Přechod Krkonoš 2018
(tentokrát v horách Lužických)

Jen tak bleskově na úvod pro nové čtenáře, aby se nemuseli brodit arcichlívem starejch prasat. Naše partička každý konec srpna věnuje přechodům Krkonoš. A protože to už je drahně let, museli jsem Krkonoše implementovat i do dalších českých hor. Letošní Krkonoše tudíž byly umístěny do Lužických hor.
K dopravě k místu činu jsme použili osobních aut, ale pak už jsme fakt chodili pěšky. Naprostá většina z nás se totiž vymlouvá na důchodovej věk a další těžko obhajitelné kecy. Tím nezpochybňuju to, že je velmi pohodlné a příjemné sednout do auta a nechat se odvézt až k chajdě, kde jsme ubytovaní. Touto cestou redakce WWWiditelnýho prasete děkuje oběma řidičům za obětavost a plynulou a bezpečnou jízdu.

Ubytování zařídil v dostatečném předstihu Ladys na chatě Luž. Ten předstih je skoro nezbytný, protože přes léto se nocleh v českých horách shání velmi obtížně.

Byli jsme rozdělení do pokojů a výlet zahájili, jak už to tak u nás bejvá, pivem a žrádlem. Sekce A bydlela v apartmánu, sekce B (Roušovna a já) bydlela v malém pokojíčku č. 12.

Přestože se zeměkoule zmítá ve vlnách obrovskýho vedra, nás se týkalo to teplo jen zčásti. A když se to srovná s těma vedrama, co byla poslední týdny, tak v pátek byla skoro kosa.

První výlet vedl přímo na kopec se stejným jménem jako naše základna.

Po cestě jsme se dozvěděli ze SMS ve dřevě vyryté místními rekreanty, že se nemáme chovat jako prasata.

Svěží barvy prozrazovaly, že ta děsná vedra se tu projevujou daleko míň než v údolích a městech.

Šlo se furt nahoru a někteří možná chtěli brblat, ale nebrlali. Nejspokojenější byla Roušovna, protože po tréninku ve Skalistých horách ve výškách nad 3000 metrů nad mořem si nacvičila řídkej kyslík, a tak každou chvilku euforicky vykřikovala, jaká to je paráda. Že sice funí jako prase, ale dejchá kyslík.

Když se stane strom váhavej jako Hamlet, hned je to na něm znát.

Na Šumavě se podařilo dokázat, že nechávat padlé stromy na místě je velmi užitečné a že všichni ti odborníci typu profesor Klaus nebo inženýr z Vysočiny a nebo těžební klaky se mýlí v názoru, že je třeba lesy chránit za každou cenu a co nejdřív vytěžit to zdravé a zasadit novou monokulturu. Na Šumavě na tréninkových úsecích se daří mladejm stromům i ve vedrech a bez deště. Já vím, je to utopie, ale je dobrý to vědět, že příroda si umí poradit sama a na člověka zvědavá není.

Tahle informace je zvláště letošní léto velmi osvěžující.

Výhled z kopce jménem Luž.

V naší domovské hospodě mají desítky starejch kafemlejnků...

...plechovek a psacích strojů.

Z prvního výletu jsme se raději vrátili předčasně, protože meteoradar v našich mobilech hrozil silným deštěm. Uvěřili jsme a dobře udělali. Zatímco venku pořádně chcalo, udržovali jsme správný pitný režim.

Až přestalo, vydali jsme se na malý okruh přes Dolní a Horní Světlou.

V této oblasti žije horda neklidných kutilů vlastnících motorové pily a dláta. Je to znát na každým rohu, u každé chalupy, na kdejaké zahrádce.

Je po dešti a vzduch je svěží.

Blanka, patřící do tak zvané brněnské sekce, přináší do našich řad teplo v podobě velmi dobré meruňkovice.

Honza, tak jako dalších asi 135000 uživatelů, používá při kontrole poživatin appku s názvem Bez Andreje. Tentokrát se marně snaží zjisti původ tvarohové buchty, protože buchta nemá čárovej kód a není domácí. Podezření je tedy na místě. Je čím dál obtížnější nakoupit jídlo, které neproteklo přes obludný Agrofert. Babiše to nejspíš dost nasírá a tak zakládá desítky a desítky obchodních značek, aby se nedalo poznat, že to máslo je jeho a ne na hlavě. Máslo na hlavě máme my všichni, že jsme mu dovoli zmocnit se firmy jménem ČR. Zakládání značek probíhá tak rychle, že je aplikaci neustále třeba upgradovat. Je to boj.

Kdoví, čí je ta kráva. Dívala se na mě dost znechuceně.

