Na severní tyčnu
(První díl o cestě za polární kruh)

Když nám Honza oznámil, že se jede nechat sežrat na Špicberky ledním medvědem, že si jede nechat umrznout nohy, tak jsme trošku znervózněli. Ale nepřemlouvali jsme. Vzpomněl jsem si, že jako mladej bych tohle teda určitě chtěl taky, akorát jsem se mohl vymlouvat na komouše a prachy, takže jsem pro to Honzovo rozhodnutí měl jistý pochopení. A taky slíbil, že o té cestě napíše fejeton do prasete. Jenže v tomhle je Honza fakt exot. Furt že jo, a prd. Až teď, kdy trošinku onemocněl rýmičkou doma v Boulderu v Coloradu, si vzpomněl na svůj slib a poslal první díl. A dodal, že když už posílá první, třeba ho to donutí poslat i další díl(y). Jestli to bude s takovou časovou rezervou jako první díl, tak se můžeme, můžete těšit na druhej díl někdy v roce 2022. Ale stejně jsem rád, že poslal první díl. Dík.

Psal se rok 2014, bylo skoro jaro a v Kalifornii řádily sucha, které pamětníci nepamatují. V křemílkovém údolí (Silicon Valley) bohužel mnoho chalup z mechu a kapradí, kde by žily babky s kozou a žehraly na nové pořádky, není, ale kdyby tam byly, určitě by vzpomínaly na dávná léta, kdy bylo takové sucho taky, a nebo by žehraly na novou dobu a nové mravy.

Bylo sucho, sníh nikde, a tak jsem místo lyžování toužil jet někam do skal horolozit. Rozhodl jsem se přemluvit k tomu i mého kamaráda Edu, který tou dobou žil v Zurichu. Můj záměr ale záhy ztroskotal, protože Eda měl už jiné plány a namísto abych jej zlákal do skal, za pár měsíců nato jsem namísto toho já skončil na dvoutýdenní polární výpravě přes Špicberky.

Ale to bych trochu předbíhal. Výprava se sestávala původně z malé partičky převážně Čechoslováku a dlouho to vypadalo, že v sestavě pro mě místo není. Nakonec se přidalo pár partnerek, Eda zůstal na ocet a mně bylo nabídnuto slavné šesté místo na veleslavné výpravě k severní tyčně.

Vláďa mi dodal technicko taktická data a předběžný plán výletu a bylo na mně, abych na to kývnul. Několik dní jsem se oddával obavám a představám, jak mě lední medvěd svačí i se spacákem jako přerostlýho hot doga. Ty strachy o náhlé postoupení níže po příčkách potravního řetězce se střídaly s obavou z toho, kdy se mi zas naskytne příležitost k něčemu podobnému.

Když jsem si v rámci rozhodování pořídil teplý zimní spacák, nebylo už cesty zpět. Začíná plánování. Špicberky, též známé jako Svalbard, jsou Norské ostrovy, které se z moře noří mezi 74 a 81 stupněm severní šířky. Největší ostrov též nese jméno Špicberky, honosí se hrstí osad, hlavním městečkem Longyearbyen s letištěm, několika doly, několika výzkumnými stanicemi a několika ruskými osadami, kde se zastavil čas před dávnou dobou. Jinak jen sníh, ledovce a povětšinou neobydlené prázdno.

Přestože ostrovy se nacházejí daleko za polárním kruhem, je zde díky teplému golfskému proudu nečekaně teplé podnebí. V létě sněhy roztají a ostrovy připomínají tak trochu Skotsko, zaoblené kopce hrají hnědozelenými odstíny. Průměrná letní teplota je okolo 4-6 stupňů, zatímco v zimě je tu -12 až -16. A to je na polární krajinu hotová Riviéra.

Špicberky objevil v šestnáctém století mořeplavec Barentz při objevování Severní mořské cesty. Už dříve byly ostrovy zřejmě známé a občas navštěvované ruskými domorodci. Ke skutečnému osídlování pak došlo počátkem století 17., a to díky rozvíjejícímu se lovu velryb. Souostroví si roku 1616 přivlastnili Dánové a po řadu let zde velrybolov provozovali. Ostrovy pak dlouho spravovali seveřané - nejprve Dánové s Nory, pak Norové se Švédy a konečně Norové sami, když si vydobyli nezávislost.

Roku 1920 byla podepsána Špicberská dohoda, která dělá z Norů správce, a občané států, které smlouvu podepsaly, se zde mohou usadit a žít. Smlouvu podepsalo přes 40 států, ale v současnosti na ostrově najdeme převážně pouze Nory a Rusy. V současnosti žijí Špicberky těžbou uhlí, vědeckým výzkumem a především turismem. Lidi sem přijíždějí koukat na polární medvědy, jezdit na sněžných skútrech a též je to vyhledávané místo mezi polárníky začátečníky a také polárníky pokročilými, neboť právě tyto ostrovy bývají výchozím bodem pro výpravu na severní pól, je-li zima dostatečně tuhá a ledy pólu domrznou až ke zdejším břehům. Pokud vím, kvůli oteplování se to už nějaký ten rok nestalo.

