Pásmo zpocené
(Manaslu podruhé)

Když jsou formality splněné (povolení ke vstupu do parku, směna objemově malého balíku dolarů za velký štos rupií), vybavení vytříděno a doplněno, může se vyrazit směr západ. Jako obvykle autobus rozměrově vhodný snad pro vzrůstem menší Nepálce, ucpanými ulicemi posun krokem, hodinu a půl jen výjezd z města. Ještě že výprava je natěšená a z okna je vidět leccos zajímavého, třeba kozu na zahrádce. Závěrečné kilometry před Arughat Bazarem po prašné „silnici“ jen stěží přirovnatelné ke sjízdné polní cestě a do konečné stanice Soti Khola ještě o něco menším busem a po o něco horším povrchu. Jeli jsme v autobuse už i se skupinou našich nosičů, samí mladí kluci, na hlavě čerstvý módní sestřih, ale co je hlavní, vypadá to, že budou mít i pohorky a teplé bundy. V průměru máme jednoho pro dvojici, limitem je 23 kg, tolik dohromady s Alenou ani nedáme. Nosiče řídí Surez a ten náš se jmenuje Druga. Je to fešák, nevíme, jak dokáže mít týden na sobě neposkvrněné bílé tričko. Pak je tu ještě Pasang, to je zvláštní horský vůdce pro trojici odvážných, která plánuje ještě několikadenní boční výpad ze sedla Larkya na šestitisícový vrchol. K tomu se ale ještě dostaneme.

Konečná stanice Soti Khola a naše bledě modré zavazadlo pro nosiče. Ta taška byla pořízená v Kathmandu jako úplně fungl nová, jeden den v autobuse jí dost poznamenal, protože kufr autobusu je, jaksi, přístupný všemu tomu prachu cest. A že ho bylo. Jinak však je nutno zmíněnou tašku jen a jen chválit.

Při pohledu na profil trasy je vidět jednak velké výškové rozdíly, jednak jejich postupný nárůst (a pak samozřejmě sešup). Mimo časového dělení můžeme tedy výlet rozdělit i podle výškových, potažmo teplotních pásem, pročež tu první část nazývám z celkem zřejmých důvodů pásmo zpocené. Je však třeba přiznat, že chronologie není silnou stránkou těchto elaborátů. Fotografie pocházejí ze dvou foťáků a mobilů, každý přístroj so ty fotky čísluje po svém, autor není technicky na takové výši, aby to nějak snadno seřadil a k tomu je i trochu líný (nechť se, prosím, tato informace nedostane mimo hranice tohoto příspěvku, neboť by mu z toho mohly vzniknout újmy).

Ještě se vrátím k prvnímu noclehu. Jak je ještě v teple a malé výšce (700 m nad mořem), žije zde spousta hmyzu, se kterým se u nás nesetkáme, například s kudlankou, kterou jsem (ne jedinou) potkal v noci na toaletě. Můra je jen vedlejší produkt, zas tak zajímavá nebyla.

Jak jsem psal před 5 roky, že trek kolem Annapuren obrazně uhnívá od nohou, tak jsem se, bohužel, nemýlil. Výstavba kamenitých cest odstřílených z boku nebetyčných svahů s obtížemi sjízdných pro terénní automobily se dál zařezává do dříve nedotčených hor. Jako na Kilimanžáru mizí ledovce, v Nepálu jsou stezky pro pěší nahrazovány cestami připomínajícími kamenolom. Pokrok nezastavíš, a možná je to v některých případech škoda. Trek kolem Manaslu se od toho annapurního charakterem příliš neliší. Dokonce se potkávají a po několik dnů mají trasu společnou. Jelikož se oba okruhy chodí proti směru hodinových ručiček, trekaři se ve společném úseku potkávají. Špatná informovanost v tomto ohledu nás před pěti roky zmátla, když jsme v mizerném počasí v protisměru míjeli unavené cestovatele ´s botama od sněhu´ v domnění, že situace je opravdu zlá a sedlo Thorong La kvůli sněhu neprůchodné. Nedostatek správných informací je škodlivý v každém místě i v každé době.
Konečně tedy nastalo to, kvůli čemu jsme tu zejména. Putování. Začíná teplotami přes den kolem třicítky, a nenechme se mást přímou spojnicí mezi body na grafu představujícími noclehy. Skutečnost je mnohem drsnější. Cesta vede od řeky, k řece, po mostě, od řeky, atd. několikrát za den. GPSkáři, kteří sledovali nasčítané výstupy a sestupy během jednoho dne, natolik pochybovali o správnosti naměřených dat, že vše raději svedli na „sevřené údolí a málo satelitů“. A ten batoh také něco váží. A kilometrový rozvrh prvních čtyř dnů dělal někdo, kdo tudy jistě dosud neprošel. Hned druhý den pochodu s cílem v Jagatu byl pro výpravu zatěžkávací zkouškou. Nejen, že hned po ránu vrtulník odvážel nějakou cizí turistku, která sklouzla ze srázu, projevilo se několikero artróz v kolenou a smolařka J. dvakrát upadla. Dokonce jeden z nosičů si pochroumal natolik koleno, že se musel vrátit. Na náladě nepřidala ani zpráva, že ve sněhové bouři v centrální části Nepálu (bylo to v blízkosti Dhaulágiri) zahynulo devět horolezců. Zarážející na tom bylo, že se vše odehrálo v táboře ve výšce 3500 metrů.
Záhul pokračoval po celé zpocené období. Ne všichni účastníci výpravy stíhali v tyto úvodní dny dojít do místa noclehu za světla a smolařku J. při nějakém nešikovném vyhýbacím manévru neúmyslně kopla do hlavy mula. Je to trochu záhada, jak k tomu mohlo dojít, ale podlitina a odřenina byly jasným dokladem.

