Poslední Berlýn
(už s ním dám pokoj)

Jak to tak vypadá, celý jeden prodloužený víkend v Berlíně s kuřátky (Helča, Honza+Réza, Jirka) se vešel do jedenácti přikázání. Slibuju všem, které můj seriál o inspirativním Berlíně sral, že tímto posledním přikázáním jsem skončil. Omlouvám se všem, kteří tuhle slátaninu četli, že soryjako víc z toho nebude.
Naposledy jsme s lehkým mrazením prošli památník holokaustu, je to fakt síla a stojí za návštěvu, pak po lehkém občerstvení jsme se vydali k další památce podobně zaměřené. Máme štěstí na počasí, sluníčko svítí, je krásně.

Když přicházíte k muzeu, padne na vás tak trošku tíseň. Takový zvláštní pocit, protože víte, kam jdete, víte zhruba, co uvidíte, ...

...ale nevíte, jak to s váma zamává. Samotná budova již zvenčí je natolik zvláštní architektura, že se vám začnou maličko ježit chlupy. Vejdete dovnitř, samozřejmě si užijete nezbytná bezpečnostní opatření, a není se co divit, Novodobé hnědé nenávisti po Evropě, potažmo po světě, a nejen té hnědé a rudé, je víc než dost.

Beton, beton beton. Židovské muzeum, je na betonu a jeho surové syrovosti založeno.

Autorem díla je americký architekt židovského původu Daniel Libeskind, Kromě něho, ono to totiž není v silách jednoho člověka pozemskýho, se na komplexu podíleli ještě: Stefan Blach, David Hunter, Tarla MacGabhann, Noel McCauley, Claudia Reisenberger, Eric J. Schall, Solveig Scheper, Iikka Tarkkanen.

Soutěž byla vyhlášena již v roce 1988, vítězný projekt byl zahájen v roce 1992 a samotný objekt byl dokončen v roce 1999.

Muzeum pro veřejnost pootevřeli již v roce dokončení a to jako holomuzeum, čili bez exponátů. Tím si budova získala na oblibě. Ofiko bylo muzeum otevřeno 9. září 2001.

Když vstoupíte dovnitř, přepadne vás oprávněná stísněnost a jakýsi druh nedostatečného světla. Nevím, jak to přesně popsat, Okna a škvíry v plášti budovy i okolní betonové doplňky vytváří uvnitř stísněné příšeří, trhané nesnesitelnými záblesky světla.

Objekty ve vitrínách, ač nesmírně intimní, deníčky, albíčka, se stávají výkřikem zoufalství, protože ta intimita deníčku zmizela, je deníčkem všech, co přežili. Všech, co to nezažili. Předměty osobní potřeby obětí drásají.

Dlouhé chodby končí stísněnými komíny z betonu a tam někde nahoře ostrým flekem světla.

I kdybyste byli naprostá duchovní polena, tyhle prostory vás semelou a zmáčknou. Skoro se tam nedá dejchat.

I vnitřní prostory využívají stejných fint k vyvolání stísněnýho pocitu. Stěny a dlouhé rovné schodiště, do další podlaží muzea se vás snaží rozdrtit, a příčky vám nabízí maličkou jistotu, že nebudete rozdrceni.

Kontrasty tu jsou na každém kroku. Z temné šedi vevnitř vám nabídne budova únik do zahrady útěku. Do zahrady, kde je sice plno světla a cítíte zeleň,...

..., ale zkazí vám tu zeleň nesnesitelná hradba betonových kvádrů, připomínajících komíny spalovacích pecí. 49 betonových sloupů vysokých 6 metrů však symbolizují rok založení Státu Izrael v roce 1948. Ten uprostřed stojící 49. sloup symbolizuje Berlín.

A za zeleným roštím na vás shlíží hlavní budova.

Je tu cítit naděje, že uniknete a zachráníte se, jenže jedinej východ ze stísněnosti vede zase dovnitř tam, odkud jste vyšli.

Přesto zahrada Exilu nabízí, že si můžete na chvíli lehnout na tvrdej a nekamrádskej beton a trošku to rozdejchat. Celá Zahrada exilu je totiž nějak našikmo a nedá se tu pohodlně stát.

Stylizovaná okna vpouští dovnitř jen přesně nakrájené množství světla.

Interiéry muzea hýří obrovskými prázdnými prostory bez jediného exponátu. Jste na to prostě sami.

A kombinace použitých barevných ploch vám to nijak neulehčí.

Jeden z exponátů na mě zapůsobil zcela zásadně, Nemohl jsem se od něho odtrhnout, nutilo mě to fotit a zároveň se mi to fotit nechtělo.

Celý prostor je zaplněn "smajlíky" výkřiků. Jsou z pořádně tlustýho železa a utrpění výrazu jim vypálil laser. Každý ten vyděšný obličej je těžký, nehybný a žalující. Ani nemusím přepínat do černobílého módu při focení, moc barev v tom není, jen všechny škály od bílé až po smrtelnou černou. Jen na konci, tak jako i na jiných místech muzea, náznak paprsku. Tady dokonce barevnej.

Instalace se jmenuje  Schalechet nebo-li Spadlé listí od autora Menashe Kadishmana. Představuje 10 tisíc obličejů. Instalace není nedoktnutelná. smíte na obličeje vstoupit a projít se po nich. To sice nikdo z nás neudělal, protože jsme si to přečetli až po shlédnutí. Prý, když na obličeje šlapete, vydávají železné kotouče zvuky připomínající vzdechy a tlumené výkřiky.

