Děbolín
(Nevíte kde? U Jindřichova Hradce.)

Martin s Ájou Bájou si pořídili ruinu v Jižních Čechách a celou ji předělali. Byli jsme pozvaní už dávno na vizitu. Jenže nám to dlouho nevycházelo. Loni jsme chtěli jít do Compostelly, pravda, je to sice z ruky a od jižních Čech hodně daleko, ale Olina si vymyslela bolení nohou a Compostellu jsme odpískali, Vybavení jsme už měli dokoupený včetně krásně lehounkýho stanu a úsporných karimatek, ale, no prostě nejeli jsme. Tak jsme vymysleli náhradní řešení, že se nebudeme belhat do Compostelly, ale projdeme si přes šumavskej hřeben. Naplánovali jsme, co se dalo, připravili mapky a GPS souřadnice nocovišť, denní dávky kilometrů a to všechno jsme chtěli zakončit slavnostní tečkou, že dojdeme k Martinovi do Děbolína. Těšili jsme se tak moc, až se z toho Olině rozbolela záda. A odpískali jsme i tu Šumavu. Konečně odpískávat nějakou akci jsme už uměli docela dobře. A od té doby to prostě nikdy nevyšlo. Až teď. Nepřijeli jsme najednou, protože jsme se blížili k baráčku ze všech možných stran. Jako kobylky v Africe. Dana z Brna, Olin a já plus Martin vlakem z Prahy a Ája o den dřív autem taky z Prahy. Sraz tam.

Děbolín je osada. Není to ani čtvrť jindřichohradecká, ani vesnice. Takže nemají starostu. Přesto to tam někdo řídí, asi nějakej náčelník. Děbolín není velikej, ale vypadá malebně. Z mých jihočeských zkušeností ale musím poznamenat, že jihočeské vesničky jsou velmi malebné. A dostupnost z Prahy je velmi dobrá.

Domeček voní novotou a co je na něm fakt z mýho pohledu strašný, že má tak dokonalé stěny a omítky zevnitř i vně, že v té omítce nemůžu najít žádné ukryté obrazy. Tohle je fakt šílený, skoro v každé stěně je ukrytej příběh. Ale tady jsou stěny dokonalé.

Přestože je novej, už má pomaličku našlápnuto na to, aby se zde tvořila krásná a tajemná zátiší.

Hned po snídani se všichni rozprchli po domácích pracích. Olina vytrénovaná z Vraného si vzala na starost sečení trávy. Sekačka ale měla pojezd, tak Olinu po zahradě honila jak vzedmutou krávu. Pak Roušovna prohlásila, že si asi taky koupí sekačku s pojezdem. Dana zase záviděla, že u Martina není problém posekat trávu, zatímco v Ostružné to je fakt děsná fuška.

Martin vymyslel výlet, ale protože dámy si nachystaly různé druhy kulhání, jeli jsme kus autem a pak nastoupili na kratší okruh. Každá dáma kulhá svým stylem. Olina achilovky, Ája kyčel, Dana koleno. Auto jsme opustili v Cikaru.

A tak se utvořily dvě nestejnorodé skupiny. dámy šly vzadu a kecaly, pánové vepředu a kecali.

Lesy jsou zde podobné lesům jako třeba kolem Aleniny chalupy na Vysočině. Kolem Křižánek. A roste tu tolik hub, že Martinovi známí si sem prý jezdí pro houby s cestovníma kuframa.

Zelená je tu stejná, jako kdekoliv jinde.

Olina si pochvalovala, že terén je tu rovinný, což mají její achilovky rády.

Naše cesta vedla přes Karštejn, kde je krásnej statek.

A moc hezkej rybník. Ale koupat se tu nedá.

Všude se tu chovají ryby. A šílení rybáři si můžou koupit za skoro litr povolenku a nalovit si svýho vlastního kapra. Rozumnější si zajedou do Třeboně do nějaké sádky , kde je chovanej kapr za směšných 90Kč/kilo.

Holky si pak ozkoušely, jak zní různé dřeviny. Shodli jsme se na tom, že nejhezčí zvuk vydává dub. A nejblbější typický český strom lípa.

Po cestě jsme narazili na spoustu podivných stromů, pravděpodobně nějak důležitejch, protože u většiny z nich se vyskytovala i nějaká informační cedulka.

