pyšnej na Helču, ale samotný akt promoce mě nechává dost v klidu. Já zkrátka tyhle oficiality neprožívám. Ani pohřby, ani promoce.

Se sestrama přijela z Brna i Evička.

Dana bez náhubku, Olina s náhubkem.

David, Bibi, Boris, Evička, Jirka.

Vyfotil jsem si i oltáříček, ale to jsem netušil, že se u něho budeme taky fotit.

Čerstvá Mgr.

Uprostřed Helča.

Všichni se pomaličku odsunuli.

Seš fakt královna. S třema děckama na krku, to už je parádní výkon.

Helča s jabkem poznání. Nad hlavou se jí posměšně pošklebuje Karel.

Pyšní.

Holky.

No vidíte, děcka, jak jste šikovný.

Ještě klasika na nádvoří. Ani netuším, kdo je ten na podestě. Tu pod ním,
tu znám.

Skupinové foto No. 1.

Skupinové foto No. 2.

Skupinové foto No. 3.

Naše magisterský kuřátko.

Hospodu vybrala Helča s citem a strašidelně. U týhle díry je stůl a jedna z židlí stojí nad mrtvolou. Asi bych z toho byl poněkud nervozní.

Bez ohledu na kostry v týhle hospodě velmi dobře vaří a všichni jsme si pochutnali. Boris si neomylně dal kachní velkou nohu. Na kachně ujíždí.

Dárečky pro oslavenkyni.

Bibi, David a Jirka.

Víno "Primitivo" se k vysokoškolským titulům hodí.

Olina to nevydržela a měla proslov.

Bibi mě vyfotila pod červeným autem, o který jsem si během odpoledne několikrát zkusil rozrazit hlavu. Dobře vím, proč Motoristy nevolím.

Evička...

... je veselá holka.

Máma s nejmladším kuřátkem. To prostřední na nás zatím čeká v Americe. Za 14 dní za ním letíme.

Nebezpečná ozdoba.

Mgr. Helena Roušová, když jí byly dva roky.

Vymysleli jsme, že se v sobotu ještě sejdeme na Kladně. Dana, Alena a Evička přespávaly u Helči a Olina a já jsme dorazili v sobotu ráno. Pak ještě Bibi.

Udělali jsme si výlet k profláklýmu jezírku, kde si místní odvážlivci přes zimu dokazujou, že jsou otužilí.

Panorama otužileckýho jezírka Libušín s vyšším obsahem arzenu. Takovej bonus.

Do vody se vrhla z naší party jen mladá děvčata.

Staroušci se na to normálně vysrali. Olina s sebou samozřejmě měla pletení, teda přesnějí párání. Jak totiž sama deklarovala, vánoce jsou za dveřma, tak aby Ježíšek ty fusky do Štědrýho dne stihl uštrykovat. Není čas na hrdinství.

Po koupeli se šly ty tři Grácie ještě proběhnout a pak teprv oblíct.

A je to. Rybník je otužileckejma aktivitama natolik profláknutej, že se nad třema holkama ve vodě nikdo nepozastavuje. Je to jakousi místní samozřejmostí.

Podzim řádí.

No a po koupačce v arzenu jsme se vydali do místní vietnamské hospody na protijedy.

Jídlo tu mají výborný. Byl to skvělej nápad.

Alena si dala nějaký nudle s kachnou, Olina si dala nějaký jiný nudle s kachnou, já cosi s mořskejma potvorama a úplně jinejma nudlema. Dana kopeček rýže bez nudlí a Evička nějaký zase jiný nudle s kachnou. Co si dala Bibi s Helčou, jsem nepostřehl, ale určtě k tomu byly nudle. Shodli jsme se však všichni, že bylo všecko voňavý a dobrý. Všechno. I to horký saké, který ale Helči smrdí a u kterýho se šklebí.

Evička s Olinou.

Bibi s Helčou.

A pak doma u Helči bylo ještě kafe a pan domácí Tomáš přinesl svou specialitu i s ústním návodem, jak na to. Večer jsme s Olinou odjeli dom a holky zůstaly. Boris makal u Jirky a Bobík byl zalezlej v pokoji v posteli, protože mu bylo blivě. To jen na vysvětlenou, kde jsou ostatní páni. Jo, bylo to příjemný završení Helčinýho studia.