e-mail

Berlýn
(po šesté)

Minule jsme se zastavili před Francouzským dómem.Byla to trošku náhoda, protože se mi už z hlavy vypařila přesná poloha toho baráku, kterej jsem obdivoval v roce 1986. Tenkrát totiž byl Berlín daleko jednodušší, protože o Západní Berlín menší. Je taky pravda, ž dostat se někam, třeba do Postupimi byl celodenní výlet vláčkem, protože se musel objet celej ten Západní Berlín, kterej byl obstavěnej velkou a kurevsky dobře střeženou zdí. Takovou, jakou by si přál třeba americkej Trumpeta mezi Mexikem a USA. Asi by se měl novej americkej prezident spojit s pamětníkama a nějaké ty fígle okopčit. Některé triky byly fakt geniální. Například, když projížděl U-bahn kolem věže a to v koridoru mezi ostnáčema, tak to rozpálil tak na 140 km v hodině, pustil houkačku a do dveří hnal přes hydrauliku tlak, aby se v žádném případě nikomu nepodařilo ty dveře otevřít. Když kritickým místem vlak projel, ztichl, zpomalil a přestaly funět dveře. Byl to adráč jako sviňa. ale taky to neuměli hned od začátku, tohle se naučili až když se několik zoufalcům podařilo z vagonu vyskočit a přežít. Východní Němci byli ale dost zákeřní, teda ti hlídači zdi, a pálili ze samopalu i do těch, kterým se podařilo dostat se už skoro na druhou stranu.

Když jsem tenkrát za totáče pracoval v Berlíně a měl o víkendech docela čas na courání, objevil jsem si ten Franzözische Kirche. Zrovna ho tenkrát nějak opravovali, ale hodná paní mě tam pustila a já si ho sám úplně sám mohl celej prohlídnout. Dokonce se mi podařilo, že zrovna zkoušeli i tu zvonkohru. Teď to bylo za eura.

Když jsem tam byl tenkrát v roce 1986, tak to totiž zrovna dodělávali. Prý to za války vzalo za svý a někoho časem napadlo to opravit. Zvenčí je to furt ten samej dóm, ale zevnitř to už je slušná moderna.

A nahoře je krásná zvonkohra.

Všem se nám tam dost líbilo. Venku vedro, vevnitř příjemnej chládek.

Tenkrát v roce 1986 jsem shora fotil náměstíčko a byla tam myslím jedna postava. Možná dvě, to už si moc nepamatuju. Od té doby, co je Berlín poutním a hlavně oblíbeným a sympatickým místem, bývá nejen toto, ale i ostatní náměstí naplněná lidma. Berlín prostě žije a tepe.

Z věže je vidět do všech stran.

Tohle je myslím Německej dóm, ale berte to s rezervou. Možná kecám.

A samozřejmě televizní věž. Na té jsme při našem rodinném výletě nebyli, časově se nám to nepodařilo včlenit do jedno lehce prodlouženýho víkendu.

Jojo, tyhle sítě tu tenkrát nebyly. taky nebylo ani dost lidí, na který by se dalo něco shodit. Ale ono to je spíš z bezpečnostního důvodu, kvůli děckám a pejskům.

Když jsem pečlivě zvolil kompozici, a pak ještě použil sprostý ořez, podařilo se mi získat znova fotku s jediným člověkem tam dole na zemi.

Jak se jmenuje tahle ozdoba a stále nevím. Říkáme tomu s Olinou pracovně vázička.

Poslední část věže je vyplněná krásnou zvonkohrou.

Za mé první návštěvy hrával songy hráč na zvonky. Je to tak trochu jako na varhany. Klávesy, které spínají elektromagnety a ty vystřelujou kladívka na správné místo zvonu.

A taky táhla a šňůrky. Docela věda.

Velín pro pana zvnokoherce.

Většinou to ale teď řídí nějakej uprděnej počítač. stejně to skoro nikdo nepozná.

A je to tam moc hezký.

 

Helča si fotila velkým.

