Letní Filmová Škola
(pro nás poprvé a asi ne naposled)

Opět se naplno projevuje věhlasná neserióznost týdeníku WWWiditelné prase. Sliboval jsem druhej díl expedice Ohře a zatím jsme si švihli jednu akci navíc, o které mám potřebu napsat. A to opět z rodinnejch důvodů. Protože WWWprase je především kronika nePickwikovců a příbuzní by mi to asi ani neodpustili. Ale hlavně po letech se WWWprase stává jedinou seriózní studnicí toho, co se odehrálo, protože lidská mysl je debil a většinou zkresluje, hladí a vynechává podstatné. WWWiditelné prase se tak stává ombudsmanem tehdejší reality. O Ohři, ne o hře, znova neseriózně posouvám do budoucna.

Olina s Alenou dostaly společnej dárek, LFŠ od čtvrtka do neděle včetně ubytování a 10 vstupů na filmový atrakce. Já jsem sice žádný kulatý narozky neměl, ale směl jsem být u toho. Našli jsme si spojení, to Olina umí dobře, protože to je trasa, kam jezdívá sem tam do lázní v Luhačovicích. Zastávka před Luhačovicema je Uherské Hradiště. Olina si pro tuto příležitost upletla kabelku a donutila mě, abych jí ji vyfotil. Než skončil náš pobyt v UH, ucho tašky se jí prověsilo až skoro ke kolenům. Ale s tím prej počítala.

Nádraží v Uherským Hradišti mi trochu připomíná to luhačovický, asi těmi folklorníma malůvkama. Nádraží v Uherským Hradišti bylo v roce 2004 vyhlášený za nejhezčí nádraží v Česku.

Letní filmovou školu navštěvujeme poprvé. Ne, že bysme nevěděli, že to existuje, ale nikdy nás nenapadlo si sem zajet.

Cesta z nádraží je slovácky přívětivá. A zelená. A vedro.

Fontána Pramen života sochaře Bořka Zemana. Patinovanej bronz z roku 1992 v Jezuitské zahradě. Patinovanej bronz vyhovuje holubům a chodí si sem srát.

Když jsme přicházeli na náměstí, musel jsem se Olině pochlubit starou, pro mě slavnou historkou. Olina mi sice připomněla, že jsem jí tento příběh říkal už nejmíň dvacetkrát, ale opakování je... znáte to. Hlavně to ale bylo poprvé, co jsem mohl Olině to inkriminovaný místo ukázat. Kdysi dávno před X lety, když se ještě pořádal „slavné velocipédové závod Tour de Zavadil“, jsme několikrát uvízli i v Uherským Hradišti. Přespávali jsme ve Slováckým divadle a ráno jsme chodívali na snídani do místního mlíčňáku. Když jsem vešel, stáli tam u pultíku na stojáka stréci a tetiny a popíjeli svoje jahodový koktejly. Na desce před nimi stál opuštěnej talíř s nedojezenou smaženkou. Slušně jsem se zeptal, jestli to už nikdo nebude. Stréci a tetiny potvrdili, že nebude, tak jsem tu smaženku dojedl, plýtvat jídlem se nemá. Vtom přichází rozložitá tmavá cikánka ve veselejch šatech. V jedné ruce malý pivo, v druhé kefír. Opatrně rozpřáhne ruce s nápoji a zvolá: „Jééé, kdo mi zežral tu smaženku???“ Krve by se ve mně nedořezal. Asi jsem i zčervenal a povídám dámě: „To jsem byl já, to já vám ji sežral,“ a čekal jsem nějakej brutální verdikt. Ušklíbla se, možná to byl úsměv, a smířlivě poznamenala: „Já bych ju sténě asi nesnědla celú.“ Takže tady na rohu byl tenkrát ten mlíčnej bar. A nebo se pletu. Nejsem turek, abych to nepřiznal.

Nová radnice.

Hezká lucerna.

S brněnskou sekcí máme sraz u Slovácké búdy. Když to Olina psala do zprávy, automatická oprava jí to opravila na Slováckou bídu. Podle kešek v trávě jdeme správně.

