Ach Brno
(klasická návštěva)

To je úplně v prdeli, jak ten svět chvátá. Já vím, je to tak trochu psychologická past, že dokud čumím dopředu, je to bez komprese, a když se ohlídnu, stačení času je znát. Například když mi bylo dvacet, tak jsem si neuměl představit, že by třeba mýmu tátovi mohlo bejt 60, takovej dědek, to přece není normální. No, můj táta, i když o té mé úvaze nevěděl, to nakonec celkem v pohodě zvládl a šedesátky se nedožil, z čehož jsem nikdy radost neměl, samozřejmě, ale často na něho vzpomínám a vrací mě ty vzpomínky dobře do let, kdy mi bylo málo. Ani jsem se nestačil nad ničím zamyslet a už je zase konec roku a to sebou přináší jisté stereotypy. Například vymyslet peefko, nebo se alespoň maličko zasnažit řešit dárky na vánoce a další kraviny spojené s koncem roku.
Některé z těch kravin jsou třeba toto: Roušovna se mě zeptá, jestli trvám na kaprovi. Otázka mě překvapí, protože stran žrádla netrvám vůbec na ničem, ba dokonce mám úchylně rád i hladovky, typickou stravu tibetskejch mnichů, takže kapr? Fakt je mi u prdele. Ale Roušovna vychází z jakéhosi dávného výroku, že mi kapr chutná. Ano, chutná. Chutná mi i suchej chleba. Roušovna to má jinak. Jednou, když čekala některé z našich dětí, nejela na vánoce do Ostružné a zůstala doma sama, dala si kousek kapra a bylo jí z něho blbě. A od té doby se s kaprem moc nekamarádí. Se suchým chlebem jo. Takže se nabízí, že ten suchej chleba je dobrej společnej jmenovatel pro naše vánoční menu. Spíš to ale Roušovna řeší s ohledem na ty, kteří by se mohli dostavit ke slavnostní tabuli. A to vlastně taky nevíme, protože kluci možná budou na lyžích, Jirka možná s Jíťou dorazí o den dřív, Bibi s Helčou taky... Takže z toho vychází, že na štědrovečerní večeři si fakt ukrojíme chleba a bude. Ne, nevadí nám, když zůstaneme na Štědrej den sami, den jako každej jinej. A ano, i dárky jsme vyřešili. Měli jsme několik různých verzí, jak to řešit, aby nás to nepohltilo. Pamatuju si období, kdy bylo vyhlášeno moratorium, že cena dárků nesměla přesáhnout dvě stě korun. Nebo že dárky musí bejt jen handmade... Až jsme dospěli k rozhodnutí, a to už několik let dodržujeme, že dárky si kupujeme sami, ale dá nám je ten druhej pod stromeček. Tahle verze má spousty výhod, protože se to dá různě flikovat a šidit. Já jsem třeba potřeboval na jednu akci s peruánskou ambasádou pořádný boty, tak jsem si koupil nadstandardně luxusní černý bory z mrtvé etiopské krávy od mé oblíbené značky, která vyrábí bosobotky Vivobarefoot. No a prohlásil jsem, že mi je může Roušovna dát pod stromeček. A přihodil jsem i objektiv 1,4/50. To bude pod stromečkem překvápko. Roušovna si taky něco koupila, abych jí měl co dát. To si myslím, že je řešení elegantní.

No ale to jsem trošku odběhl. Vždycky před vánoci se stavujeme v Brně u Olininýho táty a Jiřinky a návštěvy Brna jsou fakt náročný. Hlavně na zažívací trakt.

Kromě té víkendové návštěvy Brna jsem si ještě udělal radost jednou vernisáží v holešovické Centrále, kde je výstava street fotek Davida Těšínskýho z Detroitu. Jeho barevný fotky mě baví. Jinak barvě tak moc nerozumím.

Cestu na vernisáž mi někdo dláždil rohlíkama. Divnej svět.

A dva dny na to jsem šel na nějaké divadelní představení, na kterém se podílel zvukem Jirka. Jmenovalo se to Jana a očekával jsem nějakou úchylárnu a v tom jsem se nemýlil. Byla to úchylárna, ale moc se mi líbila. Hrála jedna herečka, zazpívala i zatančila a fakt paráda.

V pátek jsme měli sraz s Roušovnou na hlaváku. Jedeme do toho Brna. První, čeho jsem si všiml, že mi šlohli klavír a místo něho zničili dlažbu vánočníma ozdobama. No nic, jak jsme se nakonec dozvěděli, klavír nikdo neukradl, ani nevyhodil, jen ho přemístili někam, kde bude míň na očích, což je trochu škoda.

Vlak byl inzerovanej správně, když jsme dorazili na nástupiště, nic se nedělo. Proradné České dráhy pak začaly uvádět opatrně zpoždění po pěti minutách, aby udržely své ovečky na nástupišti, aby neprudily, aby pořádně promrzlé neměly dostatek sil na spílání na nehoráznej bordel v ČD. To se jim celkem povedlo. Drželi nás po pěti minutách asi 40 minut ve střehu a pak to vzdali, že to bude hodina. Šli jsme si s Roušovnou do tepla dát teplou čokoládu a najednou se ozvalo z rozhlasu, že jako vlak je připravenej k odjezdu. Museli jsme běžet, z čehož jsem měl radost jen já. Vlak jsme dostihli, ale stejně si přihodili ještě 18 minut navrch.

Cesta do Brna proběhla už bez dramátek.

