Libochovany-Litoměřice-Terezín-Bohušovice
(podzimní výprava s partičkou)

K téhle partičce jsme se připojili už před drahně léty a ta jen v lehce se obměňujících sestavách objevuje krásy Česka, dříve Československa. Partička pořádá jednak jarní výpravy a pak výpravy podzimní, a jedna subčást partičky mezi těmito dvěma zásadními termíny ještě přechází Krkonoše, i když pod heslo Krkonoše podstrkujeme i jiná česká horstva. Poslední roky je plánovačem jarních a podzimních výprav Pepa, protože, co si budeme namlouvat, to umí z nás všech nejlíp. Jeho trasy a zajištění je přímo na pochvalu. Akorát pochválit Pepu je složité. Protože když ho pochválíte, tak vám Pepa odpoví, že se na nás příště vysere. Když mu něco vytkneme, odpovídá v podstatě stejně. A navíc si velmi zákeřně pamatuje. Na téhle výpravě třeba postavil do latě Roušovnu, protože si po jarní cestě na WWWiditelným praseti přečetl, že se k jednomu kopci vyjádřila kriticky.

Cesta do Mělníka byla tzv. po vlastní ose. Slánská sekce vyrážela autobusem ze Slanýho, sekce pražská z Ládví příměstským autobusem. Meeting point byl ve vlaku Mělník-Mlazice. Protože jsme přijeli na Ládví moc brzo (to Roušovna umí), tak jsme jeli o autobus dřív. Kruté setkání s hajzlovou realitou na nádraží v Mělníku popisovat nebudu. Fakt hnus. Setkání ve vlaku proběhlo bez komplikací. Frčíme směr Libochovany.

Náš vlak byl ostře sledovanej výpravčím Hubičkou.

Bezpečnostní kořalka podávaná v petflašce je jedna z mála vymožeností, kde jsme před Amerikou. Američani nudně a desítky let používají trapné papírové pytlíky, do kterých ukrývají tu svou režnou. Češi takto dokážou na veřejnosti glgat cokoliv. Stačí petka od jemně perlivé vody. Dobré jsou ty zabarvené petky. Třeba balantinka v růžové petce je božíííí. Robin na kořku sere, ale zachovává neutralitu.

Cesta začíná symbolem štěstí. Ladys vyndal mobila, zapnul Mapy.cz a v tom mu ten chytrej telefon posral blbej pták. Stejně je obdivuhodný, jak přesně dovedou ty hovnoví ptačí bombardéry zaměřit bez elektroniky a infra a radarů.

Je nás přesně deset. Dva členové se opatrně omluvili ze zdravotních důvodů.

Naše kroky míří ke kelstkýmu hradišti Hrádek.

A všude kolem ty vulkány.

Nebo Labe, třeba.

Jsou tu parádní výhledy.

Skoro na všechny strany.

Kaple Navštívení Panny Marie - pozdně barokní sakrální stavba. Kdysi v roce 1759 to byla taková boudička ze dřeva. Dřív to bylo oblíbené poutní místo, jenže se tu vyskytuje velké množství chráněnejch mravenců lesních, tak se tu poutě moc nekonají.

Interiér kaple

Mravenišť tu je fakt hodně. A protože bylo slunečno, byli celí zdivočelí a sem tam mě některej z nich kousnul do kotníku. Padl zde i nový entomologický výraz - mravouk - ale o tom možná někdy jindy.

Míříme do Kamýka, kde podle itineráře Pepa sliboval hospodu.

Ale je tu krásně.

Ale ve vsi jsme zjistili, že pro Kamýk už sezóna skončila, a tak je otevírací doba nějaká divná. Dva dlaždiči nám prozradili, že hospodu otevřou, až se hospodští probudí, ale kdy to má být, nikdo nevěděl. Zbaběle tu zdůrazňuju, že za tohle Pepa nemohl. Ale zato tu mají divnej hajzlpapír.

Kamýk vypadá po prvním volebním dni dost zbídačele a vyčerpaně.

Tak jsme si na dětským hřišti vyndali vlastní zásoby, hospoda nehospoda a odešli do prudkého kopce dál. Všichni odešli pěšky, jen Ladys odjel autem.

Kolem kaple Svatýho Jana se vydáváme na Plešivec. Pro mě, a jak jsme pak nahoře zjistili , i pro většinu z nás, to byl prvovýstup.

Hodně prudkej kopeček. To muselo dát fušku sem navozit tolik kamení.

A opět výhledy z Pelšivce na okolní krajinu jsou povznášející.

Z Plešivce si to hrneme vesele dolů, kde se pod kopcem potkáváme s Petrou a Stáňou, které si daly vrstevnici kvůli kolenům, ale prej to byla hovno vrstevnice, protože šla do kopce. Ale znáte vrstevnice. Jsou to svině zákeřný.

V Hlinné nám tentokrát ne Pepa, ale Ladys slibuje hospodu. Vyčetl to z toho svýho posranýho telefonu.