Začíná speciální ping-pong s registrací a hned od začátku to vypadá neprůstřelně. Akreditace, lístky, podávají si nás od búdy k búdě. Evička je neoblomná a nutí pořadatele se hluboce zamejšlet. Ale ani to nepomáhá. Nakonec další den se podařilo bariéru nejasností prorazit. Dostáváme dvě kartičky na krk a na mobilu začínají holky zkoumat, co, kdy a kde navštívíme. Kino Hvězda a výstava plakátů slavnejch filmů.

Po první informační prohře.

Něco málo jsme se dozvěděli, tak nás chce Evička vzít do jedné báječné a zajímavé literární kavárny, kde byla před dvěma týdny.

Do kavárny se musíte vydrásat po točitých schodech.

Tady na Slovácku by snad byl neodpustitelnej hřích nedat si víno. Zvedá se vítr, pak nám na hlavu odkudsi přiletí plexisklová polička, žaluzie hartusí v poryvech větru a na balkónku začíná být nebezpečno.

Den první na LFŠ považujeme za zahájenej.

Seděli v první řadě.

Bydlíme v Ostrožské Nové Vsi asi 6 kiláků za Uherským Hradištěm naproti sirnejm lázním. A toto je naše první společná večeře.

Bydlíme hned za bájným Rhodským kolosem. Jedním ze sedmi divů světa. Prej ta obludná socha stála jen 54 let. Zlomila se v kolenou a ve věštírně delfské se nechali slyšet, že by oprava sochy mohla nasrat Hélia, boha slunce. Tak už ji raději neopravovali.

Když to máš na háku. V pátek ráno vyrážíme do města na kafe do kavárny u Alenky.

Kaplička u našeho ubytka.

Slováckou bídu - búdu spláchla povoděn v roce 1997.

Labyrint světa a Ráj vína.

Sem na Slovácko ještě nenávist vůči větrníkům, jakou předvádí Ministerstvo životního prostředí, nedorazila.

Naše první kafe. Jak je vidět na oslavenkyních, akreditační kartičky i se vstupy už máme.

Tohle jsem měl vyfotit pro Honzu Kurku, jakože kanál, ale on to asi ani kanál není.

Kaple svatýho Šebestiána na Palackého náměstí. Barokní památku postavila v roce 1715 vojenská posádka jako poděkování, že morová epidemie pominula.

No a protože i v Uherským Hradišti se daří vandalům, musela být kaplička před pár lety opravovaná. Na druhé straně svatýho Šebestiána taky nějací jiní vandalové nešetřili, trefovali se do něho šípama. Vilém Tell was here. Trénink silně podcenil.

Od štábního týmu jsme se dozvěděli, že si nemůžeme nic zabukovat, že to je vše založený na štěstí anebo trpělivosti. Kdo dřív přijde, ten vejde, ostatní mají smůlu. Proto jsme ve Hvězdě nehorázně brzo. Což se na jedné straně vyplatilo, ale na straně druhé, mně se ten první film nelíbil a trochu jsem u něho pospával, ale Olina, sedíc vedle mě, dohlížela na to, abych nespal nahlas. Chica checa.

Tady vládne analog.

Po prvním filmu jsme se rozdělili. Olina a já jsme šli na řeckej film Stella. Film stejnýho režiséra mýho oblíbenýho filmu Řek Zorba. Stella mě nadchla a neusnul jsem ani na vteřinu. Chodit na víc filmů denně je děsná fuška.

Po produkci jdeme s Olinou do zapadlé čajovny na zajímavej čaj a chalvu. Olina má v plánu ještě Corpus Christi, ale ten nám nevyšel, protože těsně před náma se sál zaplnil. Stačilo by přijít o 4–6 minut dřív.

Mně to nevadí, jdeme koupit na večer nějaký sejry a blbosti k červenýmu vínu a pak do parku počkat na Alenu s Evičkou, který si vybraly Babystar.

Chvilku jsem fotil cimbálovku ze samejch mladejch krásnejch lidí.

