Feral
(Čárlí po X letech)

Tak jo, je čas si taky přihřát mediální polívčičku. Jiří Holba natočil o Čárlím dokumentární film...
Kdysi, a protože je čas lehce urychlenej, tak to vypadá, že hooodně dávno, když jsme byli poprvé v Austrálii u Helči a vňoučátek, vzali nás na velmi zajímavé místo. Vyrazili jsme jedním autem na dlouhý výlet někam, kde se dodneška těží, kopou, dolujou, hledají opály. Naše první zastávka byla poblíž města Drake u Milanovýho kamaráda Čárlího. Prej budeme čumět. A taky jo.

Tenhle most v tom filmu taky vystupuje. Sice jen na pár políček, ale je tam.

Pod mostem je Clarence River.

Dorazili jsme na relativně opuštěný místo v buši, kam se muselo jet pár set metrů od silnice přes hejno krav kolem barabizny a pak kolem pokřivenýho karavanu.


Čárlího pískovišťátka.
.


Čárlí a jeho květinky.


Čárlí totiž sází, ale jak je z filmu patrno, i kácí. Taková rovnováha.


Roušovna a Čárlí.

U Čárlího ve svatyni.


Čas je neúprosný, z této košile jsou už dnes jen hadříky na nádobí.

Uprostřed buše stojí střecha a pod ní stan.

Čárlího andílci.

Odkryl se před námi velmi zajímavej kousek buše, kterej obýval poutník jménem Čárlí. Slovo dalo slovo, chvíli jsme se spolu bavili, až jsme zjistili, že jsme se vlastně nejméně jednou někdy po roce 1977 viděli, že máme společné známé, že vlastně nejsme sami sobě cizinci. A tak jsme dlouze žvanili a odhalovali další a další známé. Debata s Čárlím je zajímavá především tím, jak ďábelské, i když bezelstné časové smyčky používá. Ale já mám výhodu, že moje babička Karlička vyprávěla úplně stejně. Nořila příběhy do příběhů, odlétala s lehkostí motýla k úplně jiným tématům, která s těmi původními zdánlivě nesouvisela. Pakliže si posluchač dovolil ten přepych a snažil se v tom dělat pořádek, ztratil se a utonul. Babiččiny příběhy vyšuměly. Ale když jen poslouchal a nezapomínal, příběhy se vždycky vyjasnily a uzavřely v pěkný a vygradovaný celek. Pravda, někdy to trvalo i roky, než se některé ze započatých příběhů dočkaly svého konce. Babička byla přirozeným vypravěčem gotického románu. A Čárlí, ten je to samé. Trénink s babičkou mi pomáhal a já se neztrácel. Olina byla z místa docela šokovaná, a když jí Čárlí nabídl v hrníčku teplej čas, myslela na smrt z cholery, moru a dyzentérie. Nějak se jí podařilo se ze všeho elegantně vykroutit a přežít. Šla brzo spát. V noci nám kolem stanu poskakovali nasraní klokánci a jeden dokonce zakopl i o stanovou šňůru, což Roušovnu vyděsilo. Já jsem spal na zdravým uchu, tak jsem to neslyšel.

Gotický vypravěč Čárlí.


Čárlí a ovesná kaše.

Ráno jsme se všichni společně nasnídali a kvůli Čárlímu jsme si uvařili ovesnou kaši, protože Čárlí měl problémy se zubama.

Pak jsme vzali Čárlího, kterej se na to patřičně vyfikl, do městečka Drake na milkshake, na který nás pozval. A zároveň udělala Helča krátký filcuňk. Vší tu v Austrálii je docela dost, ale zase se tu s nima žije líp než v Česku. Není to žádná velká ostuda, jen vopruz.


Čárlí nikdy nepřestává povídat, kam se na něho seru já.

A taky jsme si narychlo prohlídli zrovna instalovanou výstavu aboridžinskýho umění a pokračovali v čundru.

Před náma bylo ještě hodně mil.

Bobík z té cesty zvadnul. Ale to už jsme úplně jinde. O tom jsem již psal v nějakém dřívějším praseti. Všude kolem nás po hledání opálů bylo spousta děr v zemi, někdy i docela nebezpečných. Třeba fotograf to tu měl blbý, protože když dokomponovával motiv, klidně mu noha zajela do hluboké díry. A to bolí.