Skoro všechny domečky jsou velmi pěkně udržované a okna plná kytek.

Ptali jsme se jedné staré paní, jak dělá, že ty kytky má tak pěkný. Paní nám to prozradila: "Sedím na zadku a nic nedělám." To je celkem dobrá metoda, tu bych asi zvládl taky.

Dvojvýlet páteční skončil. Večeře a pivo.

A samozřejmě mudrování a moudré kecy a taky náznak brblání, ale jen takovej inspirativní náznak. Partička je v tomhle ohledu spíš pozitivní a docela jednotná.

Roušovna se lísá k Táňce a nic po ní nechce.

V sobotu máme naplánovanej výlet do NDR.

První přestávka. Na ní se neudálo celkem nic, jen Blanka si zapomněla u boudičky hůlky. Samozřejmě, že hůlky, které jsem jí půjčil na výlet já. Roušovna mě zaúkolovala, ať si Blanku hlídám, že jinak o ty hůlky přijdu.

Uprostřed mýtiny roste ořech.

Rozjela se debata, jak se tam dostal, protože prej ořech jen tak sám v lese neroste, ale evidentně to je teorie planá.

Jdeme si Německem po krásně udržovaným chodníčku

Každou chvíli narazíme na nějakej památníček v němčině. V lepším případě není švabachem.

A už jsou zde první pískovce.

Jo, přece jenom se to sucho nějak i tady projevuje, protože některé rostliny to už letně zabalily a přebarvily se na podzim.

Krokodýl je umístěnej půl kilometru nad mořskou hladinou. No, abych byl přesnej, půl kilometru a sedm metrů.

Pískovcové útvary trpí nepřehlídnutelnou invencí.

To muselo trvat, než vydlabali tuhle cestu.

Když jsem použil silný teleobjektiv, objevil jsem skrývajícího se Miloše. Tak proto nepromluvil k padesátýmu výročí okupace rusákama. Vozil se na lodičce.

Tam dolů za chvíli budou mířit naše kroky. Dolů do Jonsdorfu.

Mezi skalami Němci postavili docela dobrou hospodu. V naší partičce se opět rozjela živá debata, jestli to je dobrý nebo blbý. Za mě dobrý.

Okolní útvary skýtají spoustu zajímavých horolezeckých cest. Skály jsou opatřené slaňovacími kruhy.

A taky tu je pár volně dostupných ferát. Za chvilku bude asi pršet.

Cesty jsou dobře udržované. Jen někteří se nechávají pod fousy slyšet, že "zkurvený schody".

A některé útvary vypadají, že je před hodinou někdo dobetonoval, omítnul a šel na pivo.

Německá babička Boženy České.

Olina objevila koníka a chtěla ho rozšlapat. Koník to přežil, protože Olina tak vysoko nohu bez pomoci nezvedne.

Německé umělé jezírko.

Oslíka už rozšlapat nechtěla. Prý hlavně proto, že je kamarád a má na prdeli soudek tequily.

V NDR je evidentně málo bezdomáčů, protože na skládce byly desítky těžkých kanálních deklů, funkční pily, ba dokonce i dvě krásné sekery bez topůrek. U nich jsem chviličku váhal. Zvítězila lenost. Přece se s nima nebudu tahat až na chalupu. A navíc, nejsem zatím žádnej bezdomáč.

Tuhle infoceduli by mi uměl vysvětlit snad jen můj hnusný s sprostý prezident. Pane redaktore...

No a protože jsem ve Skalistejch horách celkem úspěšně vyfotil kolibříka, přišla řeč i na jeho umělohmotnej evropskej plagiát. Tomuto falešnému kolibříkovi, který lítá i u nás, se říká dlouhozobka svízelová. Napodobuje kolibříka docela věrohodně.

A protože radar v mobilu zase hrozil deštěm, párkrát už jsme zmokli, vybrali jsme si v Jonsdorfu hospodu, kde jsme se ukryli.

Hospoda byla příjemně vyhřátá, voněla žrádlem a každé místečko bylo zapleveleno starými dobovými miskami, dózami, telefony, bílými bombarďáky a budíky...

... a klavírem s notama.

Paní kellnerka uměla jen německy, tak jsme dolovali zbytky atrofované němčiny a skládali trapně zubaté věty. Ochota na straně paní kellnerky byla velkorysá. Domluvili jsme se. I na pivu i na jídle. Měli tři rozdílné polívky, tomatovou, hovězí a česnekovou. Ta česneková byla velmi zajímavá. Je totiž známo, že Němci česnek v jídle moc rádi nemají. Vadí jim, když jim pak smrdí z huby. Tahle česnekajda byla se smetanou a vynikající. Olina si dala hovězí, já česnekajdu a na 50 % jsme si misky prohodili. Děláváme to často. A Roušovna pak vymyslela, že bysme měli zkusit napůl i tu třetí červenou. Všechny tři byly výtečné. A pivo docela taky.