Došlo mi, že folklór tady nevyhyne, ani kdyby Ministerstvo kultury vedlo pět Klempířů s Cibulkou.

Zpívali s takovým nadšením, až radost.

Roztančili starý i mladý.

Pálavskej langoš.

Smetanova Lito.. Uherský Hradiště.

V sobotu nás čeká nejšílenější maratón. Prej když v pátek jen dva filmy, tak to v sobotu musíme dohnat. Hnedka ráno výbornej Hubáčkův Wirbel. Krajina, muzika, obsazení, všecko výborný.

David Švehlík a Judit Pecháček.

Evička se trhla a šla do stanu na slam poetry. Alena nutně potřebovala kafe, tak jsme si zašli do Zelenýho pokoje. Tady Alena prozradila, že posílala Olině zprávu a že Olina jí odpověděla, že je to špatně. Tak Alena znejistěla a začala ve zprávě hledat gramatickou chybu. Nenašla a ani jazykově zdatná Evička žádnou chybu neobjevila. Alena si pomyslela, že Olina, jazykovej nácek, je pěkně protivná. Pak se to vše vysvětlilo. Alena tu zprávu poslala úplně jiné Olině, která si s obsahem neporadila, tak Alenu informovala, že to je špatně.

Nás čeká černobílej film Romana Polanského Slepá ulička.

Ne, to není ona hodná eŠTéBé premiéra Babiše, to je hezká slečna ze štábu, kterej celou tu monstrakci zajišťuje.

Roman Polanski – Slepá ulička (Británie 1966). Velmi potrhlej a velmi dobrej film.

Myslel jsem si naivně, že poslední atrakcí bude dokument k sedmdesátinám Františka Skály.
Veřejný prostor Františka Skály. Doporučuju, až bude v kinech.

František Skála je moje krevní skupina. Tenhle pán mě fakt baví. Vším, co dělá.

Pro mě TOP celé LFŠ.

Cítím se po všech těch filmech hůř než od holubů posraná holubice. A to není všem dnům konec. Jenže to zatím nevím.

Olina totiž vymyslela, že nutně potřebujeme ještě vidět film Klauni. Sice mi svitla naděje, protože nám došel kredit a nedalo se to dokoupit, jenže Olina se inspirovala Eviččinou neodbytností a prakticky si u pořadatele vydyndala pro nás dva vstup načerno.

Musíme se na to posilnit.

V jednom stánku jsem si vybral sympatický červený víno. Pán mi prozradil i složení toho vína a proč se to víno jmenuje zrovna takhle, já zaplatil mobilem a šli jsme si sednout s Roušovnou pod slunečník. Vtom mi pípla zpráva z mé banky, kde mě informujou o kurzu eura na koruny. Divná věc. Co mě tím otravujou zrovna teď? A najednou vidím, že z účtu se mi zablokovalo přes 2700 českejch korun. Zbystřím, projedu účet a jo, za dvě deci červenýho jsem právě zaplatil 110 euro. Nejdražší víno ve střední Evropě. Jdu ke stánku a ukazuju výpis z účtu. Stánkaři vypadají překvapeně. Ptají se mě, co s tím teda mají dělat, a já jim zase, že to musí vymyslet oni, že věřím, že jde jen o omyl. Našli si v krabičce mou účtenku, potvrdili omyl, jednoduchou kupeckou matematikou jsme spočítali, kolik mi mají vyplatit korun. Takovej bankomat na hotovost. Další, a to dost zásadní důvod, proč už tu dávno měla bejt zavedená jednotná evropská měna. Ať jdou všichni ti hysteričtí poserové a zachránci české koruny do prdele.

Film Klauni nás neminul. Lábus dostal ocenění, zmrzlinu a kytku.

Lábus je výbornej herec, ale nejraději ho mám v Tlučhořových, parodii na Jak se máte, Vondrovi?

Když film začal, došlo mi, že už jsem ho viděl. Bavil mě i podruhé.

V parku to dejchá a žije.

O půlnoci tu hrajou Zvětšeninu od Antonioniho. Na tu nejdeme. Viděl jsem ji nejmíň 15x. Jedeme do chatičky sežrat Camembert, Nivu a dopít červený víno.