Jsem přinejlepším polárník začátečník - zkušenosti nemám žádné. Jak vlastně taková polární výprava vypadá? Dozvídám se, že půjdeme dva týdny na takzvaných "backcountry" běžkách, které jsou o něco širší, vhodné do terénu bez stopy. Na skluznici si nalepíte tulení kůže, které umožní výstupy do kopců (ty kůže z lyží nesundáme vlastně ani jednou). Spacáky, stany, jídlo a všechno další vybavení se naskládá do těch nejobyčejnějších modrých ikea tašek a tašky se připásají k bobům - "pulkám". Buď se dají koupit pěkně široké a dlouhé, stabilní, a nebo se v nouzi dají použít i obyčejné dětské boby. S nimi je ale ten problém, že při jízdě z kopce se často převrhnou a je s nimi vůbec docela voser. Pulky se pomocí dvou bambusových tyčí, páru šňůr a karabin přichytí k malému batůžku na záda a táhnete si je celou dobu za sebou. Tenhle systém překvapivě dobře funguje, utáhnete tak docela velkou váhu a docela bez obtíží. Při prudším stoupání je to znát, ale náš výlet naštěstí byl převážně po rovině.

Strava a palivo si zaslouží pečlivé plánovaní. Zatímco základní výbava jako stany, oblečení a spacáky váží pořád stejně bez ohledu na délku cesty, pro jídlo to neplatí a na delších cestách tvoří zásoby většinu nákladu. A tak se vyplatí si vzít tak akorát. My jsme plánovali 250 ml benzínu na vařič a den a 800 g jídla na osobu a den (na deset dní cesty je to 18.5 kg pro dva). Jídelníček je strohý a kaloricky výživný. Máslo, špek, vločky, čokoláda a namíchané oříšky, kuskus a bramborová kaše. Cílem je maximalizovat kalorie na gram a dodat tělu dost tuku a energie na dlouhou cestu. Zalijete-li ráno červenou čočku a masox v termosce horkou vodou, k obědu vás čeká báječná polévka. Buřty musíte ráno strčit do kapsy pod bundu, aby do oběda stačily rozmrznout, sýr má konzistenci žulového bloku. Jídlo se vyplatí ještě před cestou rozpytlíkovat na jednotlivé porce - to ulehčí manipulaci a zabrání vám si všechno jídlo sníst předčasně (ono se trochu předpokládá, že budete mít tak nějak pořád hlad).

Benzín do vařičů se dá levně pořídit na nejbližší pumpě, ale jak se později ukázalo, to není moc dobrý nápad. Běžný benzín totiž obsahuje řadu nečistot a vařič vám ucpe. Takže pak namísto ovesné kaše pijete benzín, když se snažíte trubky a ventily vařiče pročistit, a snídaně i večeře se kvůli nekonečným opravám značně protáhnou.

Náš původní plán předpokládal, že se nám podaří stopnout si zásobovací let na jednu ze severněji položených výzkumných stanic a že pak půjdeme zpátky po svých zpět do Longyearbyenu. Bohužel, najít let a někoho, kdo by byl ochoten nás za rozumné peníže svézt, nebylo vůbec jednoduché, a tak jsme brzy pozměnili trasu a způsob dopravy - jedna z místních ruských part, která po ostrově vozí turisty na skútrech, nás odveze do bývalé hornické kolonie Pyramiden a odtud pak širokým obloukem půjdeme zpátky.

Ostrov je rozdělen na několik administrativních oblastí a v zásadě téměř všechny, až na úzký koridor okolo Longyearbyenu, kde se pohybuje většina turistů, vyžadují speciální povolení, které vám vydá místní paní starostka. Tak jednoduché to ale není. K tomu, abyste povolení dostali, musíte nejprve sestrojit celkem detailní itinerář vaší cesty - z toho pak místní úřady odvodí minimální pojistnou částku, která by pokryla případné záchranné operace, a pak už jen musíte najít nějakou obskurní pojistnou firmu, která vás na tohle bláznovství bude ochotná pojistit. Potvrzení o pojištění pošlete starostce, a hle, povolení je na světě.

Z města vás nepustí, pokud s sebou nemáte PLB (gps lokátor s nouzovým tlačítkem) a pušky pro případ polárních medvědů. Získat na ostrově potřebnou výzbroj není ale složité. Pušky z dob druhé světové války vám půjčí v obchodě s běžkami. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Kdo by si však myslel, že si může jen tak vyrazit na lov polárních medvědů, dost by se mýlil. Pokud ke konfrontaci dojde a vy medvěda zastřelíte, musíte ihned zavolat místní úředníky, kteří situaci vyšetří, a pokud odhalí nějakou nepravost, dají vám obrovskou pokutu. Ostatně, vždyť právě kvůli ledním medvědům jim tu turistický ruch funguje tak dobře. Kdesi jsme slyšeli příběh o tom, že jim tu jeden rok medvědi dost vyhladověli (už nevím, jestli to bylo tím, že zima byla příliš tuhá a nebo naopak příliš vlídná) a Norská vláda to vyřešila tak, že dopravními letadly přivezla stáda vymrzlých krav, které pak vypustili do krajiny, aby jejich drazí medvědi neumřeli hlady.

Pár dní před cestou přijedu do Zurichu, kde nás čekají finální přípravy. Musíme pořídit, rozvážit a rozsáčkovat jídlo (jak o tom tak přemýšlím, dnes se už můžu považovat za sáčkovacího experta, protože tuhle operaci provádíme před našimi výlety skoro každé léto), připevnit vázání domácí výroby na čerstvé nové běžky, nařezat bambusové tyčky a sestrojit protimedvědí plot a tažné oje pro naše sáně. Jak se později ukáže, s naší všivou výbavou si užijeme ještě spoustu legrace. To zatím ale netušíme, a tak se poplácáváme po zádech a gratulujeme si, jak jsme pěkně šikovní Eskymove Welzlové...

Toto je jen takovej úvodní díl mýho povídání o Severní tyčně, doufám, že tohle nedokončené povídání mě, lenocha, donutí napsat co nejdřív pokračování...