Masakr
(motorovou pilkou)

Když jsme se vrátili z Ameriky, vymysleli jsme rodinné setkání pracovního charakteru. Martin si potřeboval odvézt jednu komodu, kterou u nás už má nějakej ten pátek ve stodole odloženou. Za odměnu si směl vzít svou motorovou pilu, protože jsme chystali masakr za chalupou.
Kdysi před mnoha léty naši rodiče nasázeli za chalupu nějaké smrky, aby striktně a bez plotu oddělili to, co nám patří od toho, co nám nepatří. A pak už jsme se na jakoukoliv údržbu vyprdli. Stromy mohutně přerostly chalupu, některé se rafinovaně nakláněly směrem ke střeše, statečně odhazovaly jehličí, listí a někdy i celé větve na tu starou nebohou střechu, která je zhruba ve stejně dokonalém stavu, jako zbytek chalupy, čili těsně před zdechnutím. Přes sto let staré eternity plné azbestu už to mají dávno za sebou, a i když na ně spadne jen nebohá šiška, jsou ochotné puknout. Pár stromů jsme už pokáceli minule, ale vedení boudy usoudilo, že je třeba odvážně kácet dál. Ale vezmu to v epické šíři.

Tam jsme jeli s Helčou a s děckama autem. Bylo parádní vedro a Helča zásadně nepoužívá na žádném z jejich vozového parku klimatizaci. Ne, není to proto, aby se chovali nerozežraně, je to proto, že prostě na žádným jejich autě klimatizace nefunguje. Mně to neva, jsem zvyklej a ostatní se jednoduše potili.

V půli cesty jsme se stavili v našem oblíbeném motorestu Zelená lípa, kde si dáme něco na pití a oběd. Zelená lípa bylo mé oblíbené místo už i za dob cyklistických, kdy jsem z Prahy do Ostružné jezdíval na kole. Ale tenkrát tu byl jen takovej uprděnej stánek, kde jsem si dal rajskej protlak ředěnej vodou a někdy párek s rohlíkem. Na tohle místo jsem se hodně těšíval, protože první půlka na chalupu byla ukrutně nudná a možná i trochu nebezpečná. Dálnice nebyla, všechny kamiony jezdily po staré poděbradské a nebylo to nic příjemnýho, když mě míjely. Tady v Zelené lípě se to zlomilo, kamionů výrazně ubylo a silnice se začala kroutit a vinout a nahoru i dolů měnit směr. Prostě druhá půlka do Ostružné je bezva.

Když jsme dorazili, uviděli jsme první změny v kuchyni. Jinej kredenc a jinde. A jak Boris nesnáší změny a miluje chaloupku, seděl jen zoufale na křesílku na kožešině a chtělo se mu brečet. Tolik změn je na jeho čistou duši příliš.

A abysme zahnali žízeň, prach z cest a Borisovo situační rozladění, vyrazili jsme do hospody. Na pivo a pro děcka smoothie všech možných barev a chutí.

Jak je vidět, tady v Ostružné ještě stále drtí svět a oceány umělohmotnejma trubkama na sosání nápojů. Svět pomaličku přestává tyhle zbytečnosti vyrábět, ale tady u nás v horách je ještě zásob hodně. A jak říkají správní a slušní Češi: "Ať nás nikdo nediriguje, ať nám do toho nikdo nekecá, jedna slámka svět nezničí." Konečně stejně jsme se stavěli i k úspornejm žárovkám. Pan prezident "Profesor" se k tomu postavil statečně, že on chce zásadně jen klasické žárovky a ne něco, co nám diktuje EU. Však taky proto máme v Česku nejvíc fotbalovejch trenérů. A nejlepších.

Hospoda je zároveň i muzeem hudebních nástrojů. Visí tu všude.

Potkali jsme taky mladou hajnou s psíkem, tak jsme si udělali společné foto.

A ve čtvrtek jsme se vydali na výlet. Na Paprsek. Olina rozchozená a nabušená z Colorada a Skalistých hor si věřila. Bylo krásný vedro a všichni jsme se krásně potili.

Zátiší s popelnicema.

Babočka osiková je elegantní a silnej motejl.

Vyprahlí jsme dorazili až na chatu Paprsek, dali si pivo a děcka borůvkový knedlíky.

Boris s Bibi se rozhodli pro sdílené žrádlo, takové talířové AirBnB. Bobík se nepřidal.

A jak už to tak u nás v rodině chodí, čteme, kudy chodíme, vzal si na výlet Boris tlustou knihu, aby si po knedlíkách mohl přečíst pár vět. Dana na Paprsku chyběla, protože by to prej neušla, tak to u Císařské boudy zabalila a šla zase na chalupu.

My jsme šli zpět přes Smrk, což je cesta hezká a kličkuje se mezi hraničními kameny. Selfíčko na vrcholku skály.