Stánek s indickým „rasta“ jídlem.

Super triko.

Ze všech těch produkcí už mě bolí prdel i v zádech. Moc se těším, jak si v pondělí půjdu doma normálně obyčejně zaběhat.

Poslední ráno, poslední snídaně...

To naše ubytko, to je vlastně takovej retro pionýrskej tábor.

Ještě si jdeme prohlídnout lázně přes ulici. Smrdí to tu peklem. Když síra, tak žlutý trubky.

Obejdeme malej komorní parčík.

Holky by si tak rády zaskotačily na bruslích, ale mají to zakázaný.

Nechutně smradlavou vodu jsem s chutí odmítl.

Pak jsme ještě zachránili malýho rehka, kterej se teprve učí lítat a je dost vyplesklej z toho, jak mu to jde blbě.

I tady v Uherským Hradišti se najdou normální lidi.

Uherskohradišťský nádraží bylo postavený v roce 1930 podle návrhu architekta Karla Dvořáka a je to nezaměnitelnej origoš díky typické slovácké výzdobě od Rozálie Kuchtové z Uherského Ostrohu. Původní stavba (trať Vláreňské dráhy) byla z roku 1883. Dvořák se uchýlil k neorenesanci s lidovejma prvkama.

Luhačovický nádraží kvůli výzdobě, nápisům a valaškám vypadá podobně, ale autorem je jinej chlápek. Ten se snažil držet stylu luhačovickýho Dušana Jurkoviče. Na rozdíl od UH je ve stylu geometrické secese. Jak tohoto stylu „zneužíval“ Jurkovič.

Nefunguje.

Hnedka vedle hajzlu je východ s motivačním nápisem – vítačkou do města. Bacha, až budete chtít na nádraží na hajzlík, dejte si pozor na jednu malou a rozmařilou zákeřnost. Každej ten hajzlík má svůj automat na desetikorunu. Kluci i holky zvlášť. Já jsem to netušil, tak jsem jedné dámě zaplatil zadarmo vstup na hajzlík, ale nevyužila toho a zaplatila si svůj vlastní vstup. Pak mi přišla Olina poradit, co mám správně udělat, což jsem sice předtím dělal, ale u blbýho automatu. Pak se za dveřma panskejma objevil ten správnej. Jen pro kluky.

Původně jsme měli jet v jednu do Prahy, ale nějak to vyšlo, že se nám podařilo sehnat lístky s místenkou o vlak dřív. Olina zůstala na nádraží a pletla, zatímco já jsem se šel ještě na hodinu courat po Uherským Hradišti.

Kostel Zvěstování Panny Marie byl pro toulání ideálním objektem. Není daleko od nádraží, byl otevřenej a nikdo v něm nebyl.

Z dostupných zdrojů se dá zjistit, že kostel pochází z přelomu 15. a 16. století. Výstavba kostela započala z iniciativy varadínskýho biskupa Jana Filipce. Mimochodem tu má někde i náhrobek. Chrám byl původně koncipovanej v duchu pozdní vladislavský gotiky.

Kostel měl docela smůlu. Byl dlouho nedostavěnej – nebyly prachy, pak byl těžce poškozenej požárama v letech 1643 a 1695 a nakonec si na něm smlsla vichřice, která strhla původní zvonici a probořila klenby.

Z původní gotické stavby po všech opravách a přestavbách zůstaly prakticky jen gotický obvodový zdi, vnější opěrný pilíře a kamennej gotickej portál v průčelí. Zbytek je už jen raně barokní. Jak píšou odborné články (sám bych to asi bez zakoktání nedokázal ani přečíst): „Interiér představuje trojdílné stejnolodí zaklenuté valenými lunetovými klenbami se střízlivým štukovým dekorem a antikizujícími motivy.“ Po dalším ničivým požáru v roce 1894 vznikl současnej pseudorenesanční hlavní oltář se sochami sv. Cyrila a Metoděje. Na restaurování nástropních fresek (např. Korunování Panny Marie či sv. František v ohnivém voze) se na počátku 20. století osobně podílel i slavnej slováckej malíř Joža Úprka.