Stejně, když tak nad tím přemýšlím, tak nejhezčí zvuk závěrky ze všech nikonů má nikon D200. A samozřejmě již nepoužívanej mlaskálek Nikon F2, jeho zvuk je pro mě mana z nebes. Ale když už tu píšu o zvucích závěrek, myslím, že by bylo spravedlivé, že ještě hezčí zvu má závěrka foťáku Leica IIIf.

To je náš americkej Honza.

A trošku barvy.

Ta dáma měla modrou sukni.

Naše robátka.

No a takhle nějak to vypadá na výkresu, kterej pak někdo slavnostně vyleptal do bronzové desky. Naše vizita ve francouzským kostele skončila. Měl jsem radost, že jsem to mohl porovnat se zážitkem z roku 1986. A rozdíl? Jo je tu jede, tenkrát jsem byl v té věži úplně sám a nějaká paní se smetákem, zatímco tentokrát jsme tu byli celá rodinka. takže jednoznačně rok 2016 je vítěz.

Vylezli jsme z věže a před dveřma se chystala nějaká hudební sláva. V Berlíně se o víkendech hraje skoro na každým rohu.

Ptal jsem se mé Roušovny, které je vyhlášená tím, že všecko ví a kdy neví, udělá kotrmelec, jak jmenujou ty architektonické květináče na obrubách a zábradlích. Drze řekla, že vázičky. Tak tohle panorama je z Francouzskýho dómu mezi dvěma vázičkama. Směrem k televizní věži. A příště snad už konečně o Čárlípointu. A to tvrdý Ý si nechám až nakonec.

podpis


Erotický veletoč


A Bobík byl zase druhej. stává se hvězou lyžařského nebe.


Boris vyhrál svoje závody

foto: Milan

 
Surreálný zlodějíček se opět hlásí do služby.


Jiřinka od dědy slaví 85 narozky a děda to komentoval takto:
"Jiřince ty osmnáctiny moc sluší, vypadá na šestnáct."

a těším se s Vámi nashledanou na bále. pk

V BRNĚ NA CEJLU 72

kousek od Finančního úřadu se nachází prostor bývalé Modety. Je to polopoužívaná budova, několik lidí tam bydlí v prvním patře ve stanech a mimo jiné tvoří umění.
Asi se tam pořádají často happeningy, prostředí je docela inspirativní.


Právě tam se rozhodl kamarád muzikant Pavel Zlámal uspořádat další improvizační akci a požádal Jerku, aby mu to natočil. Zkusila jsem to trochu zdokumentovat, ale světla tam bylo sakra málo.

Lidi se scházeli, přišlo jich nakonec hodně.
Celá akce začala na schodech, kde zpívaly nejdřív tři dívky, které se posléze rozmnožily ještě o jednu, ale tu už jsem nevyfotila. Jejich zpěv mě překvapil - zpívaly úplně syrovými hlasy a capella jakoby balkánské lidovky. Mělo to grády a tipovala jsem je na studentky Erasmu odněkud
z Bulharska.
Pak se ukázalo, že jsou od nás a ze Slovenska a studují na JAMU dramatickou výchovu. To jsem se potom dozvěděla od jedné z nich. Bydlí spolu a ve volných chvílích zpívají a tvoří.
Mám na ně kontakt a někdy si je pozvu jako hosty, zaujaly mě silně.

Po úvodu se lidi nahrnuli zpět do prostoru v prvním poschodí a akce mohla začít.


Všichni muzikanti improvizovali, bylo jich jedenáct!
Dvoje bicí, klávesy, Moogův elektronický syntezátor, flétna zobcová (střídaná okarínou), trombón, tuba, fagot, altsaxofon, tenorsaxofon, kytara...
Páni a dáma (fagotistka) se docela vyřádili a obecenstvo se chytilo.


Pavel kromě řízení kapely obsluhoval tenora.


Tomuto způsobu hudební produkce říká "řízená improvizace" a nějak tak to opravdu funguje.
Pro nahrávání to nebylo vůbec jednoduchý, poněvadž dvoje bicí spolehlivě převálcovaly většinu nástrojů.
Naštěstí měli bubeníci pauzy, ty jsou obzvlášť v tomto druhu hudebního umění opravdu důležitou součástí akce.

Dějou se věci a tak to má být!

Dada a spol.