No a o rok později, to se nám podařilo, že jsme se tam sešli celá rodinka. My z Prahy, Helča už tam byla pár roků, a Honza z Irska a vzal s sebou i Jirku, kterej za ním do Dublinu přiletěl, a pak společně letěli za náma. Dali jsme si krásnej rodinnej výlet, samozřejmě, že přes Nimbin, o kterém se v tom filmu o Čárlím taky hovoří, a těsně před jejich odletem zpátky do Evropy jsem jim slíbil, že je seznámím se správným androšem, aby jako na vlastní oči mohli vychutnat to, o čem jsem jim často vyprávěl. Navnadil jsem je, nabalili jsme Helčino auto, vzali Borise a Bobíka, Olinu s Bibi jsme nechali doma. Olina byla ráda, že jí nebude hrozit čajová dyzentérie a Bibi měla jakési zpívání. Po cestě jsme se stavili ve městě s krásným a srozumitelným názvem Casino. Rozhodli jsme se, že k Čárlímu nemůžeme přijít s prázdnejma rukama. A s ohledem na Čárlího chrup jsme vybírali odpovídající dobrůtky. Když jsme před rokem byli u Čárlího, zrovna se potýkal s jakousi kožní trampotou na rukách a nic nepomáhalo, tak jsem mu slíbil, že mu přivezu speciální mast, kterou jsem kdysi vyřešil své omrzlé prsty na nohou. I tu jsme měli nabalenou. A k tomu všemu jsme přikoupili grilovaný kuře v alobalu a jeli dál směr Drake. Cesta byla po dešti nějaká rozdrbaná a bylo potřeba jet tou polňačkou velmi opatrně. Helenino starý volvo mělo prdel proklatě blízko asfaltu. Chtěli jsme jít před autem a sondovat, ale bohužel všude byly krávy velký jako bejci a my, co se ve velkých zvířatech nevyznáme, jsme trpěli respektem. Takže jsme s Helčou tříručně řídili auto. Já hlídal levou stranu a předek a Helča pravou. Dojeli jsme bez ztráty kytičky i kol. Hulákáme na Čárlího, že jsme přijeli, a ticho. Jirka se jen zeptal: "Co když je mrtvej?" Honza poznamenal: "Tak ho pochováme."

Kluci pootevřeli bránu, vjeli jsme dovnitř a schovali se do auta, odevšud se k nám přiblížily krávy. Horor.

Po večeří všichni postupně uvadli.


 Je ráno.


Čárlí nikde. Rozbili jsme tábor, já jsem klukům udělal malou komentovanou procházku po Čárlího království. I jsem stejně barvitě popsal Čárlího templ, stejně jako on mi ho popsal loni. Moc se toho za ten rok nezměnilo, snad kromě nové pěšinky dlážděné umělohmotnými zapalovači. A pár nových skulptur zabodlých do pařezů. Použili jsme Čárlího ohniště, uvařili si večeři, dlouho do noci kafrali, Jirka nám vyprávěl o nebezpečných dingách. A tak jsme se trochu vynastrašili a šli spát. Ráno, za denního světla, jsme pro Čárlího připravili dárečky, jídlo, mast na popraskaný ruce, k tomu ručně psaný vzkaz na pytlíku od kuřete. Vše hezky zavěsili na šňůrky, protože by to Čárlímu hned sežraly krysy, se kterými se tu často a nedobrovolně dělí o jídlo, a vyrazili zase zpátky do Evans Head.

Třetí setkání o rok později bylo spíš takové komorní, to jsem tam jel sám s děckama, Helčou a Milanem. Čárlí nás totiž pozval na slavnostní zahrabání malýho modrýho Buddhy přesně do středu budoucího templu. Teda budoucího... V Čárlího očích ten templ stojí. Stojí snad ještě dřív, než objevil toto svoje místečko.


Čárlí tu v buši vydává časopis. Je sám sobě věrným čtenářem i odběratelem.

Čárlího věcičky.

Buddhistické hodiny ukazují dvakrát denně úplně dokonale přesnej čas.

I letokruhy stromů se tu kroutí dle budhistických zásad.

