Předminule jsme skončili před branami jarmarku, pak bylo jedno prase velikonoční s takovým tajným příslibem, že v tom dalším prasisku doplním náš víkend s vňoučátkama. Takže je to tu. V předminulém čísle prsečím jsme se zastavili těsně před zahájením jarmarku v Bartošovicích. Byli jsme tam docela brzo a slibovaný začátek byl na desátou. Slunce svítilo, ale zima trochu byla.

Jarmark začíná, figurka bez rypáku čeká na svýho tvůrce.

A první stánek je hned ten nejvoňavější. Sympatický pás s veselejma očima tu nabízí tak voňavý mejdla, že si jich musíme pár koupit. A mně je teď líto se s tím mejdlem umejvat, tak jsem si je hodil do skříně ke slipům, aby mi voněly. Mejdle s názvem Lázeňský švihák jsem koupili pro Lindu, protože se zrovna měla vracet z lázní, tak aby věděla.

To je prodavač mýdla, vrátil se Maroka a přivezl si čepičku. Povídali jsme si o Africe a arabskejch zemích. Naše pohledy byly jednotné.

Špunt na falšku s kořalkou.

Tenhle stánek všecky tři děti uhranul, byly tu vychytaný věcičky ze dřeva, káče a kroutítka, hejbací potvůrky. Děcka jsme odtama nemohli dostat.

Hlodavci v dřevěným hradě.

Borise ohromila dřevěná prasečí pokladnička. Zvlášť když se dozvěděl, že je otvírací. Ale nakonec si vybral něco jinýho.

Všiml jsem si, že na jarmarku byla většina chlapů šedivě vousatých.

Pan kovář ková z kusu hranatýho zrzavýho železa šneka. I když to tak zpočátku nevypadalo.

Hastrmanovi je zima a mně taky.

Už to pomaličku začíná jako šnek vypadat.

Všichni kluci jsou kovářem zcela fascinovaní. Jeden malej kluk se pak ptal, za kolik by mu udělal taky takovýho šneka, a kovář řekl, že to záleží na mnoha okolnostech a hlavně pro koho by to bylo. Kluk, že pro něho a kovář mu slíbil, že za pivo. Klukovi se rozradostnily tváře a utíkal pryč se slovy, že jde říct tátovi o pivo.

Přichází kameník k soše bez ksichtu, pár dobře mířených a ksicht je na světě. Jeden můj známý si kdysi za hlubokýho totáče přivydělával jako výrobce kamenickejch paliček, ale protože byl hodně nenažranej, tak používal dřevo nedoschlé. Kameníci pak na něho byli nasraní, že po pár ranách z paličky začíná cákat voda. Poradil jsem mu, aby to dřevo sušil v mikrovlnné troubě, kterou si koupil od Rusáků okupitelů, A od té doby, jela trouba od rána do večera a sušila tvrdé dřevo na paličky. Pak už kameníci nedržkovali. Kameník mi prozradil, že už moc dřevěný paličky nepoužívají, protože jsou drahý, prd vydrží, že tahle silikonová se se taky nakonec celá rozpadne, ale její výdrž je mnohonásobně delší, než paličky dřevěný. A on, že není žádnej zaprutilej dodržovatel starejch tradic, je prej spíš praktickej.

Hotovej šnek je roztomilej. Je úžasný sledovat, jak pomaličku abeze spěchu se z kusu zrzavýho nevzhlednýho dřeva, krok za krokem, vylupuje tvar z buducnosti. Když začal kovat a tepat, vypadalo to všelijak, ale určitě ne šnek. Toho jsme v kusu železa začali hledat, až když řekl, že to bude šnek. Doba zrodu šneka byla asi tak půl hodiny. A skoro až do posledních zatáček nebylo jasný, jak bude vypadat. Až je šnek hotovej, ještě se dá jednou ohřát do výhně, pak nastoupí drátěný kartáč, který odstraní skro všude to černý a po mylém vychadnutí ještě vosk. A je to. Poupravenými slovy Michelangela, v každým drátu v každým kusu železa je ukrytej šnek.

Pivo v hrnku a dva koblihy v pytlíku- svačinka pana kováře.

Ubližovat kameni do krásy.

Zelený pivo, žlutá bunda, černej nikon. Je pěkná kosa.

Babička s vnučkou si ukazujou své ozdoby od kováře. Vykováno z nerezu a krásně.

Boris a já,

Pseudostaré časy. Přadlena mi říkala, že přede ráda, protože u toho nemusí vůbec myslet. To by mě asi nebavilo, ale kdo ví. Je to jako s tím pánem, kterého se ptali, zda umí hrát na klavír. Pán odpověděl: "Nevím, ještě jsem to nezkoušel.

Tento pán z chráněné dílny umí mrskačky ze skoro libovolného počtu proutků. Umí to dobře a je na to hrdej. I klobouček je z proutí.

Slepí košíkáři jsou šikovní.

Roušovna se změnila ve vietnamskou babičku.

Děcka dávají pozor, jak se dělá šmigrovka z devíti, protože za chvíli mají být Velikonoce a může se to hodit.

Místní muzikanti.

Sedm podkov jako v Sarajevu. A flétna jedna příčná.

Pan učitel zpívá.

Kontrasty.

Vesnické struktury.

Někdy je barva u fotky přijatelná.

Bobík s Nikonem.

Bibi s gulášovkou.

Slamák a žádný noviny.

Krásnou krajinou se pomaličku šineme zase domů.

Všude udržovaný kostelíky a přestože nám slibovali kosu a a déšť, je krásně.

Vietnamský prase pro vietnamskou babičku.

Tohle místo jsme pojmenovali pracovně "kedlubny". Takže, když jsme kontrolovali čas, nebo se dívali na ušlou vzdálenost, říkali jsme"Jr to asi tři kiláky od kedluben.

Sourozenecký duel. Kdo koho přefoukne?

Boris, Bobík i Bea pokořili bunkr.

Boris si našel málo funkční žebřík.

Mapa silonové bundy,

A za tři kiláčky už budeme doma a k večeři budou pstruzi. Už se na ně moc těšíme.

Rokytnice.

Večer hrajeme Dix It, je to skvělá hra a je při ní sranda.

Kluci dostali k narozkám obrovský lego, večer ho ale používali jako prostor pro roztáčení svých nových dřevěných káč.

Ráno hned děcka běží k té velké stavebnici a budujou. Všichni tři vypadají, že je to baví.