Po některých stromech zbyly jen trosky. Bez cedulek. Po žluté jsme došli až do vyhlášené hospody v penzionu Pecák, kterej se povaluje na březích rybníka Dolní Vydýmač. Tam jsme si dali pivo a oběd a protože naše dámy už odmítaly jít dál, vyrazili jsme ostrou chůzí s Martinem zase zpět pro auto, a vrátili jsme se pro ně.

Brouci si tu lezou od hovna k hovnu a žijou si svým vlastním plným kovovým životem.

Portrét ostřelovače.

Podvečerní klid a ochrnuté dámy. Večer si dáme dobré víno a někteří plzeň. Kafráme a pomlouváme, jak už to tak chodí.

My s Martinem jsme se nakonec pustili do opticko fyzikální debaty. Bylo potřeba ujasnit některé mýty, které jsou spojené s tzv. faktorem přepočívávání ohniskových vzdálenosti dle velikosti čipů.

Nedělní ráno s kávou a Palečkem a Janíkem.

Na neděli jsme si vymysleli výlet do Jindřichova Hradce.

Jindřichův Hradec je město velmi malebné a hodně podobné Českému Krumlovu. Není se co divit, vždyť to kdysi patřilo tomu samýmu klanu.

Mají tu krásný hajzlíky.

V roce 1997 se tu uskutečnil první ročník mezinárodního žulovýho sympozia. Celé to spustil sochař Josef Andrle. A zvolili si za materiál žulu, protože to je šutr místní. Ale autora téhle sochy jsem se stejně nedozvěděl. Vypadá to, že sem fakt budu muset ještě přijet.

Místní kavárna.

Místní posezení.

Prolejzáme starejma uličkama.

Moje motivářka mi podhazuje všelijaká zátiší.

Jindřichův Hradec je ostražitý, ze všech stran nás přísně sledujou přísné oči.

Naše výprava si vzkaz přečetla celkem jasně: Klouby Mě Bolí. Letos.

Památník obětem holokaustu. Podle dostupných materiálů se za války podařilo Němcům, bohužel i za vydatné pomoci roduvěrných Čechů město Židů zbavit.

Další kamera.

Směrem k Nežárce.

Původně s námi měla jet i Alena, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a ulehla na lůžko s nějakou chorobou.

Domeček s hrníčkama v omítce.

Hlavní uzávěr plynu.

Hrozný kanál. Dana byla poučena Mirkou, že je zločin používat slovo strašně a nebo hrozně. Ve spojení strašně krásný nebo hrozně hezký vztah. A že když takhle mluví, tak si tím škodí a je plná negativních emocí. Možná si i zasukovala a ušpinila čakry a že to nesmí používat. A od té doby se Dana trápí a kdykoliv ta slova použije, hned se zděšeně opravuje, aby jako byla plná těch správných pozitivních vibrací a evidentně si tím škodí ještě víc. Říkali jsme jí s Olinou, ať se na to vysere a klidně mluví špatně, jak je zvyklá a na čakry se vysere, že důležitá je intonace a správnej postoj. A tak se trápí dvojnásob. Fakt strašný.

Ale co si budeme namlouvat. Jindřichův Hradech je hrozně hezký město.

Cesta k Nežárce.

Lodička ve švédských barvách. Jindřichův Hradec je totiž překrojenej řekou Nežárkou na dvě dokonale nestejné poloviny.

Blížíme se k hradu.

Jindřichův Hradec byl založen přesně před 725 lety. Současná rozloha je asi 40 hektarů. Kdybychom to chtěli přepočítat na kilometry čtvereční, měli bychom se raději obrátit na prezidenta a jeho kancelář. Oni totiž umí přepočítávat čtvereční kilometry na hektary. A je docela možné, že už mají i kancelář na inverzní přepočet.

Prvním prokazatelným šéfem Hradce byl Jindřich, syn Vítka prvního z Prčice. Tím by se kdeco dalo vysvětlit.

JH je město gobelínů a krajek. Gobelíny jsou sice hezká věc, ale děsně blbě se po nich chodí. A krajky, jak je vidno, tu používají i na vratech od garáže.

Prohřešil jsem se proti všem pravidlům GDPR. A nic.

Další perličkou je, že se tu pravděpodobně narodil Adama Michny z Otradovic.

Chcete další drby? Tak třeba v místním pivovaru pobýval i Béda Smetana a právě zde utrpěl zranění, které ho později ku hluchotě přivedlo.