Nastává slavnost zakopání malého Buddhy.

Čárlí vše vysvětlil a pak k tomu slavnostně zahrál.

Malý Buddha čeká na ukrytí do země.

První kámen Buddhovi sice urazil hlavičku, ale u buddhistů se zas tak moc neděje. Vše je správně a zároveň i jinak.

Bobík.

Čárlí je velkorysý démon, protože z invalidního důchodu od australské vlády našetřil na nejdražší pingpongový stůl, který uprostřed buše postavil, aby si mohli návštěvníci, kdyby chtěli, zahrát pinčes.

Má australská setkání v Austrálii skončila. I když znáte to, co skončilo, či neskončilo...

No a pak se už Helča vrátila s celou rodinou zpátky z Austrálie do Česka, takže jsme tam přestali jezdit. Pro nikoho se nic nezměnilo, jen se u Čárlího objevili sem tam další a další objevitelé jeho života. Jeden z posledních s kámošem byli tak ohromeni tím, co viděli, že se rozhodli o Čárlím natočit film. Film byl poprvé promítán na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě letos na podzim a poslední promítání v rámci turné po Česku bylo v neděli v kulturním domě Dobeška. A tam jsme se s Čárlím potkali znova. Vypadal líp než tenkrát, kdy jsme ho viděli naposled v Austrálii. Měl černé sako, klobouk a ze života ve městě vyděšené oči. A ten film? Nebyl nic jinýho než to, co jsme u Čárlího zažívali, kdykoliv jsme ho navštívili. Kolem Čárlího se prostě zastavil čas.

Když jsme jeli na Dobešku, trochu jsem zakufroval, Olinu to trochu rozparádilo, poslala mě na sprosté místo, ale pak, když jsme šli do prudkýho kopce, došel jí kyslík a už nehartusila. Helča už na nás čekala ve výčepu.

Dobeška byla plná Čárlího kámošů až z útlého mládí, přes androš a kdoví odkud.

Jiří Holba uvádí svůj film o Čárlím.

Napjatě čekáme se sklenkou dobrýho červenýho.

Úvodní slovo Čárlího.

Po produkci byl prostor na dotazy.

A to je zatím stopka v Čárlího příběhu...

podpis




... a zbyly po něm jenom trenky.


Honza s jirkou hrajou nebezpečné šachy. Hlavně bílí koně bývají nejohroženější figurkou.


Babky si povídají na zastávce:
"Já jsem se do něj na první pohled zamilovala, ale zklamal mě. Nebylo to ono. Pořád mě škrtil, škrábal a štípal....a přitom měl takový hezký norský vzor...."


Ráda předávám tuto zprávu i vám, kdo čtete páníčkovo prasátko. Ivana je naše bývalá studentka, vystudovala muzikál, hraje v Městském divadle (je skvělá!), porodila dvě děti a protože jí není jedno, s čím si budou její a jiné děti hrát, vymyslela a uskutečňuje následující projekt. Převtělila se do rozpustilé víly Fantigo a já věřím, že se jí to celé podaří zrealizovat. Napsala jsem jí znělku na text Tomáše Novotného (taky náš bývalý student), můžete si ji poslechnout v ukázce. Pokud se vám projekt zalíbí, podpořte jej, bude to určitě stát za to!
Dada a spol.

Ahoj moji milí, s radostí vám posílám odkaz na své třetí "dítě", které konečně spatřilo světlo světa;) Je jím pohybově-vzdělávací projekt FANTIGO - Malířka dětské fantazie. V současné době probíhá crowdfundingová kampaň na náš první produkt Deskovou hru s pohybovými videi, která nabízí nespočet možností, jak společně s dětmi trávit čas při pohybu, zábavě i interaktivních úkolech. Budu vděčná za jakoukoliv podporu, ať už konkrétní částkou či sdílením odkazu s vašimi přáteli.
https://www.hithit.com/cs/project/5324/fantigo-prvni-deskova-hra-s-pohybovymi-videi
Předem velice děkuji a srdečně zdravím.
Ivana

