Důchodci ze mlejna 1
(Trošku se třes, režižére.)

Nevím, kolik je princezen ze mlejna, ale můžu podat svědectví o 8 důchodcích ze mlejna. Třes se Trošku. Protože vám chci ukázat víc fotek z jednoho krásnýho místa, rozdělím reportáž na dva díly, tak jako to bylo Trošku u princezen.
Je podzim, což vždycky signalizuje podzimní cestu Cestou necestou. Letos to bylo trošičku jinak. Gábi s Ladysem totiž zařídili ubytování v nádherným mlejně v Oprechticích, takže místo víkendového čundru s jedním přespáním, nás čeká pětidenní akce. Na začátku je potřeba zdůraznit, že někteří členové podzimních výprav tentokrát nedorazili, ale tvrdý jádro jo. Slánská sekce jela autem, pražská vlakem - samozřejmě, že s autobusovou výlukou, třetí, pražsko-slánská sekce, přijela o den později, protože dlela na Lofotech, ale podzimní cestu stihla.

Vyrazili jsme v příjemně přijatelnou hodinu z domova. Vlakem do Domažlic se nedostanete jen tak, protože Český dráhy se konečně rozhodly, že musí modernizovat, tak v poslední době skoro každá naše jízda je kombinovaná. Tentokrát jsme bez záseku dojeli do Plzně, dál už autobusem až do Domažlic. Zbytek pěšky.

V Domažlicích jsme si potřebovali vybrat hotovost, protože jsme správně tušili, že zdejší kraj se orientuje na opravdový prachy, na virtuální si nehrajou.

Taky jsme potřebovali koupit nějaký jídlo, ale to se nám nepodařilo, protože je státní svátek. Ani oběd v normální hospodě jsme nezvládli. Na náměstí v jedné hospodě nabízeli jen hambáče, ale na ty my většinou kašleme.

Nezbývá nám tedy než jít po červené směr Oprechtice hladoví.

Naštěstí si Roušovna vynutila, abych se kouknul do mapy, jestli po cestě fakt není nějaká hospoda. Našel jsem jen bufet u domažlickýho nádraží. Nakonec to byla solidní volba. Dali jsme si pivo, klobásu a bramboráky. Obsluha vzorná. Sežrali to vestoje za mírnýho deště na mokrým stole. Aby na nás nepršelo, stáli jsme pod stříškou u hajzlíků. Správná volba.

Pořád lehce prší, trochu fouká studenej vítr, ale nám to nevadí.

Dvě třetiny musíme jít po silnici, ale naštěstí to je silnice tak málo frekventovaná, že za těch 6 kiláků projelo oběma směry asi devět aut.

Na drátech se houfujou ptáci, aby nám připomínali, že podzim už je v plným proudu.

Mraky trochu hrozí, ale většinou prší sporadicky. Takové aprílové počasíčko. Vlastně zářijové.

Vzpomněli jsme si na rodinku, tak jsme se pro ně vyfotili na jedný lavičce.

Ve vesnici Bořice objevila Olina velmi plodnej ořech, nedokázala odolat a sbírala a sbírala. Až jsem se lekl, kde se mi zase ztratila. Ten igeliťák plnej ořechů mi pak umístila do batohu. Jak říkám, je skoro marný sbalit si pod 7 kilo, když má Roušovna tyhlety sběratelský choutky.

Krajina tu je zajímavě zvrásněná.

Neklid a napětí mezi dráty.

Na vysokonapěťových strunách podzimu.

Z tohodle mraku zapršelo.

Ale Roušovnu nějakej déšť nerozhodí a sbírá si dál. Když najde "molitánky", je štěstím bez sebe.

Bedly nesbíráme. Naštěstí. Je jich tu totiž tolik, že bysme se z nich otrávili, i když nejsou jedovatý.

Několikrát volali Ladys a spol., kde jsme, ale pak se rozhodli, že nám půjdou naproti. Setkali jsme se asi 3 kilometry před Oprechticema.

Náročná debata o zítřejším výletu.

Součástí toho "našeho" mlejna je i krásnej rybník. Prej plnej ryb. My jsme sice žádnou neviděli, ale to ještě neznamená, že tu nejsou. Podle fotek ve mlejně tu chytili pěkný kousky. I velkou štiku.

My jsme zůstali trošku přízemní a opekli jsme si jen buřty. Neagrofertí.

Náš mlejn.

První ráno ve mlejně. Tahle krása je vidět z postele.

Ač ulhaná Klára hlásí blbý počasí, obloha tomu nenasvědčuje. Uvidíme.

Středobodem společenské cimry jsou obrovský, zcela funkční a složitý kachláky. Dokonce je tam i spaní na peci. Mě by takový teplo během spánku asi přizabilo.

V každým rohu je něco starobylýho a původního.

Po snídani vyrážíme na náš první výlet.

Rozkvetlá elektřina v době energetické krize.

Vyrážíme zostra a rovnou do kopce.

Prvním cílem etapy je hrad Rýzmberk.

Ale to musíme prvně do Podzámčí.

Kolem umělýho menhiru.

A opravdickýho Ferdy Mercuryho Mravence.

V podzámčí je podezřelej klid.

Jen dva bílí holoubci spolu přestali kamarádit. Rodinná rozepře.

Když políbíš žábu a transformace se v půlce pokazí.

Za Podzámčím je odbočka na hrad.

Naše zatím nekompletní partička.

Suchej strom na nádvoří hradu Rýzmberg.