Trochu si postěžovat je normální, ale nesmí se to přehánět. Zvláště, když určitým strastem se při tomto způsobu turistiky nelze vyhnout, a když je mnohonásobně přebijí přírodní krásy, setkávání s místními obyvateli a čištění mozku od obtěžujících civilizačních nánosů.

Pozor na sesuvy a padající kameny. Samořejmě, jedná se o trvalý přirozený geologický proces občas popohnaný nějakým zemětřesením. Projít pod touhle svislou stěnou ze slabě slepeného oblázkového štěrku chce zavřené oči a rychlý krok. Na podobném místě mě do batohu praštil kámen jako pěst.

Děti jsou naprosto jedinečnou součástí vesnic s výjimkou těch nejvýše položených sídel, která slouží už jen jako zázemí turistům, a kde se jinak nic nechová ani nepěstuje. Pracovní povinnosti od útlého věku a celkově obtížný život jim nebrání usmívat se po většinu času. Turisté vědí, že drobnými dárky děti nepohrdnou. Kdo myslí, že by jim bonbónem zkazil zuby, může jim přivézt pastelky nebo blok na kreslení. Možná pak dostane na oplátku obrázek krásky v klobouku. Autorka je na předcházející fotce.

Nošení věcí je kromě dloubání v nose národním sportem Nepálců. Trénují od mala a neustále. Proto jsou mistři.

Kontrolní stanoviště, kde je třeba se zapsat do tlusté knihy. Byrokracie se jistě dá provozovat i s úsměvem.

Gurungové jsou minorita z oblasti hranic s Tibetem (vzdušnou čarou je to z trasy treku na některých místech méně než 5 kilometrů). V Nepálu je jich asi 2 procenta z 30 miliónů obyvatel. Mimo jiné výrazně víc než mnohem známějších Šerpů (kolem 150 tisíc). Ten den, kdy jsme jich potkali nejvíc, otevírali nový klášter, takže většinou nastrojení cestovali na slavnost.

Mani walls s kameny zdobenými vyrytými mantrami nebo obrázky jsou na různých místech ve vesnicích nebo i mimo ně. Vždycky však ono místo na mě působilo nějakou zvláštní magickou silou.

Tady jsou na fotografii teplé železité čůrky. Kousek dál po cestě se nachází Tatopani s oficiálními horkými prameny. V mapě je pojmenovávají jako Hot Showers, takže nevíš, jestli to patří ke koupelně nějakého nóbl ubytování nebo se jedná o přírodní bohatství a zajímavost. Jistě není náhodou, že i na okruhu kolem Annapuren je místo se stejným jménem a rovněž horkými zřídly. Každého jistě napadne, jestli tato pani neznamená nepálsky něco jako horká voda. No samozřejmě. V pohoří Langtang je to dtto.
https://en.wikivoyage.org/wiki/Tatopani
„There are hot springs located here which is what the town is named after (Tato is hot, pani is water).“ Nezahřeje-li tato pani ani jiná pani, může zahřát extra hot paprika, ´handmade´ šála nebo šálek kávy (nejlepší na treku).

Jeden z mála noclehů v pokoji (chatě) se sociálním zařízením, jak se u nás říká „hajzl na pokoji“. Ovšem není to vždy vítězství. Sprcha nahrazena zahradní hadicí trčící u stropu, přes všechny odtokové kanálky na podlaze stále 5 centimetrů vody, turecký záchod, z něhož nevoní. Pouhé čištění zubů se rovná dobrodružné výpravě do Aqualandu. Co si tedy kromě krás odnést za dojmy ze zpoceného pásma? Mimo jiné, že trvalé pocení vyžaduje výměnu triček, jichž má turista jen omezené množství, takže je večer propláchne ve vodě a přes den pak suší na baťohu. Opakované několikadenní pocení se někomu odrazí například v podobě puchýřů na zádech pod batohem jako Petrovi, mně se odrazilo o něco níž, ale pomohla mi mastička z dubové kůry.

Příště už půjdeme do větší výšky i zimy.