Knihovna Jiřího Mahena v Brně
Rok 1968 v Československém rozhlase Brno - II.
Datum
21.11.2018 v 18:00 hodin
Místo konání
Kobližná 4
601 50 Brno
Známé i neznámé nahrávky Orchestru Gustava Broma a jeho hostů
Legendární soubor v hvězdném obsazení: Josef "Artur" Pavlíček, Oldřich "Alfa" Šmíd, Jaromír Hnilička-trubky, Jan Formánek, Mojmír Bártek-trombony, Miloslav Petr, Zdeněk Novák, Bronislav Horák, Josef Audes-saxofony, Josef Blaha-klavír, varhany, hoboj, Imre Móži-kontrabas, Bill Moody-bicí nástroje.
Dávno zapomenuté nahrávky z hudebního archivu Českého rozhlasu Brno s datem 1968. Skladby kmenových autorů - Jaromíra Hniličky, Josefa Blahy, Josefa Audese, Zdeňka Nováka, jakož i zahraničních hostů orchestru - Hanse Kollera, Petera Herbolzheimera, Maynarda Fergusona, nahrané v historických studiích I a II v areálu Stadionu na Kounicově ulici, jak byly v poslední době znovu objeveny Janem Daleckým.
Malý společenský sál / 5. NP

Program Domu umění

ČTRNÁCT DNÍ PO VEŘEJNÉ NAHRÁVCE JSME

opět cestovali do bratislavského rozhlasu.
Tentokrát značně oslabení - chtěla jsem vzít na koncert druháky, ale šest z nich nám odebrali do operního představení a vystoupení kolidovalo se zkouškou. Zbyly tři statečné dámy, které se nebály jít do toho i tak. Poprosila jsem Kubu Spišáka, který už sice absolvoval činoherní herectví, ale vůbec nebyl proti. Protože vím, že je spolehlivý "záskokář", zkusili jsme to.
Padli si krásně do noty, ani jsme nemuseli nijak extrémně moc zkoušet.

A tak jsme 13. listopadu stáli opět před budovou slovenského rozhlasu. V Bratislavě se pěkně ochladilo, měli tam zimu vlezlou jaksepatří! Ale uvnitř bylo teplo i milo, organizace opět dokonalá, páni zvukaři připravení a ochotní.

Jakub, Linda, Natálka i Zuzka tvrdili, že mají trému, ale zpívali moc dobře!


Před vystoupením se upravili do černočervené a takhle jim to slušelo.

Před výtahem na scénu, jedem na to!

Foto dírou v oponě, publikum přichází. Opět se mně potvrdilo, že Slováci perfektně reagují na české texty, během písniček se ozýval smích na správných místech!
Všechno dopadlo výborně, dokonce jsme stihli ještě i připravené občerstvení s přípitkem a vyslechli si pár pochval - to vůbec není nepříjemné a vždycky mám za studenty upřímnou radost, když se jim dostane dobré odezvy od diváků. Určitě to dodává chuť tvořit dál, tak by to mělo fungovat. A funguje!

VYDALA JSEM SE VE STŘEDU V PODVEČER
na koncert Pavla Zlámala do kavárny Pod obrazy, Jirka tam už chystal zvuk a já jsem byla zvědavá. Nebylo mně zrovna nejlíp, ale aspoň kousek jsem si chtěla poslechnout. Kavárna je přestěhovaná z blízkosti kina Scala na Zelňák - je víc na očích a zdá se, že se tam lidem líbí.


Páni už zkoušeli. Za Martinem Konvičkou (klávesy) je vidět ještě trochu Zelňák, než se úplně setmí. Začali tam už chystat vánoce s předstihem.. Lidi se pomalu trousili a zaplňovali prostor.


Postupně jsem se dozvěděla, že to není jen koncert, ale chystá se křest CD! Jardovi Šťastnému alias Petru Grahamovi se líbil ficus lyrata. Nejsem odborník, ale tuto rostlinu si pamatuju, protože jsme kdysi ten stejnej měli doma. Ale postupně nám, chudák, uhynul, protože se mu asi u nás moc nelíbilo.


Petr Toman alias Rybíz začal zpívat s obrovskó siló. CD je společným dílem a on je autorem textů. Dost ulítlých, ale bavilo mě to moc. Taky z toho občas i mrazilo. Muzika je částečně improvizovaná a protože hrají skvělí muzikanti, není to ani na chvilku nuda.