A taky že jo. Bylo sice ještě zavřeno, ale pan hospodskej nás klíďo pozval dovnitř a postaral se o nás královsky. Měl na čepu jednu z nejlíp chlazených a ošetřených plzní, kterou jsme kdy pili. Shodli jsme se na tom jednohlasně. Vlastně vícehlasně.

Pivo, Robin, Jindra.

Roušovna vzala na výpravu svýho cestovního zajdu. I on ocenil kvalitu plzně.

Čekají nás další kilometry do Litoměřic, a proto musíme, ač neradi, přívětivou hospodu opustit.

Ten podzim a některé motivy mě často nutí opouštět své zaprděné důvěrně známé prostředí černobílé fotky a pouštím se na tenký led, protože barva mi prostě nejde, nějak s ní zápasím. Ale na podzim a nebo při takovým motivu se překonám a trénuju barvu.

Podzim a Ladys.

No a právě třeba pro tohle se mi na barvě cosi nezdá. Byl takovej ten klasickej říjnovej opárek, kterej je na černobílé fotce příjemnej, ale u barvy hrozí, že když se podaří opar odstranit, poraníte si oči ostrým podzimem. Asi mi ujel kýbl s barvama.

Ale budiž, je podzim a ten si barvu zaslouží.

I v protisvětle. I když zrovna u tohoto motivu je barva podle mýho soudu nadbytečná zátěž.

Pak Táňka zcepeněla překvapením až hrůzou, našla ve větvoví dvě kunst nohy. Dokonce i v ponožkách. Děravých a neymtých. Levá a pravá. Kurňa, co tohle mohlo být za příběh. Cítili jsme v tom hodně surrealismu a možná se nám někde za bukem pochechtával nějakej místní Luis Buňuel. Beznohej. A až jsme odešli, pobaveně se asi připlížil jako Meresjev pro ty svoje haxny, nasadil si je a zatančil rituální kozáček nad tím, jak s náma vyjebal. A nebo to bylo jinak.

Těsně před Litoměřicemi jsme neodolali a v jednom bufáčku jsme si dali ještě jedno pivo.

Pozdravila nás čistotná kočička a pokračovali jsme směr nocleh.

Do Litoměřic jsme dorazili již za soumraku, kdy lampáři zažehli lampy po celým městě.

Tolik krásnejch motivů na zdech. Nejen Vladmírek Boudník by se tu zbláznil, já taky.

Začátek Litoměřic byl komoušsky blbej, nenápaditý sídliště, všude kontejnery, sem tam hromada starých židlí, neveselí lidé, prádlo na balkoncích, ale pak se to spravilo. Starý Litoměřice jsou hezký.

Jsem tu poprvé v životě.

Nemám čas na důkladnou prohlídku nočních Litoměřic, protože nevím, kde bydlíme.

Ale i těch pár úlomků té litoměřické krásy mě přesvědčilo. I tohle město se mi schovalo do tajnýho seznamu měst, kam se chci podívat ještě někdy. Hned po ubytování se vydáváme zpět k hradbám do místní luxusní hospody, kde si dáváme po zaslouženým výkonu všelijaký dobroty.

Zvítězil daňčí ořech a pak panenka. Olina si dala nějakej studenej salát z kachních prsíček (kurva zase ta zdrobnělina v případě jídla) a já jsem si dal 6 šneků po burgundsku. Pan pingl mě opravil, že prý ne šneci, ale hlemýždi. A k tomu opečenou malilinkatou bagetičičku. Šneci, pardon hlemýždi, byli báječní, protože byli na másle a východ z domečku byl zacpanej výborně okořeněným špenátem. Dostal jsem k tomu takový gynekologický kleštičky, kterými se měly ty potvory pravděpodobně uvěznit a malinkatou vidličkou se mělo to vevnitř vyšťournout. Když jsem dodržoval pravidla slušnýho stolování, vylítla ulita ven z talíře, vzpomněl jsem si na svině klouzavý a ten špenát s tělíčkem upadly na talířečíček s šesti prohlubněma. Pak jsem to máslo obtížně doloval z prohlubně. Od druhýho šneka jsem na stolování podle Guth Jarkovskýho rezignoval, chytil potvoru pevně do ruky, šťournul vidličkou a nechal skanout přímo do huby. Bylo to dobrý a nebylo toho moc, obojí mě bavilo.

Bydlíme ve zvláštním penzionu. Jsou to apartmány udělané ze starejch a krásnech bytů. Náš apartmánek byl s ohledem na roztahovací kulatej stůl zvolenej jako hlavní stan a místo, kde si budeme večer po nějakým jídle moci zabékat, jak říkala Roušovna. Všimněte si prosím, že na nás je vidět, že dnešní etapa nebyla procházka růžovým sadem.

Ladys a Honza vlekli kytary i se zpěvníčkama, takže se fakt po večeři békalo. A nějaká ta kořalka. Olina se po sprše hodila do společenské noční košile, přinesla si z vedlejšího pokoje peřinu a polštář a pěla z lože. Královna večírku.

