Boulder
(Naše první kroky kolorádské)

Honza se ze slunné a sympatické Kalifornie z krásně inspiračního města beatniků přestěhoval do drsnýho Colorada. A protože drsnost je jistým způsobem svázaná s drsnými skutky a činy, přestěhoval se na kole. Mimochodem i o této cestě Honza tenkrát slíbil, že napíše reportážní črtu. Ta cesta trvala něco přes měsíc. Bydlel na holé zemi ve škarpách silnic, naplánoval si to do nejmenších podrobností, tedy i minimalizaci váhovou. Připravil si i mapu, protože tušil, že elektronika by mohla lehce zhavarovat. Ta mapa vypadala úctyhodně, protože to byla nudle přes tři čtvrtiny obýváku v San Franciscu. San Francisco se nám moc líbilo, byli jsme tam dvakrát a prochodili jsme ho skrz naskrz. akorát jsme se neprojeli ani jedinkrát tou jejich specšalinou na kabelu. Jo, vyfotil jsem si ji a i to slavný místo, odkud tu šalinovou ulici fotil Bresson někdy kolem roku 1950 (to jsem ještě ani nebyl na světě). Všechny piery jsme navštívili, chodili si tam na skvělý víno. Nejen chutí, ale i cenou. San Francisco nám přirostlo k srdci. A taky všechny ty hory kolem. Hlavně Yosemity. I San Jose jsme několikrát navštívili, protože tam bydlí Olinin brácha Lála s Jiřkou.
No a tak jsme letos měli změnu. Letěli jsme za Honzou do Colorada.
Vyzvedl si nás v Denveru, nic jsme z něho neviděli, protože už začínal večer a měli jsme té dlouhé cesty plný kecky a těšili se za Honzou a Rézou domů.
Dali nám svůj pokoj, abysme se stařečkové cítili komfortně a sami se uskrovnili v malým pokojíčku mezi skobama, lanama, a smradlavejma lezečkama.
Réza ještě nepřiletěla z Evropy, kde obhajovala svou doktorandskou práci. V Rakousku. Zakončovala tak svoje několikaleté doktorandské studium tady v Boulderu. Protože vězte, že univerzita v Boulderu je dost vyhlášená.
Z Denveru je to do Boulderu asi hodinka. Což je na americké poměry něco jako z Dejvic na Letnou.
Honza nám připravil něco k snědku. Je přísnej vegetarián, co se neuchyluje k různým drobným ústupkům a podvůdkům tak častých u vegetariánů. Například naše Helča, která je taky vegetarián sežrala skoro půlku kuřete, než jí Boris o loňských vánocích připomněl: Mámo, dyť seš vegetarián. A Helča odpověděla, no jo, vidíš, Borisi, jaká jsem popleta. A nebo si dávají rybu s tím, že ryba není maso.
Honza to má ideologicky postavený tak, že živý zvířata nežere. Dokonce ani tak neškodné produkty jako například gumoví medvídkové, protože jsou z nějaký kližky nebo z čeho z prasete. A protože vegetariánství a veganství je v Americe poměrně oblíbená disciplína, mají tu všelijaký obchody a obchůdky, kde nabízí umělohmotné výrobky podobné těm plnohodnotným. A tak tu mají párečky a klobásky a stejky a ... a není to z masa. A umí to udělat hodně kvalitně. Tím, že nás hostil skoro celej měsíc Honza, vyzkoušeli jsme kde co a bylo to natolik dobrý, že jsme se stali částečnejma vegetaránama tam a i po návratu taky.

Ráno jsme se vyprdelili z postele. Bylo nečekaný vedro. Honza nám ukázal, jak a kde bydlí, všechny zákoutí toho jejich pronajatýho domečku. Je to tu sympatický. Dům je obloženej dřevem, k tomu domu jsou přilepený dvě zahrádky. Bydlení vlevo je Honzy a Rézy a k tomu zahrádka, bydlení vpravo je taky se zahrádkou a bydlí tam mladej pár zhruba ve věku Honzy a Rézy. Uprostřed jsou dva byty nad sebou. Jsou výrazně menší a bez zahrádky. Prádelna je společná pro všechny 4 byty. To tu bejvá zvykem v Americe. A aby nevznikaly problémy s
placením, kdo kolik sežral elektřiny a vody a se zapisováním, jsou pračky a sušičky opatřeny štěrbinou na čtvrťáky. A čtvrťák je asi nejužitečnějším platidlem v celé Americe. čtvrťák potřebujete na všechno, na veřejný prádelny, na pevný telefony na ulici a kdoví na co všechno dalšího. Čtvrťáky si dokonce můžete koupit v obchodě jako ruličku zabalenou do papíru. V každé normální americké domácnosti se takový ruličky povalujou.
Roušovna hned obhlídla zahrádku, utrousila něco klasických mouder, jak se co má dělat a protože už dlouho nesekla trávu, hned se vnutila.