Pavel Zlámal to všechno tak trochu řídí a všichni na sebe slyší. Vzadu je občas vidět vynikající bubeník Kristian Kuruc, vpravo Jarda Štastný obsluhuje Hammondy.

Kontrabasista Juraj Valenčík - všichni pánové se postupně potkali na jazzové katedře JAMU, ať už jako pedagogové, nebo studenti. A přichází ta chvíle! Pavel představuje CD Brünnwerk, které bych hned doporučila všem, kdo rádi zajímavou muziku, ať si ho pořídí pod stromeček. A nebo jen tak.

V obecenstvu už je připraven "náhodný kolemjdoucí" Lukáš Janota, v ruce drží cenu Akademie pro všechny muzikanty a samozřejmě i nezbytný křtící roztok.


Povedlo se! Když obal otevřete, vypadá to takto:


Klávesy a Hammondy si vzájemně nijak nezavazely.


Pavel předvádí, jak jsou s Rybízem výškově těžko srovnatelní a zároveň zve na pódium něžného tubistu Ivana Koubka.


Myslela jsem, že zmizím o přestávce, ale nedalo mně to. Byl to parádní muzikantský zážitek!

A při pohledu na Rybíza jsem si vybavila Jiřího Bulise! On vlastně přibližně tak nějak vypadal...

Nebyla jsem sama, nadšení byli všichni přítomní! Kdyby někdo ze čtenářů měl o CD zájem, dejte vědět, zjistíme, kde se dá obstarat.

DALŠÍ ŠKOLNÍ VÝLET SE STUDENTY
jsme absolvovali ze soboty na neděli. 17. listopadu. Byl svátek a zároveň Noc divadel u nás i na Slovensku. Tam měli samozřejmě Noc divadiel. Pozvali nás k vystoupení, protože v Drahovciach se konala noc přímo mezinárodní. Jako hosty tam měli amatérská divadla z Francie a ze Švýcarska. Naši studenti měli zpestřit právě zahajovací večer v kinosále. Přes komplikaci s dopravou - vlaky měly i 100minutová zpoždění - nakonec všichni dorazili včas a měli jsme dostatek prostoru k přípravě a na zvukovou zkoušku.


Druháci zpívali v oslabení, dva lidi nám chyběli, ale i tak si poradili docela dobře. Jirkovi se akustika v kinosálech líbí!


Tak nějak to vypadá po zkoušce, než začne vážná příprava na vystoupení.

Pohled do zákulisí, tady vlastně za plátno.

Za 5 minut začínají pouštět diváky!
Na koncertě pak už fotil nekdo jiný. Úspěch se dostavil a po dalších akcích následovala i recepce spojená s večírkem.

Foto s paní Blankou Kollárovou, ředitelkou amatérského divadla Dobreta (tak prý se kdysi dávno
Drahovce jmenovaly). Její zásluhou jsme se vlastně octli na programu, protože znala naše studentská vystoupení z piešťanského festivalu Zázračný oriešok. 
Na večírku hrála výborná jazzová kapela. Právě když už pánové chtěli okolo půl jedenácté balit nástroje,
přišli naši studenti a ukecali muzikanty, ať aspoň něco málo přidají.


Vytvořili báječnou atmosféru a dokonce se odvážili si s kapelou zazpívat. Začala to Natálka.

Chlapci z toho byli zjevně příjemně překvapení a když se postupně začali zvedat další a další zpěváci, přidávali a bylo vidět i slyšet, že je to čím dál, tím víc baví.

Linda

Rasťa

Zuzka


Dámské trio zazářilo!

Mobily už nám pomalu nahradily notové pulty...


S Natálkou se osmělil zazpívat i Jirka.

Katka předvedla dokonce tanec inspirovaný Michaelem Jacksonem. A Jirka nakonec dal i skvělé sólo!


Zdá se, že díky našim studentům se zábava rozjela a večírek se notně protáhl. Kapela místo do půl jedenácté vydržela hrát až do půlnoci!
Po kapele ještě přišel akordeonista a došlo na lidovky.

Nadšení byli nakonec všichni, končilo se někdy hódně po půlnoci.
Přes to všechno všichni dojeli v neděli úspěšně zpět do Brna. Zase máme na co vzpomínat!

Dada a spol.