V broucích se nevyznám, ale jsou dobří bolderisté. Tenhle brouk je skoro tak dobrej horolezec jako Adam Ondra.

Pomaličku se blížíme k domovu.

Roušovna umí lidem pořádně zamotat šišku. Upletla Helči bederní ochrannej pás, aby měla to podstatný v teple. ale na 6 knoflíků upletla 7 dírek, čímž Helči připravila několik horkých chvilek, protože zkoušela všechno možný, ale nikdy to nevyšlo.

Dana používá sofistikované bederáky stejné, jako používal náš slavný vzpěrač Ota Zaremba.

Helčina rodina, a kupodivu i Honza s Rézou, ujíždí na deskových hrách a kartách.
Sem tam se u toho děsně pohádají, ale hrajou pořád.

Když hráli s Olinou jakousi děsně složitou hru "Bang", ozvalo se: "Zabij bábu!"

Olina se radostně zvedla se slovy, že je konečně zastřelená a může zas dál plést.

Helča zase nutně potřebovala fotku v klobouku.

V pátek po obědě odjel Boris sám na svou první delší samostatnou jízdu domů. Měl batoh s knihou a pouzdro s trubkou jak potulnej hudebník. Vyrazil podle nákresu od Helči až do Kladna. Musel odjet, protože se svou kapelou hrajou v sobotu na svatbě. První doopravdickej kšeft.

Mezitím si Bobík ochočil babočku kopřivovou a já ani raději nechci vědět nic o těch jeho drezúrních metodách.

Pak nastal divnej jev. Polovina oblohy se podélně zatáhla a velmi podezřelým optickým podrazem se všechny bílé chaloupky naproti ve stráni zbarvily do modra. Pak to zase zmizelo. Viděli jsme to poprvé a vysvětlení pro to nemáme. Teda máme, ale asi je blbé, tak ho tu nezmiňuju. Objevila to Dana, dostala strach, že se jí něco stalo s očima, tak zavolala nás ostatní a všem se nám na chvíli ty oči pokazily.

Ostružná je dobrá, protože ani ty strašný vedra nebyly strašný.

A na rozdíl od jiných destinací, umí každé ráno rosu.

Večeři si vzali na starosti Jíťa s Jirkou.

Jíťa vyrobila luční sprchový kout.

To hlavní, co nás v sobotu čekalo, bylo velké kácení těch velkejch stromů. A taky donutit je, aby padaly mimo chalupu. Po našem krutém kácení se odhalila chalupa ostružňáckýmu světu v celé své škaredosti a zanedbanosti. Budeme tam muset zase něco postupně zasadit, ale dávat bacha, aby nám to nepřerostlo přes hlavu. Byla to dost velká dřina. Všichni si odnášíme šrámy a modřiny. A možná i na duši.

Ten optickej jev s modrejma chalupama nás trošku nasměroval, že jsme s Martinem začali trošku koketovat s optikou. Vzpomněl jsem si na jednu poučku z dřevních dob nedigitálních foťáků. Možná je to výrok samotnýho Bressona. že pětatřicítka objektiv je v kinofilmu jedinej objektiv, u kterýho platí, že tak, jak seš od objektu daleko, tak široko zabere to políčko kinofilmu. Martinovi se to nezdálo, zapojili jsme i čerstvej mozek Bibi a pomocí zaprášených vědomostí trigonometrických jsme po úporném boji dokázali, že kecám, že to takhle být nemůže. Prostě nám vyšlo něco jinýho.

Sice jsem z toho byl neveselý, protože jsem si byl jistej, že jsem si to nevymyslel, až to platí, ale až do druhýho dne mi trvalo, než mi došlo, kde jsme v úvaze udělali chybu, a po nových výpočtech to najednou fungovalo úplně přesně. Uff, to jsem si oddech, že nemusím přepisovat dějiny.

Dana smutně sedí u časné večeře. Prej si nedá, ale kecala.

A protože jsme byli po té dřině s pilama a velkejma stromama unavení a žízniví, zašli jsme si do rodinného pivovaru na pivo značky Kocour a Jadernička. Doma ještě trochu vína a nedělní ráno bylo všem trošku slabo a záchod furt obsazenej.

Oslíci od Áji a Martina pozorovali šrumec kolem chalupy i na hajzlíku celkem lhostejně.

Naložili jsme s Martinem ty komody, pak jsme si sbalili a odjeli do Prahy. Dana zmizla už ráno, Martin s Ájou odjeli do Děbolína a zůstali jen farmáři Jirka a Jíťa. Ti jedou až v pondělí.

Velká výzva v Zábřehu. Bylo to skvělý a asi to budeme muset zopakovat. Ale určitě dřív, než nám zase přerostou stromy za chalupou přes hlavu.