Réza zdědila po kámošce kočičku a ta s nima teď přešla do jejich domečku v Bolderu. Je to kočka klasická, tedy nezávislá, při hlazení a drbání potichoučku, jen tak, aby se neřeklo, vrní. A když děcka někam jednou na víc dní, tváří se na ně nasraně a uraženě. Tohle kočky dovedou. Honza u sebe sice objevil jistou alergii na kočičí chlupy, ale protože i mně se podařilo přeprat alergii na chlupy psí, trošku si zaopičil a už mu chlupy taky nevadí.

Pošta v Americe, ač organizace státní, docela funguje a je ke svým uživatelům extrémně vstřícná. Například když jsou v domě tři byty, mají o schránku víc na chodníku nebo před vchodem. Ty tři jsou pro byty a čtvrtá je por pošťáky a když něco chcete hodit tzv. po česku na poštu, stačí to hodit do té zbytečné schránky navíc a pošťák si to vezme a zařídí vše potřebné. A když nemáte známku, tak stačí přihodit do schránky i obnos pro známku, vše ostatní zařídí pošťák. A nezvoní ani dvakrát. Nezvoní vůbec.

Honza nás pak vzal na první seznámení s městem. Je to spíš taková americká dědina, nízký baráky,rozlezlá do krajiny, všude jsou vidět Skalistý hory, město leží v takové nadmořské výšce, kde končí naše nejvyšší hora. A bylo parádní vedro. Olina z toho byla celá orosená.

Město je tak rozlezlý, že se bez auta nebo bez kola, či mopedu vlastně ani neobejdete. Samozřejmě, že nějakej obchůdek je dostupnej i pěšmo, ale auto se tu vyloženě užije.

Je tu pár kostelů a i docela pěknejch. Vevnitř jsme ale nebyli v žádným.

Na chodnících není skoro žádnej bordel, odpadkáče nepřetýkají, lidi se nemračí a je tu cítit jistej poklid. Jakoby řídkej vzduch bral lidem vítr z plachet.

V Boulderu žije asi okolo stovky tisíc obyvatel, ale plus k tomu musíte připočítat kolem třiceti tisíc studentů poměrně věhlasné univerzity, kterou založili už v roce 1876, což je oproti Karlově univerzitě prd.

A mají tu i soud, takže si můžou klidně lumpačit a soud mají u nosu.

Vedrem rozpálený chodníky vůbec neumožňujou chodit bosky, to je zcela nemožný. I přes bosobotky je to pořádně cejtit. Je okolo 37°C. Je tu i pár kejklířů. Tenhle tenkej vychrtlej chlápek v čepici a v teplákách se chviličku rozcvičoval...

A pak, snad z vedra pod čepicí, se začal soukat do trubky, ve které ale stál.

Vrtěl se kroutil se a ta trubka se mu pomaličku sunula nahoru.

Prostrčil ruce a najednou byl z tý trubky venku. Fakt neuvěřitelnej výkon.

Je tu i pár estetických soch, které sice neuchvátí zásadností, ale neuráží.

Roušovna se svým synkem na křižovatce. A na červenou. Když jsme byli u Honzy poprvé v cizině, to bylo v Irsku, tak tam se chodilo zásadně na červenou, když jsme byli ve Skotsku u Helči, taky se tam chodilo na červenou. Dokonce i v tom Sna Franciscu se často chodilo na červenou. ale tady v nadmořské výšce přes 1650 mnm se chodí na zelenou.

A protože Boulder, je po středu města, po tom boulevardu rozeseto několik velkých balvanů. Jsme přece ve Skalistých horách. Jsme přece v Coloradu.

I bizoni tu mají svoji sochu. Bizoni a Skalistý hory, to jde k sobě.

