Andalusie - už zas
(Díl druhý - oťukávání)

Nejsme tu v Seville poprvé, ani podruhé, tak se nám zdá, že už ji dobře známe, jenže znáte to. Bydlíte skoro padesát let v Praze a víte o ní prd. Bydleli jste čtvrt století v Brně a víte taky prd. V Seville jsme s partou studentů, kteří tu přes Erasmus budou studovat a zkoumat chytrou robotiku. Mimochodem Erasmus je jeden z nejlepších nápadů EU. Znám sice pár lidí, kteří jsou brutálně rozhození z EU, nenávidí na ní úplně všechno a především Erasmus, protože jak tvrdí, je to z NAŠICH peněz. A je jim u prdele, že vzdělání je nejvíc zajímavej počin civilizované společnosti. Podotýkám, že skoro všichni z těch, co EU nenávidí, jsou taky vzdělaní, tedy alespoň co se VŠ diplomů týče.

Do "školy" jezdí studenti autobusem do městečka Bormuchos. Napoprvé jedeme s nima, ale doba je už tak jiná a jinde, že to spíš vypadá, že by kluci mohli vodit nás, ne my je. Všichni jsou mezi sebou propojení přes mobily, posílají si připínáčky a setkávají se kdekoliv a zcela bez zádrhelů. Vždycky si při tom vzpomenu na naše plus mínus vrstevníky, jak se pohoršujou nad tím, že ty mobile a furt do teho jenom čučijó, místo aby se věnovali něčemu pořádnýmu. Co je to to pořádný, ale málokdy prozradí. Prej už ani nečtou, jen čumijó do mobila. Ale já si v mobilu čtu knížky tak často, že jsem vlastně taky ztracená existence co furt jen kouká do mobila.

Na parapetu se na nás šklebí nafoukaná rosnička. Vysílá nám jasnej signál, že nám bude skoro pořád pršet. Deštníky sice máme, ale stejně jsme rozhodnutí té proradné potvoře nevěřit.

Studenty jsme nechali jejich osudu a šli jsme se toulat po staré dobré Seville. Roušovna nutně potřebovala nějaký léky, tak se vrhla do první lékárny, která se nám namanula. Tady v Seville, potažmo v celým Španělsku, ale i Portugalsku není problém najít lékárnu. Roušovna miluje tyhle zahraniční nákupy hlavně proto, že se učí španělsky a má příležitost provětrat svou slovní zásobu i rafinovaný záludnosti souslednosti časové a časy předbudoucí, předpřítomné i předminulé, indefinido, imperfecto i isubjuntivo.

Vykecávala se tak dlouho, že jsem se z toho málem podělal. Díky Google maps jsem si však našel nejbližší veřejný WC v jakémsi kulturním středisku s kinem a úpravnou nehtů. Sympatické na Španělsku je, že jsou tu veřejný hajzly zadarmo a je jich, třeba zrovna v Seville, o dost víc než v Praze. Před hajzlíkem se v akvárku koupaly tři nahatý holky. Dopadlo to dobře. Olina sehnala, co potřebovala, a já se z toho neposral.

Když byla Olina tak úspěšná v lékárně, chtěla to oslavit kávou a dortíkem. Tady to není problém. O kavárničky zakopnete prakticky na každé ulici. Zvlášť ve starým městě, který bejvá celoročně plný turistů.

Obsluha vstřícná a ta ,svině žába nekecala, venku prší. Bar se jmenuje Aloha Poké, kdybyste se tu někdy chtěli občerstvit. Ale bacha, paní, co sbírá použité nádobí se tváří tak přísně, jakoby vás chtěla pokousat. Ani jsem si ji netroufl vyfotit. Dokonce se mi nepodařilo vyloudit úsměv jí na ksichtě, což se mi většinou daří.

