V městečku Drake nás z šestimístného auta vystoupilo všech osm včetně Charlieho a ukrytého Bobíka, ale ono to bylo skoro jedno, protože stejně nás v autě bylo tolik, že se to nedalo přehlídnout. Vychrtlej Charlie seděl uprostřed mezi Milanem a páníčkem a překvapivě zabral víc místa než třeba Bea, která tam seděla před ním. A vzadu seděli ti ostatní - tři děti a dva dospělí.

Světla rychle ubývalo.

Divná tráva.

Divnej strom.

Bobík hlídá kuře na betonovém stole.

Jak jste si všimli v minulém čísle, některé z obrázků s aboridžinskou tematikou jsme vám již předhodili. Po zhlédnutí výstavy jsme se s Charliem rozloučili a v normální sestavě 7 lidí v šestimístném autě jsme vyrazili do vnitrozemí. Čekalo nás ještě asi 600 km. Cesta příjemně ubíhala, žádný klokan nám neskočil pod kola ani na koalu jsme nenarazili. Jediné, co nás nečekaně na cestě přepadlo, byl hlad. Na příjemném parkovišti, které Borísek hned bezostyšně na několika místech obsral, vyndal Milan z auta chytrý plynový vařič, který v autě našel, když ho kupoval. Stačilo jen dokoupit bombičky a civilizace se projevila i zde, uprostřed divočiny. Cha cha, co to je za divočinu, když je to parkoviště. Hlavní šéfkuchař udělal zdravé jídlo z kuřete. Sežrali jsme ho a jeli dál. Rychle se začalo stmívat. Posledních 150 km jsme už jeli potmě a věřte, že tma v Austrálii je veliká. Skoro jako za dávných časů za první republiky (ČSR). Na obloze svítily hvězdy a Lightning Ridge stále v nedohlednu. Jedna z hvězd na jižní polokouli se chovala poněkud podivně, ale pak jsem se dozvěděl, že to je nějaká posraná ruská vesmírná stanice.

Karlova chajdaloupka.

Rozcestník v claimové čtvrti městečka Lightning Ridge.

Vytěžený jíl a kaktusy.

Karel ukazuje svoje vykopávky a vysvětluje samotné jádro kopání. Kopací desatero.

Klokanice s mláďátkem.

Sousedé jsou od sebe po australsku daleko a do talíře si nevidí.

Mladá generace kopáčů.

Jeden z úspěšných hledačů (soudím podle stavu auta).

Přidělí ti číslo claimu...

...zatlučou železný kolík a vytyčí směry. Dále už je to na tobě, jen to musí pasovat, až jednou přijde kontrola.

Konečně Lightning Ridge. Byli jsme domluvení s dávným emigrantem Karlem, že u něho přespíme. Karel emigroval v sedmdesátých letech a 14 let bydlel zde, v Lightning Ridge, kde si koupil “claim”. To je prostor 50 x 50 metrů na neuvěřitelně neúrodné oschlé půdě. A jestli nevíte, co to je “claim”, doporučuju přečíst si nějaké staré Londonovky, tam se to dozvíte.

Každej tu má pušku a střílí po všem. I po tom, co se nehýbe.

Černý opál s modrým nádechem.

Vodou se tu šetří.

Karel má kolem domku zahrádku, když tu bydlel nastálo, pěstoval v ní zeleninu, choval slepice a taky prase.
Ale ne domácí. Divoké. Chytil si sele v buši, dal do ohrádky a vykrmil. No a pak klasický prasečí konec.
Zabíjačka, škvarky, jitrnice. Teď jsou tu už jen ptáčci zpěváčci (tenhle už je pěkně ožralej z kaktusí tequilly)...

...a motýli.

Horkej bazén z artézského vrtu do vodonosné vrstvy, která pokrývá 22 % podzemí celé Austrálie.

Filmový kostel.

Boris hledá užitečné předměty.

Čili, “claim” je koupený nebo pronajatý, čert ví, v jeho rozích je zatlučenej klacek a na něm přidělené číslo “claimu”. Karel měl štěstí, že na svém “claimu” měl i boudičku, nebo domeček, nebo jak to vlastně pojmenovat. Takže měl i kde bydlet a do práce to neměl daleko. Zdálo by se, že moc nástrojů pro kutání nepotřebujete. Možná krompáč a lopatu. Ale to jste sto let za opicemi. Je to děsná věda. Necháte si vyvrtat poměrně nepříjemně malý prostor v zemi, místní zem je na to zvyklá, takže nemusíte mít obavy, že by se to sesypalo hned. Ta díra je hluboká odhadem 20 metrů, vy se tam spustíte po nějakém žebříku, vezmete si tam s sebou světlo, abyste nekutali potmě, a kutáte a kutáte. Vzniká malá jeskyňka, pak ještě větší, všechnu tu vykutanou zeminu musíte v kyblíkách přes lano a kladku vytahat ven a vysypat poblíž vaší díry.