Boulderem se prokličkovává Boulder creek. I v tom největším vedřisku má vody dostatek, o víkendu se kolem něho rozvalí rodinky s děckama, nafouknou pneumatiky a matračky a plaví se Boulderem, ty pneumatiky jsou obrovský a vejdou se do nich celý partičky, který si vesele švitoří a chlastají dokonce i pivo v plechovkách. Nejspíš se nesmí chlastat jen na silnici a na chodnících.

Odhalil jsem podvod, tyhle pyramidky jsou umělý a slepený dohromady, to je na hovno.

A jak už to tak v moderním světě chodí, všechny tunely a podchody jsou opatřeny nástěnnými malbami a kresbami. a je velmi málo sprostých draků, neboli kund, jak by slintavě nezapomněl upozornit náš pan prezident.

Poblíž Central parku jsou farmářské trhy.

A nabízí všecko možný. A není to levný... pokračování příště.

podpis




Zaplatíte si veřejnej hajzlík a zjistíte, že je to jen exkurze.


U Charleyho Soukupa v buši.

foto: Milan


ČT1: "Dnes před sto lety zítra večer."


Ráda předávám tuto zprávu i vám, kdo čtete páníčkovo prasátko. Ivana je naše bývalá studentka, vystudovala muzikál, hraje v Městském divadle (je skvělá!), porodila dvě děti a protože jí není jedno, s čím si budou její a jiné děti hrát, vymyslela a uskutečňuje následující projekt. Převtělila se do rozpustilé víly Fantigo a já věřím, že se jí to celé podaří zrealizovat. Napsala jsem jí znělku na text Tomáše Novotného (taky náš bývalý student), můžete si ji poslechnout v ukázce. Pokud se vám projekt zalíbí, podpořte jej, bude to určitě stát za to!
Dada a spol.

Ahoj moji milí, s radostí vám posílám odkaz na své třetí "dítě", které konečně spatřilo světlo světa;) Je jím pohybově-vzdělávací projekt FANTIGO - Malířka dětské fantazie. V současné době probíhá crowdfundingová kampaň na náš první produkt Deskovou hru s pohybovými videi, která nabízí nespočet možností, jak společně s dětmi trávit čas při pohybu, zábavě i interaktivních úkolech. Budu vděčná za jakoukoliv podporu, ať už konkrétní částkou či sdílením odkazu s vašimi přáteli.
https://www.hithit.com/cs/project/5324/fantigo-prvni-deskova-hra-s-pohybovymi-videi
Předem velice děkuji a srdečně zdravím.
Ivana

Program Domu umění

Z NOCI NA SOBOTU PRŠELO A DOPOLEDNE

mrholilo. I přes to jsme se vydali na cestu do Lomnice, pevně rozhodnutí, že stezku Járy Cimrmana dáme!
Na nádraží jsme potkali další statečné spolucestující, zejména manžele Klapetkovy!

To už bylo jasno, že brambory só v řádku, protože proslovy stréca Klapetka ke stezce neodmyslitelně patří.
A bylo tomu tak i letos! Stréc Klapetek pohovořil tak jímavě, že jsem zapomněla vyfotit Járovy nohy.
Vzpomenul i na ty, kteří už se stezky účastnit nemohou...


Počasí nás příjemně překvapilo, mrholení zůstalo v Brně a tady bylo příjemně, podzim jako namalovaný!
Na startu podávala paní sládková občerstvení v podobě chlebíčků se škvarkovou pomazánkou.


Všichni pocestní, toho dne dle tradice plahočivci, byli vyzváni strécem Juránkem ke společnému fotu. Já jsem zase vyfotila právě stréca Juránka ze své pozice ve skupině, poněvadž právě on na společné fotce chybí.
Všichni odvážně vyrazili vzhůru včetně dětí různého věku i pejsků nejrůznějších ras.


První plahočina na konci Lomnice nás ubezpečila, že jdeme správným směrem a všechno je, jak má být. Horší je to u plahočiny druhé, ta byla nenechavými spoluobčany znehodnocena a postupně i zlikvidována.
Role přednášející se ujala paní sládková Jana a seznámila zejména novopečené plahočivce se zmizelým textem.

V závěru své řeči vyzvala ctěné plahočivce, aby ulehčili obsahům svých kapes, odšroubovali uzávěry
a dopřáli svým tělesným schránkám doplnění sil.