Na okraji Jonsdorfu jsme narazili na vzácný architektonický objekt. Projektoval dědeček, stavěla babička.

A na střeše čarodějnická korouhvička s označením světových stran. Aby věděla, odkud vane vítr.

Kuk.

Přicházíme mezi další skaliska.

Brácha pana Frankensteina.

Grafika padlých.

Po dlouhých obdobích bez deště jsme zjistili, že nám déšť nevadí, přímo naopak. Máme radost, že zmokneme.

Sem tam ve skále nacházíme malá dvířka vysoko nad zemí. Tam si místní kamenolamači schovávali dynamit před zlodějema a vlhkem.

Další objekt, u kterého jsme se nedokázali shodnout na účelu.

Mudrovali jsme, bylo nás osm a tolik bylo i názorů. Téměř jsme se shodli na jedněch dvířkách a holubech, jen Honza si nenechal vymluvit kunu. A můj kohout taky neprošel. Když jsme si chaloupku obešli, našli jsme infoceduli, že to byla kovárna, protože všude kolem se lámalo kamení na mlýnská kola a líní dělníci, když schválně zlomili majzlík, hned dostali novej, eště teplej. Žádný prostoje.

A když neměl kovář dost práce, rejpal svým náčiním do pískovce a učil se koně.

Tam na konci tunelu je vstup do lomu na mlýnská kola.

Větvožrout borovicový.

Vybavení bejvalýho lomu využívají pionýři, kteří si tu v létě zkouší těžký život kamenolamačů

A nahoře ve skále zase dvířka k dynamitu.

Portrét klauna vzniklý bez lidského zásahu.

A nebo rumpál.

Tam nahoře stojí Bernardýn.

Koule. Jedna.

Krásný varhany,

Tam dole jsme jedli česnečku.

Varhany - pokračování.

Byl vznesen dotaz na Honzu, protože je v oblasti hornin, minerálů, vyvřelin a různých přírodních vlivů, třeba zvětrávání, nejvíce erudovaný. Ten dotaz zněl: "Kdy to spadne?" Honza zůstal věren své pověsti znalce a bez váhání odpověděl: "Za dvě stě let."

Žáby za zády na nás tupě čuměly a velmi tiše kuňkaly.

Na tenhle strom někdo přišil stehem ozdobným rybičku.

Jdeme podél hraničních kamenů. Vlevo Česko vpravo Německo.

Kámen a buk.

Poslední skaliska před cestou do chalupy.

Tento týden se zde pořádá festival křivořezání.

Co všechno se dá udělat motorovkou.

Socha u kadeřníka.

A taky tu byly takové malé trhy. Na jednom stánku nabízela paní krásné vitrážní předměty. Táňka si koupila kočičku na tyčce.

Po žních jde k Turkovi.

Je neděle. Náš poslední výlet je k sirnýmu prameni.

Roušovna nám čte z infocedule, jaké barvy a jaké smrady a proč, ale všecko jsem to zapomněl.

A barvy fakt byly přesně tak, jak Olina vyčetla z textu.

Sluce uvězněné v sirném jezírku.

Náhodně poházené větvičky (ani vlastně nevím, jak to nazvat) nás s Honzou donutily zamyslet se nad rovnicí té náhody, která nutí objekty parkovat tak, a ne jinak. Na nic moudrýho jsme nepřišli.

Táňka slibovala Blance svatýho Antoníčka, ale ukázalo se, že to je svatej Ján, což Blanka Táňce vyčetla.

Olina mi pak na cestě našla svatýho krkavce.

Další zastávkou byla ledová jeskyně, která je ale zavřená železným poklopem. Na infoceduli je opět vysvětleno, jak v jeskyni vzniká led a jak si pro něho ledaři chodili, lámali ho, na vůz nakládali a vozili do vsi. Zkurvená práce.

Před jeskyní tu někdo do stromu vyryl mešitu s dvěma minarety. Ještěže o tomto místě neví soudně uznaný Pitomio, protože jinak by sem jel a řečnil by o imigrantech a pak tím zaplevelil facebook.

Tam mezi šutrama je vchod do jeskyně. Bývá prý jednou za rok otevřenej pro veřejnost.

Barevné Mandelbrotovy fraktály (neboli přírodní dualita statistického rozložení) v praxi.

A ještě jsme šli kolem dvou řopíků, které byly vybudované tak, aby pokryly celý prostor, který mají chránit.