Našli jsme zde nejvýše umístěnou poštovní schránku v Jižních Čechách. Znám jednu malou hranatou pošťačku a docela mě baví představa, jak marně se snaží vyskočit nejméně půl metru do výšky, aby se jí podařilo vhodit do škvíry nad vratama tu poštu.

Žertovné.

Ďábelská hvězda Davidova.

Dovnitř jsme nešli, ale myslím si, že to byla škoda. Tak jindy.

Zbytky ze sobotního závodu.

Nevím přesně, jak je to míněno, ale myslím, že ty cedulky nás informujou o tom, že na tomhle nádvoří nesmí pudlové kouřit dýmky.

A mají tu i svůj vlastní čapák. Dle dostupných zdrojů jde ale o Čapák postavený bez dotací a podvodů.

Jsou tu kýčovitě krásná zákoutí.

Pán dítěti nabízí vychrtlý oloupaný banán.

Zase ten Šejkspír. Bejt nebo nebejt, to je, oč tu běží.

Pokus o panoráma jindřichohradeckýho náměstí.

Na rozdíl od Prahy, která se hemží přísliby chytrých Krndích laviček, se JH pyšní lavičkami obyčejnými, chromově dřevěnými, zato však nevirtuálními.

Ještě jeden pokus o panoráma rybím okem.

Tento hlavolam jsem vyřešil snadno - prdel v trenkách.

A mají tu bar i pro koně.

Olina byla Jindřichovým Hradcem tak nadšená, že fotila jak vzteklá. Vyhrožovala, že svejma fotkama zaplaví fejsbůk, ale zatím neměla sílu, protože večer byla unavená a usnula dřív, než plevelila.

Velmi jsem ocenil originální grafickou výzdobu pivního báru.

Moc, vlastně pardon, strašně pěkný uličky. Zlomil jsem další čakru.

Jó na dvacetiprocentní slevu plyšáků už se nechá nachytat každej, i holčička v růžových punčocháčkách.

Udělal jsem si selfíčko s kolegy kutily.

Martinova oblíbená provozovna.

E(s)kobar WC muži.

Barevný běs. Avšak dle Adobe kuleru je to barevná kombinace přijatelná.

Hajlující čínská kočička se s námi loučí a jedeme zpátky do chaloupky na oběd. Odpoledne domů. Bylo to tam moc hezký a už teď můžeme klidně vyhrožovat, že přijedeme zas. Jestli nás Ája s Martinem nevyženou. Díky. Příště musím zaběhnout ještě na tu rozhlednu, která je z Děbolína vidět. Rozhledna Rýdův kopec.

podpis




Myslím si, že to je spravedlivé. Bohužel.


Ing. Miloš Zeman: "Jsme tady a pod námi má vzniknout jedno z největších jezer v České republice. Říkali nám, že to bude mít 50 kilometrů čtverečních. Tak jsme to přepočítávali na hektary a vyšlo nám kolik?, asi 3000 hektarů."

Milí přátelé, milé děti,

posíláme Vám v příloze pozvání mezi nás do haluzické doliny na tradiční letní dětský pobyt Haluzické Radovánky.
Prosíme o šíření všemi cestami a směry, mezi děti, které mají rády svobodu.
Děkujeme.

POZOR!!!
Autorkám Živého prince hoří za patama! Na Hithitu jim zbývají pouhé dva dny a pár hodin! https://www.hithit.com/cs/project/4557/pohadky-s-recepty-zivy-princ
Doufají v zázrak, ale jsou teprve na 65%... Pokud se částku vybrat nepodaří, skončí celá akce tím, že se doposud vybrané peníze vrátí k podporovatelům a bude s vydáváním knížky po ftákách.
Fandíme jim a proto vysílám naléhavou prosbu: máte-li děti, sourozence, vnoučátka a nebo rádi zkoušíte jiné recepty, koukněte aspoň na odkaz. Může to být krásný a netradiční dárek! A pokud odkaz pošlete i svým přátelům, podpoříte zajímavou a krásnou akci.

HOLA, HOLA

TENTOKRÁT JEN KRÁTCE zdravíme před představením na festivalu Poláčkovo léto v Rychnově nad KNĚŽNOU. Sešli se absolventi JAMU a večer nastane koncert-happening proloženy Hamletem. Hrajeme venku, očekáváme zimu a možná i déšť, ale vytrváme a věříme, že přijdou lidí. V příštím prasátku napíšu, kdo tu všechno byl a jak to dopadlo.

Dada a spol.