Dana nám poradila, že Brno je teď s hlavákem úplně v prdeli, tak je lepší vystoupit
už v Židenicích a jet dvě zastávky zpátky vlakem.

Což jsme učinili a já jsem objevil velmi vyzdobené nádraží.

Trochu mě sere, že se ve streetartu moc nevyznám. Měl bych to napravit,
možná to bude dobrodružné objevování.

Brno bylo, a stále evidentně je, semeniště báječných básníků. Ivan Diviš, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Ludvík Kundera... I tady je nějaký nepřehlédnutelný sloupový básník. A zase skvělej. díky uveřejnění téhle fotky na FB jsem se dozvěděl od Terezy Kynclové a Petra Dubjaka, že jde o street básníka jménem TIMO. Trošku jsem popátral a zjistil, že je mi hodně blízkej a že mám určitě v archivu některá jeho díla, aniž bych doteď tušil, že jsou jeho. Petr Dubjak mě přiřadil do členů fanoušků Tima a mně se otevřely nové obzory. Díky.

Celé nádraží Židenice trpí jakýmsi nostalgickým až přímo hrabalovským odérem.

Napadlo mě, že by tu určitě vystoupil i slavný zpěvák Elfra John. Teda kdyby někdy ELTON jel z Prahy do Brna.

Roušovna popocházela lehce napružená po perónu a dštila na České dráhy. Ty se jí odvděčily dalším asi pětiminutovým zpožděním. Pak už to bylo všecko v pohodě.

Nevíte někdo, kdo je autorem výzdoby nástupiště č. 2 v Židenicích?

Absurdní divadlo ČD.

Fontána na hlínu.

Dana už na nás netrpělivě čekala s karbenátkama a bramborovou kaší. Ráno jsme vyrazili za dědou a Jiřinkou. A to je vždycky spojené s návštěvou květinářství u Mašků, kde Olina koupí Jiřince kytku, aby ju pak mohla za ten zbytečný finanční výdaj Jiřinka sprdnout. Na semenu záleží i když voda není pitná.

A u Jiřinky a  dědy? Klasika, jídla hodně a těžkýho, třeba k snídani játra na cibulce v litrech oleje. Ale jo, je to dobrý, jen je mi líto vnitřností. Těch mejch. Olina dostala od Jiřinky sobolí čepicu, aby bylo každýmu jasný, že je skvělá stopařka. Už vím, proč jí dali jméno Olga.

Pak jsme se selfíčkově vyfotili pro sekci žijící ve slunné Kalifornii. A poslali přes FB.

Večer jsme u Dany pokračovali v rodinných kontaktech, dorazila i Alena s Milanem a Zdenička. My staří páprdové jsme se pohádali o značky bot. Švagr Honza i švagr Milan mi řekli, že jsem blbec, když se mi nelíbí Scarpy. A Honza mi řekl, že moje Merrelry stojí za hovno. Přiznal jsem se jim, že nejraději chodím a běhám bosej, ale to je nijak neobměkčilo. Šli jsme spát a po obědě jsme se zase vydali zpátky do Prahy.

Brno si pro nás připravilo podobné překvapení jako Praha.

Než nastal čas odjezdu, nakoupila Olina nějaké laskominy v BIO.

Já si zase vyfotil obrázek, kterej se jmenuje "Zobákem do oka za dohledu labutě".

A pak už vlak hlásili. Šli jsme si sednout do vyhřátýho kupé.

Nebylo to však tak jednoduché. Označení vagónů zvenčí neodpovídalo označením zevnitř na monitorech. I samotná obsluha se rozdělila do dvou táborů. Tábor A tvrdil, že platí to, co je zvenčí, tábor B, že to, co je uvnitř. Nastalo velké stěhování národů, protože náš vagon č. 34 byl sice poslední, ale monitor ho přiřadil k nějakýmu prostřednímu. Když se lidi usadili, stačil jsem ještě Roušovně prozradit, že tyhle soupravy jsou vyhlášené svou poruchovostí. Ledva jsem to z huby vypustil, celý vlak zhasnul a resetoval se. Třikrát za sebou. Lidi začali zjišťovat, co se děje, mezitím se zasekly dveře v celém vlaku a nešly ovládat. Hlášení potvrdilo, že to bude složitější, a že jiný nástupiště, to znejistělo Olinu, šla zjišťovat také podrobnosti a zatímco se snažila dohnat výpravčího, dveře zase začaly fungovat a chtěly mě rozmačkat jako citron. Nedal jsem se a vydržel. Možná proto se vlak znova rozbil. Když se Roušovna výpravčího ptala, zaskřehotal na ni: "Vystupujete v Židenicích? Ne? Tak co vylejzáte z vlaku?" Facku mu nedala, ale byla pak trochu sprostá. Půlka vlaku vystoupila, vlak se rozjel, ale jen proto, že potřeboval přejet na jinou kolej. Bylo potřeba vyměnit lokomotivu. A protože o poruchovosti tohoto typu vlaků se ví, není pro ně problém poruchu vyřešit prostou výměnou za půl hodiny. Tolik dobrodružství během třiceti minut. Domů jsme se v pohodě dostali ještě ten samý den. Celkově jsme posbírali za tento víkend zpoždění v délce 124 minut.
Mám velké podezření, že České dráhy zavětřily politické ovzduší a začaly nás nenápadně trénovat a připravovat na znovusocialismus s krysí oligarchskou tváří. To nás čekají zítřky.