I tento padlej strom nás nuti vymejšet jalové teorie, proč má tak děsně mělké kořeny, když to je buk. Na nic jsme nepřišli.

Hamerský potok. Někde jsou tu i Hamerské vodopády, ale to asi až někdy jindy.

I tento strom nás nutil zamyslet se nad situací, která buk donutila k tak dramatické změně. Možná do něho narazil nějakej zdivočelej cyklista. Strom je totiž v zatáčce.

A někde tam v dáli je vidět i Ještěd.

Obědy se psem považuju za trýznění. Dají mu vodu a sami žerou maso. Na tom psovi je vidět, že tohle ho sere.

Blanka zachovává svůj outdoorovej a outfitovej styl. Například skoro nikdy nemá normální baťůžek. Tenhle má od vnoučat. Jsou na něm dva zipy, dva nefunkční zipy, takže když mě prosí na pochodu o to, abych jí tam strčil zpátky mobila, musím ho zahrabat hluboko na dno a zakrýt tou meruňkovicí, aby jí nevypadl.

Parádní čundr končí, nasedáme do vozů a jedem zase dom.

Ještě skupinové foto účastníků zájezdu.

Tak jo, zas za rok.

podpis




Beze slov


Jeden ze soutěžících v Roušovnině oblíbené TV soutěži Kde domov můj: “Mezi mým největším koníčkem je fotbal.”

Vážení a milí,
přijměte prosím pozvání na společný koncert dvou zajímavých komorních těles, dvě kvarteta - Indigo Quartet a Flautas de Colores, se rozhodla uspořádat společný koncert zahajující novou sezonu. Flautas de Colores pak mají roční pauzu (3 z nás budou v cizině).
Přijďte v úterý 4.září 2018 v 18 hodin na nádvoří v Domě pánů z Kunštátu na Dominikánské ulici v Brně (kavárna Trojka). Zahrajeme sami, zahrajeme spolu, přijďte a uslyšíte..
Za příznivého počasí se koncert bude konat venku na nádvoří.
Za všechny zdraví
Martina Komínková
www.martinakominkova.cz
www.flautasdecolores.cz

 

PO DLOUHÉ DOBĚ JSME VYJELI

s Vincentem a Kiarou do Bučovic, máme je teď na pár dní na hlídání.
Ukázali nám skřítčí městečko, kde každý postavil nějaký domeček. Skřítci to tam mají krásný, děti dokonce odkoukaly od Petra, jak se dláždí chodník a postavily i před svoje domečky kousek dlažby.

 Pak prohlásila Kiki, že nás musí zavést do hospody, kterou ještě neznáme. Vymódili se na to do pláštěnek, poněvadž jsme očekávali déšť, ale ten nakonec přišel až nad ránem, to už jsme byli z hospody dávno doma.

V neděli ráno jsme posbírali spoustu popadaných jablek a jeli domů velkou oklikou přes Hradčany, které jsou blízko Brodku u Prostějova. Poněvadž tady Petr nechal auto, Jirka se s ním naučil jezdit a předvedl nám mimo jiné jízdu terénem. Ukázaĺ nám krásnej objekt - bývalý mlýn, kde Pavlovi kamarádi den před tím slavili třicetiny a Jirka jim zvučil kapelu. Já jsem musela být doma v pohotovosti kvůli hlídání a tak jsem o to přišla. Ale aspoň jsme se tam podívali na konec oslav, je to nádhernej objekt.


Děti se daly do průzkumů a že tam bylo co zkoumat! Tři patra různých zákoutí, schodů, sem tam
i díry v podlahách, bavily se perfektně a pořád jich nebylo.


Jerka s Dalibůrkem řeší odborné záležitosti, v pozadí oslavenec Jirka.


Vincent s Kiarou objevili kdeco, tady zrovna kuní hovínka.

Objekt vzbudil všeobecné nadšení a mnozí se jali přemýšlet, co by se s takovým prostředím
dalo podnikat, kdyby to třeba koupilo pár kamarádů dohromady.


Inspirace veliká!


Při cestě zpět chtěl Jirka navštívit zatopený lom, kde se údajně točila pohádka Princ Bajaja.

 Je to za touto závorou, ještě asi 150m pěšky.


Když jedete po silnici, vůbec není poznat, že je kousek od ní takový krásný místo.
Podařilo se nám udržet děti vzhůru a dojet domů v podvečer. Malovalo se křídou po terase společně
se Zuzou a Toníkem, Johanka to prožívala a chtěla se v té křídě povalovat taky.


Jerka nakreslil kadícího panáka a všichni z toho měli veliké radovanec.


Na závěr dostali oblíbenou slepičkovou polívku a večer usnuli v půlce pohádky. Sláva!

Dada a spol.