Dokopáno jest.

Tohle umyvadlo jsme Borisovi nedovolili vzít. Byl z toho smutný, vždyť je prý nerozbité.

To světlo potřebujete hlavně proto, abyste se mohli přesvědčit, že všechno, do čeho kopnete, je hlušina, a žádný černý opál se vzácným červeným a nebo modrým zabarvením. Nic jiného se tu vlastně nehledá. Celá oblast je provrtaná jako ementál a na povrchu se kupí bílé hromádky té vykutané hluché zeminy. Jediným štěstím je, že podloží je tak kvalitní, že se to nesesypává často. Po celodenní smysluplné práci se kutal vyplahočí na světlo denní. Je zaprášený a nespokojený. Spolehlivým lékem na bezopálový splín je kořalka a nebo pivo. Padnout do postele a ráno znova. Zdálo by se, že takový život vydrží jen ti nejzavilejší, ale světe div se, všichni jsou nejzavilejší. Málokdo to vzdá. Rafinovaným trikem pro povzbuzení kopáčů je, že si v salůnech vypráví neuvěřitelné historky o obrovských opálových nálezech a pohádkovém zbohatnutí. Ne, že by se to nestávalo. Stejně jako sem tam někdo vyhraje první cenu ve Sportce. Největší hajzlové ale jsou dealeři, jak jsme se dozvěděli od Karla, kteří čekají u některých “claimových” děr a vytěženou zeminu odkoupí za několik desítek tisíc dolarů od ubohého kutala, oni na tom vydělají majlant a chudák nálezce proleje pár desítek tisíc dolarů hrdlem a plahočí se dál. Počítám, že je zde hodně vysoké procento alkoholiků.

Taková sympatická díra. Kopáči musí být hubení, jinak se na pracoviště nedostanou.
Velkou výhodou práce pod zemí v období léta je stálá teplota kolem 20°C.
A venku v létě si může vystoupat až přes 45°C ve stínu.
Mně by se ale do práce takovouhle slavobránou chodit nechtělo.

Karel po 14 letech této smysluplné práce zanechal, ne že by nic nenašel, a možná ho to i bavilo, ale to nejdůležitější, co si ze svého kutacího období přinesl, je, že tu svoji boudičku předělal na roztomilou chatku s vysokým komfortem, solární panely na elektřinu, dešťová a dovážená voda z místního artézského vrtu, suchej hajzlík, televize, lednička i pračka a dokonce i pískoviště pro děti, činky na posilování, rotoped a zahrádka. Karel sem jezdí tak jako páníček na chaloupku do Ostružné. Jenže od Ostružné je to 210 km a Karel to má ze Sydney přes 800 km. Ale takové už jsou vzdálenosti zde v Austrálii.
No a protože jsme přijeli hodně pozdě v noci, jen jsme si nachystali pelíšky na zemi u něho v domečku, vypili mu pivo a šli spát. Byli jsme všichni hodně unavení.

Ráno po vydatné snídani jsme si okolí důkladně prohlídli a odjeli do blízkého městečka Lightning Ridge - kopáči a hledači žijou za městem. V tom městečku je taková pěkná rarita. Vyvěrá zde horký pramen, který místní obyvatelé používají jako termální koupaliště. Je to takový betonový kulatý bazén s pekelně voňavou vodou o teplotě 42,5 stupně. Vlézt do takové vody je naprostá paráda, zvláště když fouká studený vítr, je tu přece zrovna zima v plném proudu, čili červenec. Jestli si myslíte, že se v takové vodě dá plavat, máte pravdu jenom z části. Za chvíli je každému plavci na omdlení a některým je z té horké vody na omdlení, i když neplavou. V této šílené vodě plavou jen 3 potrhlé Heleniny děti, které jsou již po 10ti minutách plavání jako předvařená selata. Kdybysme je tam nechali přes noc, daly by se k snídani sežrat s hořčicí. Jsou to prostě děti k sežrání.
Za použití bazénu neplatíte ani dolar, a to i přesto, že je velmi slušně vybavený. Lavice a stoly, sprcha, hajzly, držáky na kola a parkoviště. Australská vláda je až neevropsky štědrá. Návštěva bazénu nám udělala moc dobře.

Nakyblovali jsme se Karlovi na dvě noci do chaloupky, ale statečně to přežil.

Boris si zkouší rotoped selfhandmade.