Na náměstí Christo de Burgos jsou dva obrovský starý stromy. Patrně ty nejtlustší v Seville. Ještě před několika lety si stromy hrdě stály samy bez podpory, pohazovaly větvema do všech stran, ale čas je kurva, tak pro větší bezpečnost lidí je svázali obručema a podepřeli traverzama a klackama. Stromy jsou natolik impozantní, že jim ani toto zhyzdění neuškodilo. Park je plnej i menších stromů, takže v létě se tu dá schovat před vedrem, ale to není dnes zrovna náš případ. Prší. Ty dva obrovský stromy jsou prej fikovník velkolistý. Někde jsem se dočetl, že oba stromy pochází z Austrálie a byly tu zasazeny asi v roce 1900. Kdoví, jestli to nejsou bláboly. V současný době se po krásnejch lavičkách v parku povalujou především bezdomovci a feťáci. Je tu i krásná fontána, ale tu jsem si nevyfotil, abych nevzbudil spáče. V historii mělo náměstí s parkem spousty názvů. jednou jmenovalo Plaza de los Descalzos (Náměstí bosých nohou) podle kláštera, kterej tu kdysi dávno stál. Současnej název získal podle slavný sochy ukřižovanýho Krista, kterou najdete í v přilehlým kostele San Pedro.

Ficus macrophylla je jak chobotnice. Desítky vzdušnejch kořenů se spouští k zemi, jakmile se dotknou hlíny, zakoření a vyrostou z nich nový kmeny. Proto jsou tak divně propletený a vlastně se ani nedá říct, že to je jeden tlustej velkej strom. Je to spíš zazipovanej les. Podobný stromy - taky z Austrálie - mají i v Trianě. Povídá se, že se tvarem a strukturou těchto stromů inspiroval i Jürgen Mayer, ten co navrhoval nedaleko stojící Houbičky, alias Setas neboli Metropol Parasol.

Vždycky, když vidím tyhle masky, zamrazí mě, že KKK, ale tady to je úplně něco jinýho než v severní Americe. Ve Španělsku to je úzce spojený s Velikonocema. Nazarenos - účastnící velikonočních procesí. Špičatejm kloboukům říkají capirote. Je to součást kajícnýho obleku. Nazarenos jsou tí nejdůležitější v období Svatého týdne (Semana Santa). A protože to Španělé dost prožívají, tak jsou ochotní přispívat i na kulturní časopis Revista Nazarenos. Časák stojí asi 5 € a momentálně nemají Otu Klempíře na sesli ministra kultůry.

Deštník, holínky a touha po zlatým šperku.

Prší.

Prší

La Campana - historickej barák v centru Sevilly, v přízemí je krásná stylová kavárna. Typická andaluská architektura s balkony a zdobená fasáda.

Prší.

Interiér kostela svaté Kateřiny (Iglesia de Santa Catalina). Kostel postavenej na základech bývalý mešity, což tu není nic neobvyklýho. Spojuje v sobě mudéjarský a gotický architektonický prvky. Dominantou interiéru je bohatě zdobenej hlavní oltář (retabulo). Pochází z počátku 17. století. Kostel prošel v průběhu staletí několika rekonstrukcemi, přičemž poslední velká obnova byla dokončena před nedávnem v roce 2019. Někde jsem se dočetl, že poslední rekonstrukce trvala celejch 14 let, ale Sevillané tu mají tolik kostelů, že tím moc trpět nemuseli.

K mudéjarské stavbě kostela Santa Catalina byla přidána řada dalších kaplí a interiér kostela byl obohacenej o oltářní obrazy a malby. Na konci 16. století rodina Carranzů založila další kapli na straně presbytáře, která pak posloužila jako jejich pohřebiště.

Hlavní oltářní obraz vytvořil Diego López Bueno v letech 1624 až 1629.

Naproti kostelu je CINDY, to nemůže být náhoda. (Kecám)

No a samozřejmě, ta ropucha má zase pravdu. Prší.

Kafe a mobil.

Strejda Sam Narcos a jeho obchůdek.

Kostel Iglesia de San Marcos (kostel svatého Marka) v Macareně.

Roušovnu baví kytky. A tady je má skoro všude.

Nakoukli jsme do roztomilé cukrárny s oříškama, Roušovna rozhodla, že tu musíme bezpodmínečně koupit nějaký sladkosti pro naše doma.

Prší.

Prší.

„NO SE VENDE“, což v překladu znamená „NENÍ NA PRODEJ“. Často se tu protestuje proti masivnímu výprodeji nemovitostí nebo vystěhování. Vlaječek odporu tu visí z balkónů docela dost.

 

"Ulica plná dáždníkov" - napsal by Marian Varga, kdyby žil. Rosnička blbá.

Prší.

Došli jsme k Houbičkám, je totiž čas na občerstvení.

Kolem kytek míříme domů na večeři.

Svině rosnička, celej den měla pravdu.