Vlasta našla v kapse tubu a po odšroubování uzávěru zjistila, že její obsah by po vnitřním užití
asi tělu příliš neprospěl.


Pocestní plahočivci vytvářeli malebné skupinky, lákající k fotografování.
Tetina Pavlišová shromáždila několik vybraných pamětníků a pověřila je rolemi pro vystoupení
v cílové plahočině.

Zřejmě z taktických důvodů je zaúkolovala zavčas, aby se mohli na své poslání řádně připravit.

Podzimní Lomnice vytvořila krásně impresionistické pozadí.

Děti si oblíbily psa Lancelota, jemuž se říká Lanýž a je prý vegetariánem, který sežere všechno - to tvrdí jeho majitelka Radka. I Lanýž patří k pamětníkům, na stezce byl už před dvěma lety!


U plahočiny třetí se stréc Adámek tak rozohnil, že se plahočivci baví nahlas, že už ani nenašel sílu dočíst text.
Ale kdo chtěl,. dočetl si sám.


Plahočivci Ríša a Pavel cestou pilně studovali árii z Cimrmanovy opery "Úspěch českého inženýra v Indii".

U plahočiny šesté byli zúčastnění obdařeni notami s Písní plahočivců, kterou si společně zapěli.
Došlo k tomu ve ztížených podmínkách, zesílil vítr i mlha, ale přes to všechno to byla óbrovská sila!

Cíl se blížil a zrovna v těchto místech některé děti začaly mít pocit, že už nemůžou a že bychom se měli vrátit. Přesvědčování mně sebralo nějakou energii a tak jsem si tentokrát moc neužila výhled na Alpy.


Cíl dosažen přes veškeré překážky! Tamara a Kristína se ze všech obeslaných studentů jako jediné zúčastnily i přes domnělou nepřízeň počasí a patří jim velká pochvala, stejně jako všem ostatním,
kdo se doplahočili až do cíle.


Kdepak bychom si před 30 lety dokázali představit, že text bude jednou možno číst pomocí tohoto vynálezu!
Ten pokrok, kde se to zastaví - to říkal Jára Cimrman už hodně dávno.
Všichni napjatě očekávali cílový projev stréca Klapetka.


Matýsek položil k plostice věnec a velmi stylově zasalutoval.


Stréc Klapetek opět nedostižně a zpaměti pohovořil k masám a jeho myšlenky padly na úrodnou půdu.


Následovala Cimrmanova poéma Nepozvaný, na níž pozvaní stréci pracovali už od druhé plahočiny.


Závěrečná árie Zlaté ručičky, české hlavičky zazněla v podání inženýrů poněkud rozvláčně, ale upřímně. Ostatní se podíleli sborovým refrénem, nesoucím se po celém Járově Pohlaví.
Cesta dolů byla zřetelně rychlejší, všichni se těšili na teplo, pivo, guláš a kulturu. Původně unavené děti měly (jako obvykle) ještě dost energie a neopomněly využít každé příležitostí ke skákání a podobným kratochvílím.

V galerii pivovaru Genius noci nechybělo nic a vše fungovalo ke spokojenosti úspěšných plahočivců.


Znavený bojovník.


Kocour Gerhard šel z náruče do náruče.

Neznámý písničkář Víťa Šujan podal hrdinský výkon, neboť vystoupil sólově (druhá půle dua Two Xichties bohužel onemocněla) a musel bojovat s hlasy unavených plahočivců, kteří po fyzické námaze museli ventilovat svoje zážitky a těžko se soustředili na poslech náročnějších textů.


Někteří se ale soustředit dokázali!


Naše dobrá víla Věruška byla přivezena svojí dcerou Lenkou, které za to silně děkujeme!


Jirka a Lukáš Lukáš jako šlechetní zachránci mikrofonu, poraženého tancechtivými plahočivci. Zareagovali tak rychle, že nikdo (skoro) nic nepoznal!
Toto profilové foto vzniklo na objednávku strýca Kalába:

Na závěr několik fotopostřehů z hrdinského výkonu smíšeného sboru od stréca Juránka


a hlavně
fotoprezenční panoramatická startovní listina, na níž z důvodů, uvedených téměř v úvodu celého povídání, právě stréc Juránek chybí:


Děkujeme Patafyzické cestovní kanceláři jakož i pivovaru Genius noci za skvělou organizaci a další příležitost ke krásným setkáním!

Dada a spol.