Středověkej hrad byl vybudovanej na výrazným kopci, kterej prej byl důležitej už v době bronzové. Hrad založil rod Drslaviců (asi nějací doktoři, nebo co) za vlády krále Přemysla Otakara II. První zmínka o hradu je z roku 1279. Dost se tu prej bojovalo hlavně za třicetileté války, kdy byl hrad zcela zpustošenej. Až v roce 1847 ho zprovoznili koutští Stadionové.

Stadionové vystavěli i tuto rozhlednu, krytej taneční parket,
amfiteátr a hospodu.

Hospoda byla samozřejmě, jak už to poslední dobou umíme, zavřená. Tak se královny Gábi a Roušovna napadly svými noži.

Po krátké šavlovačce se holky udobřily a dojedly způsobně svačinku.

Z hradu je vidět na jakési větší malý městečko. Podle mobilů a krátkým dohadování jsme usoudili, že to je Kdyně. Ta by se nám mohla hodit, až nám dojde proviant.

Andělíček malej policajt (strážníček).

Pomníček Jana Husa o pravdě, která prej zvítězí.

Pro nás, jak se v průběhu podzimní cesty ukáže, je tahle kaplička téměř ikonickým místem. Hned během prvního výletu jsme kolem kapličky prošli třikrát. Pak jsme se dočetli, že to je kaple Nejsvětější trojice. Asi proto jsme kolem prošli třikrát.

A houby tu rostou jako divý.

Panorama výhledů.

Tam to bílý stavení dole je náš mlejn.

Mraky hrozí, ale neprší.

Dole Oprechtice.

Podařilo se mi vyfotit vzácnýho lesního skřítka, jak jede na osedlaným tetřevovi.

Naší další zastávkou je zřícenina hradu Nový Herštejn.

Cedule nás ale varujou, že vstup jen na vlastní nebezpečí, protože tam padají šutry a můžou padat i suchý stromy. Vzhledem k tomu, že to je náš první vejlet, nechceme riskovat, že by byl i posledním, a na výstup ke zřícenině se vykašleme. Vlastníky hradu byli Velhartičtí. Ale jo, znáte je, kámoš od Karla IV. Bušek. Ten co s králem chlastal víno a pak hulákali na lesy, prej to byl zpěv. V patnáctým století hradu panoval Jan Velhartický, známý svými loupeživými výpravami do Bavor. Dnes už není třeba vyjíždět na loupeživé výpravy do Bavor, stačí si rafinovaně sepsat žádost o dotaci. Tento způsob je daleko bezpečnější a výnosnější. Bejvalej premiér by o tom mohl napsat tlustou kroniku.

V blízkosti hradu jsou Příkopy, jinak také Starý Rýzmberk nebo Žižkovy šance. Bydlí tu spousta podivných tvorů.

Některý stromy nebudí zrovna důvěru, ale vzhledem k tomu, že ji nebudí již dlouhý desítky let, přestává se turista bát.

Když začne strom chcípat, bývá to graficky hodně zajímavej proces.

Podzim.

Unavená želva

Ale ze zadku želvy se pod správným úhlem pohledu stane starej olysalej lev.

Okolo hradiště Příkopy je několik valů, čili příkopů.

Z každýho hradu bejvá dobrej výhled.

Cesta se pak vine několika sympatickými alejemi.

Provází nás barvy podzimu

Jedna z odpočíváren.

Jindra a Pepa ne do pasu, ale od kolen. Čeká nás třetí setkání s kapličkou Nejsvětější trojice.

Světelný poměry se změnily, tak se na stěně kaple objevil dříve utajený portrét nachlazenýho usmrkanýho pána z profilu.

Ta Kdyně bude zajímavá.

Křemenáči a janci. Jindra je na vrcholu blaha.

Domů jdeme, protože si to přeje Pepa, po neznačené stezce, která nás kolem odrbané kaple zavede až ke kravám.

Odbočka ke kravám je mezi touto kaplí a hrobkou rodiny Nicolai.

Abychom se dostali domů, musíme rozpojit ohradník. Krávy zbystřily, ale protože jsou moudré a žádné plašanky, tak si to jen pomalu dávaly do souvislostí. Dřív než přišly s nějakým řešením, prošli jsme kritickým místem a ohradníky zase zavřeli.

Dobrou zprávou je, že zatímco jsme byli na výletě, přivezli pár soudků piva Bernard a Jarda, kterej tu bydlí, nám jeden sud narazil. Večer při pivu a zpěvu mohl začít.

Pepa se svým čtrnáctiletým miminkem Robynem. Nejstatečnějším jezevčíkem, kterej i ve svým věku hravě dá 16 kiláků.

Navečer dorazila Ála s Honzou, ti z Lofot, a partička je tentokrát kompletní. Oslavujeme to zpěvem.

Odrazy mlýnskejch oken ve lžících.

Jindra a Pepa.

Jak jsme postupně zjistili, čepovat pivo není žádná prdel. Nešlo nám to nikomu, jen Ladys měl výsledky výrazně lepší než my ostatní. Proto se stal hlavním výčepním podzimní cesty.

Výčepním i hráčem na kytaru. Zleva Jindra a zprava Honza s malou kytarou.

Ála s Roušovnou jsou rozveselené z táborových písní.

Vypitá piva čárkujeme tužkou tvrdosti B na druhou stranu nějakýho starýho jízdního řádu. Honza se ptal Ály, jestli nepije příliš piva, jestli si může nechat nečepovat ještě jedno. Ála Honzovi pivo schválila, protože prý není ještě agresivní. Na závěr svýho smířlivýho projevu umlátila něžně a neagresivně mouchu, která zrovna četla náš úřední čárkovník. V příštím díle se dozvíte další podrobnosti.