Zazpívali jsme si i Olininu oblíbenou Bednu od whisky.

Robin je jeden z nejdrsnějších turistů. Celý výlet se drží vepředu a táhne na šňůrce za sebou Jindru, z kopců táhne Pepu. A nefňuká, na kolena si nestěžuje, jen večer důkladně odpočívá, aby ráno mohl zase táhnout peřejí.

Táňka si všimla, že  panďulák z hlíny má nějak blbě ruce, tak ho šla vylepšít.

Ale pak ze za svůj sprostý čin zastyděla, jak holka z třetí třídy obecní školy.

Pak ale usoudila, že sochu vylepšila.

Roušovna pozoruje šrumec z lože. Odpočívá stejně intenzivně jako Robin.

I Pepa je unavenej.

Nějaká veselá společnost hlučela až skoro do rána, ale nikomu z nás to nevadilo. Shodli jsme se na tom, že se tu spalo krásně a byl boží klid. Teda hned po tom, jak jsme usnuli. Pro mě to není žádnej problém, jsem na klid při spánku velmi dobře vybavený, protože jsem si kdysi na kole vykloubil ucho a na tohle jedno skoro neslyším. Stačí si lehnout na funkční ucho a svět kolem se o skoro 36 decibelů zklidní. A to je hodně. Odborníci přes akustiku vědí.

Dlouze a odborně a určitě i velmi moudře jsme diskutovali o rozvěšených obrazech v apartmánu. Neuměli jsme se shodnout na tom, co umělce vedlo zrovna k tomu či onomu. Byla zmíněna i teorie, že umělci začaly vysychat některé tuby s barvami, tak je musel vyplácat. Jeden z těch obrazů se mi docela líbil, ale pak jsem si uvědomil, že na něho čumím bez brejlí. Tak vlastně ani nevím.

V ceně noclehu byly i míchaný vajíčka, chleba a docela dobrý kafe.

Vyrážíme přes město ven na most, kde se potkávají obě pro Litoměřice tak důležité a jediné řeky.

Labe.

Soutok Labe a Ohře.

A tohle jsou již vody smíšené.

Za barvičkou se stydí Ohře.

Památník obětem Terezína. Zde nacisti vysypali do řeky popel dvaadvaceti tisíc zahynulých vězňů koncentračního tábora Terezín.

Hned za památníkem se prohání mezi ďolíky zdivočelí golfisté. Prý všude po světě je golf v úpadku, říkal Ladys.
A já mu věřím, protože u nás je na vzestupu a tak to u nás bejvá skoro se vším.

Pepa vzpomíná na dobu, kdy zde sloužil za vojáčka.

V Praze se můžou všichni posrat z mamby a tady klidně krokodýl. V Ohři.

Terezín.

My name is Red.

Včera tu probíhaly střelecké manévry, které byly slyšet až do litoměřických postelí. Dnes po střelbě zbyly jen ožrané kukuřice.

Na schodech řádil Karel Malich.

Stádo fialovejch labutí končí.

Podrobný plánek Terezína

I drsní motorkáři milujou plyšáčky. Možná je Olina taky drsnej motorkář(ka).

Náhle se z jednoho vchodu za rohem vynořil starý dobrý fotograf Josef Sudek a po dvaceti metrech si sedl před paštiky a zapálil si cigáro.

Pivo v Terezíně se ani vzdáleně nedokázalo přiblížit pivu v Hlinné.

Olina vysomrovala na Pepovi duhový lízátka a snažila se mě provokovat, ale zapomněla, že mně lízátka nechutnají.

Z některým motorek jde strach.

Musíme najít zelenou, která by nás měla dovést až do cíle naší výpravy.

Vladimírku!!! Ty to vidíš!!!

Vždycky jsem si myslel, že osmitisícovka K2 je nahoře. Omyl.

Francouzští milenci.

Vítají nás v Bohušovicích nad Ohří.

Na náměstí je pokus o Mistra Jana Husa. Má obrovské pracky jako kovář a je štíhlej a vysportovanej. Podle jiných zdrojů by měl bejt malej a tlustej. Ale to není tak zajímavý jako to, že stojí přesně na jazykové hranici. Od jeho pravé ruky dál se mluvilo německy, po levé ruce česky.

Zde je jedno z vysvětlení, proč to u nás vypadá tak posraně.

Je tu echtovní nádražka. Je tu cítit tabák, na hajzlech jsou plechový popelníčky a na dveřích je výpis ze zákona, že se tu můžou hulit vodní dýmky a elektronický startky.

Přijíždí vlak do Prahy, do města, které nám všem, a to bez výjimky, udělalo během volebního víkendu radost. V Praze ANO NE! A to je fakt paráda. Taktéž celý středočeský kraj vypadal sympaticky. Podrobnosti zatím nevíme, ale na tu bídu je to radosti až až. Díky Pepo za přípravu a realizaci téhle výpravy (já vím, mám si políbit prdel). Těšíme se na jarní výpravu odněkud někam.