Stojím, čumím, jsem ochromenej. Nepamatuju si, že bych někdy zažil takovej pocit smutku a úzkosti.

Nicotnost, rozpolcenost a beznaděj se na vás hrne ze všech stran.

Když už se chystáte se zhroutit, vyjdete do veselejšího prostoru, kde roste kovový strom a nese červené plody z kartonu. Na ně můžete napsat vzkaz. Jsem, z toho všeho tak rozšroubovanej, že jsem si od někoho vzal propisku napsal taky jedno přání. Ale napsat jedno přání na kousek papíru určitě nestačí. Kurva, co udělat, aby se to už nikdy nevrátilo?

O patro výš už vás přestanou trápit betonem a světlem, ale zasvětí vás do života berlínské židovské komunity. Židů, kteří v Berlíně žili od nepaměti a taky od nepaměti nebyli většinou přijímaní nijak mile. Ve vitrínkách najdete ironické grafiky, ukazující Ž(ž)idy v hnusným světle.

Jsou tu předměty denní potřeby, některé přímo skvostné.

A zase hra světel. Pan architekt Libeskind je světelnej génius.

Napadlo by vás takovéhle okno?

Skulptura tvořená, mincemi, sklem, světlem a stíny.

Architekt celý svůj objekt pojmenoval Mezi liniemi

Zážitky obrovské, jsme tak trochu oněmělí, ano i já, tak se to pokoušíme trošku narovnat kafem a polívkou. Vařeno samozřejmě podle zásad židovských. Musíme jít pryč. Byla to síla.

Teď nás už čeká jen cesta na nádraží a cesta domů.

I po cestě mostem přes Sprévu pociťuju jakousi stísněnost z toho muzea. Jsem z toho prostě rozhozenej.

I tady si se mnou světlo hraje, rozčesává chodníky na levou a pravou. Uvědomuju si, že Evropa na tom není nejlíp, že je plná krysích vůdců, hajzlů, kteří rozdmychávají nenávist a sobeckost. Čiší z nich sprostota tupost a zloba. Budiž, aťsi, ale proč tyhle tlamy posloucháme? Proč jim pak mnozí z nás dávají ve volbách své hlasy: Prč doba přeje všehoschopnejm grázlům. a proč se nám to líbí. Některým.

Poslouchá se smutkem zakyslé hlasy brojících proti společné Evropě, nabádají nás, abychom Evropu zase roztřískali na cimprcampr. Ale bez společné Evropy, ať už si myslí Klaus i další cokoliv, budeme v prdeli. Kyselý tlamy chtějí bořit. Jsem zásadně proti, prostě norma o zakřivenosti banánů, to není EU, nabuďme blbci.

Trošku jsem se rozohnil, tak se omlouvám. Jsme už na nádraží, vysvobodili jsme svý baťůžky z plechový skříněk úschovny a hledáme správné nástupiště Hauptbahnofu v Berlíně.

Honza s Rézou zůstávají ještě jednu noc, přespí u kamarádů a pak letí zpátky do Ameriky. Honza do San Francisca a Réza do Bolderu. To ještě netušíme, že za pár tejdnů se nám kulíšci ožení. Díky facebooku jsme se to dozvěděli relativně včas. Dali na FB fotku z nějaké 4 kilometry vysoké hory, kde si dali své JO (Ano se mi příčí kvůli Babišovi použít). A oddával je sám Honza. Amerika je země neomezených možností.

Tak ahoj Berlíne, byl jsem tu po dlouhých 30 letech podruhé a opět jsem byl nadšenej. Dokonce ještě víc, protože jsme tu byli celá rodinka pohromadě a že tu už nejsou komoušu a berlínská zeď a dá se tu svobodně dejchat a žít. Určitě bych se sem jel podívat zas. Bylo to bezva.*
*) malá poznámka nakonec: Jirka ve vlaku doháněl jakýsi projekt 3D mappingu. Vytvořil maketu spalovacího čtyřtaktního motoru a na noťasu připravoval animaci. Olina mu čuměla přes rameno a zvědavě se ptala, co to je, Jirka ochotně mamince vysvětloval a pak Olina ohromila úplně všechny. Zjistila totiž, že Jirka vůbec neví, jak pracuje čtyřtaktní motor a odhalilia v jeho animaci zásadní chyby. Jirka čuměl jako vyoraný sysel a musel to všecko přeanimovat a tak díky Roušovně zůstaly všecky brambory spalovacích motorů v řádcích. A to tu ani nechci rozmazávat, že zná Olina tajemství i dalších motorů, třeba Wankelova spalovacího motoru  s rotačním pístem založeným na principu rozpínání plynů. Roušovna je hvěda (h)vě(z)d.

Jo, málem bych zapomněl na to nejdůležitější. Stále jsem vám sliboval proč Berlýn. Takže... jednou jsem pracoval pro jednu nejmenovanou firmu. Pracovala tam i docela hezká holka (moc pěknej zadek) na pozici account managera. I když vůbec netuším, co taková funkce obnáší a jak se to dá říct česky, ale tahle pěkná slečna pracovala na projektu, ve kterém se zmiňovala o Berlýně. Vše písemně, samozřejmě, jak jinak, z hovoru se tvrdé Y po L moc nepozná. Když jsme ji s kolegou na hrubku upozornili, tak místo toho, aby byla vděčná, že její blbost neopustila stěny agentury, se na nás obořila, že jsme blbí, protože Berlýn je přece ve vyjmenovaných slovech. No a to je všechno. snad jsem na nic nezapomněl.