Fotím rád varhany. I je rád poslouchám a rád si o nich zjišťuju technikálie. Tady jsem neuspěl a vím prd.

Na božích slovíčkách se Úprka nejspíš nepodílel, ale když jsem tu ošatku viděl, vzpomněl jsem si, že Olina má zrovna doma na žehlicím prkně krabičku od Indulony se stejnejma papírkama, na kterejch má arabský nepravidelný slovesa. Je to její učební pomůcka.

Kromě zajímavejch klik a ozdob na krásnejch dřevěnejch vstupních vratech tu najdete i v kapli sv. Jana Nepomuckýho dost hodnotnou barokní štukovou výzdobu z dílny slavnýho sochaře Baltazara Fontany.

Je klika, že to bylo otevřený. Většina kostelů v Česku totiž bejvá zamřížovaná a jít si zameditovat, zapřemejšlet, oddechnout smíte jen, když to někdo povolanej povolí. Ve Španělsku nebo Portugalsku jsem prakticky na zavřenej kostel nikdy nenarazil. Asi jsem nepozorně hledal.

V sakristii je dochovanej barokní dřevěnej nábytek z 1. poloviny 18. století zdobenej olejomalbama. Nad sakristií leží chór pro řeholní bratry s vyřezávanejmi dubovejma lavicema z roku 1721.

Tenhle kříž si vzali před pár lety do parády nějací hajzlíci a značně ho poničili. Takhle hezky ho zrestaurovali v roce 2019. Had je z pozlacené litiny, Kristus taky. Původní kříž je z 19. století.

Neznámej autor – 19. století. Františkánský řádový předpisy původně stavbu vysokejch kostelních věží přísně zakazovaly (františkáni směli mít pouze malý sanktusový věžičky). Věže se proto, aby obešly tato přísná pravidla, stavěly samostatně. Dnešní dominantní věž (vysoká přesně 44,96 m) byla k objektu přistavěna až v roce 1688 jako součást konventní kvadratury a její barokní báň dotváří charakteristický panorama města.

Mariánskej morovej sloup na Mariánským náměstí je z roku 1718–1721.

Sousoší obsahuje sochy svatejch, včetně sv. Karla Boromejského a sv. Floriána. A beznohýho anděla. Toho asi použiju někdy k fotohaiku, až nazraje čas.

Na Mariánským náměstí hnedka vedle morového sloupu je umístěnej kontejner plnej uměleckýho skla a zajímavejch obrazů rodiny Žampachů. Vstup je zdarma a je to dobrej nápad. Některý věci se dají i koupit. Podrobnosti najdete zde.

Končím s brouzdáním po UH. Hodinky mi ukazujou, že je nejvyšší čas vrátit se na nádraží, aby mi neujel vlak.

Nová radnice. Vstupní portál zdobí sochy Atlantů, který jsou typickým prvkem barokní architektury nahrazujícím nosný sloupy. Atlanti (Atlanteané) jsou legendární obyvatelé Atlantidy – vyspělý ostrovní říše, kterou popsal řeckej filozof Platón kolem roku 360 př. n. l. ve svejch dialozích Timaios a Kritias. Většina historiků a archeologů se sice domnívá, že Atlantida, a tedy i Atlanti, nikdy neexistovali a že Platón použil Atlantidu jako filozofický podobenství o vzestupu a pádu civilizace. Dosud totiž nebyl nalezenej žádnej přesvědčivej archeologickej důkaz, že Atlantida byla skutečným státem. Ale já věřím, že třeba Dušek za Atlantama jezdívá o prázdninách na návštěvu, stejně jako jezdil za Tarahumarama, a i Atlanti mu určitě sdělovali speciální tajemství života.

Loučíme se s tebou, milé a přívětivé Slovácko. Doma je doma, jak by řekl slavnej tautolog Paulo Coelho. Je ale velmi pravděpodobný, že se sem zase za rok na LFŠ podíváme, protože akce je to hodně zajímavá.