Bobík dědovi usnul v náručí. Deka ho chrání před komáry.

V místním supermarketu jsme koupili na večer nějaké maso, mlíko a portské a jeli zpět do Karlovy chajdičky. Po cestě jsme navštívili místní falešný kostel, který zde filmaři postavili kvůli natáčení jakéhosi filmu. Obloha byla skutečně dramatická, hodně vyschlých stromů a samá díra v zemi. A spousta odhozených nepotřebných předmětů. Olina zůstala opařeně stát před kostelem, nevěřícně kroutila hlavou a říkala: “Duši, vyfoť mě tady, ať vidím, kde jsem se to octla. Něco tak neutěšeného jsem si nikdy neuměla ani představit.” Vyfotil jsem ji, pak ještě panorama neutěšené krajiny a díru v zemi a nádhernou červánkovou oblohu.

Další atrakcí v LR je bottle-house. Teda mimochodem nic moc, ale prý to stojí za to,
říkala nám v bazénu manželka řidiče školního autobusu, který před půl rokem na úplně jiném
místě Austrálie vozil Beu a Borise do školy. Austrálie je veliká země, ale svět je malej.

Vybydlená bruska na opály.

Tohle okno se mi líbilo, ale domeček z flašek mi připadal jak pouťová atrakce.
Něco jako nafukovací balonky.

Poslední kilometr ke Karlovi řídí Bobík.

Pravidelně se tu v LR odehrávají takové bleší trhy. Kam se serou u nás Vietnamci.
Tady se prodávají i plesnivý špunty do umyvadel. Otázkou je, jestli se i kupujou.

Australští umělci tvoří bez hranic.

V LR je spousta podivínských staveb. Když už je dotyčnej stavitel dodělá skoro do konce,
tak mu něco projede hlavou a on ukončí svůj život. Hned vedle tohoto hradu je hvězdárna.
Stavěl ji jeden Polák, znali se s Charliem. Stavitel observatoře si před slavnostním dobetonování stavby
raději podpálil pod prdelí plynovou bombu a zdrhl z tohoto světa a hvězdárnu nedodělal.
Charlie si totiž myslí, že to nebyla nehoda. Ale bomby přece vybuchujou po celým světě.

Podle nápisu na plechu a stavu cedule jsou ti psi asi už jen kost, a ne kůže.

Boris lítal jako šílenec po smeťáku a snášel na hromádku užitečné předměty. Pak smlouval s rodiči, které předměty bezpodmínečně potřebuje, jinak umře, ale je to jen vyděračská hra, kdy obě strany nakonec trošku ustoupí. Boris si směl do auta naložit meč, smeták a nefunkční lucernu. Ale musel tam nechat tříkolku, olivové umyvadlo do koupelny, péra z postele a celý karavan. Ach, ten byl smutný. Sedli jsme do auta a nejmladší člen posádky, tříletý Bobík, sedl za volant (v Austrálii je možné cokoliv) a odvezl nás za Karlem. Karel rozdělal oheň ve svém zahradním grilu a udělali jsme si moc dobré maso, vychlastali portské a šli spát. Zítra nás čeká přesun do buše. Už se všichni těšíme.

Charlie (2010/31) Lismore (2010/30) Evans Head (2010/29) Toto prase jste si vymysleli sami (2010/28)   Redakční novinky 3.1. 2010 Redakce hlásí, že nic nového pod sluncem vás nečeká. Žádná předsevzetí, žádný sliby. A už vůbec nemůžete počítat se sebemenším náznakem serióznosti. U prasete je to výhodou, u politika k posrání. Škoda jen, že není jen jeden. Ten politik. 29.11.2009 Redakce lehce upravila a připravila další kompletní vydání všech WWWiditelných prasat od doby vzniku po teď, čili do roku 2009. 20.11.2009 V knihovničce se narodily tři pohádky od Jarky N. ze Svatého štěpána, které mi poslali již dávno, ale já jsem byl takové hovado, že jsem se k tomu dostal až tenhle víkend. A ke vší hrůze se nemám ani na co vymluvit. Tak jsem pro ty pohádky udělal aspoň pár ilustrací. Tak promiň, Jarko. 5.1.2009 A je tu ročník dvanáctý. U whisky by to mohlo znamenat pár hvězdiček i skoro jistotu kvality. U týdeníku to může naopak znamenat šanci pro hnilobu nebo vyschlo. Pokusíme se udělat pro zvrácení možných předpokladů co nejvíc. Třeba se nám to sem tam v nějakém fejetonu nebo fotce povede. A když ne? Je snad málo oblastí, kde to stojí za hovno? 1.1.2007 Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku. Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.

Dr+spol. 9. 8. 2010