Málaga
(zastavení jedenácté - flamenco)

Na dnešní odpoledne jsme si objednali přednášku o flamencu. Nevíme sice, co nás čeká, ale flamenco a Andalusie je něco, co se od sebe nedá odpárat. Docela se na tu komentovanou přednášku v terénu těším.

Přednáška je až odpoledne, až holkám skončí výuka. Tak jsem si dopoledne, přestože bylo vedro jako v pekle, zkusil přibližovací manévr k té hoře, která mě tak fascinuje. Zkusil jsem prozkoumat, jaké jsou možnosti, kdybych na Monte de San Anton vylezl z druhé strany, z té, která z naší ubytovny vidět není. Zkrátka zezadu.

I když to bylo hodně do kopce, pokoušel jsem svoje kovidem proděravělé plíce, jak jinak už je má člověk trénovat a spravovat. Krpál to byl jako kráva.

Sem tam schody.

Chodníčky jsou tu jen tak z nouze ctnost, ale provoz tu je celkem mizivej.

Když jsem se vydrápal na kopec, zjistil jsem hloupou skutečnost. Tohle místo je sice v solidní výšce, ale na Svatýho Antona budu muset zase to vystoupaný sestoupat a znova.

I když mě to prakticky přesvědčilo, že tudyma to nedám, šel jsem dál. Bylo to tu docela vyprahlý.

Zase jsem získal nějaký metry, tak aspoň za odměnu výhled na moře.

Tuhle cestu na vrchol jsem odpískal, otočím to zpět a trošku změněnou trasou se vracím na ubytovnu.

Musím to stihnout, abych nepropásl flamenco. Klidně i bez oběda.

Přistavili autobus, což je luxus, protože nás vezli asi jen tři kilometry.

Když jsem čuměl na rychlostí rozmazaný žirafy nákladních jeřábů, vzpomněl jsem si na slavnej obraz jednoho španělskýho světoznámýho umělce Salavadora Dalího.

Španělskej básník, pedagog a literární kritik. Vystudoval na evropských univerzitách filosofii a literaturu a později vyučoval jazyk na univerzitách ve Španělsku, Francii, Velké Británii, Spojených státech a v Hispanoamerice.

Amor dormido

Dormías, los brazos me tendiste y por sorpresa
rodeaste mi insomnio. ¿Apartabas así
la noche desvelada, bajo la luna presa?
tu soñar me envolvía, soñado me sentí.

Tady máme sraz s kytaristou. Dokud nedorazí, přednáška nezačne. Čekání si samozřejmě krátím i tím, že zase fotím tu mou horu.

Stále čekáme. To je ve Španělsku skoro stejně typické jako flamenco.

Kytarista dorazil. Naladil nástroj a zahrál pár akordů. Komentátor nám několika větama vysvětlil, vo co v tý muzice jde.

Chlápek to má vymakaný. Okruh, kterým nás protáhne, je celkem krátkej, takže to dají i ti málo zdatní. Všichni se těšíme. Já se ale nejvíc těším na sošný tanečnice. Jenže netuším, že se těším marně.

Komentátor vypráví o tom, jak to všechno začalo a jak je Anadalusie bez flamenca prakticky nepředstavitelná. Vždyť taky samotný flamenco je vynález andaluskej.

Tady jsem zase nedával pozor a taky jsem mu málo rozuměl. Urval kytku, chvíli o ní mluvil...

...pak ji celou rozmačkal v dlaních...

... přičichl a... a já vlastně ani nevím, o co s těma kytkama šlo.

Jedna ze soch, která se přímo váže k problematice flamenca. Flamenco je hudebně taneční kultura s kolíbkou v Andalusii, a to přímo tady na jihu Španělska. Flamenco vzniklo mezi Romy, kteří sem v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se ve flamencu vlastní romská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou. A co si budeme namlouvat, mísení je skoro vždycky užitečný.

Helča se tváří, že tomu všemu rozumí a že to chápe. Mám z toho podobnej pocit.

Flamenco se dělí na jondo (vážné, hluboké), flamenco chico (lehké) a flamenco intermedio (střední) a zahrnuje řadu tanců, počínaje vesnickými sevillanas přes alegríu, buleríu, tangos, soléá atd. Hlavními disciplínami jsou zpěv, tanec, hra na kytaru a rytmický doprovod, kterým je míněno tleskání a hra na cajón, což je perkusní nástroj připomínající dřevěnou bednu, na němž hráč sedí obkročmo. Pojem duende, používanej pro nejvyšší extázi ve flamencovým smyslu, znamená "syrový citový prožitek". Týká se především výkonu zpěváka, který se v tradičnějším pojetí pokouší o výkřiky na hranici lidských možností.

Je vedro, fakt pořádný vedro.

Furt čekám, odkud se vynoří tanečnice, furt jsem optimistou, ale zatím nám zpívá cantaor typický flamencový vály a doprovází ho jeho kámoš na kytaru. Jo je to dobrý, ale já bych raději ty holky...

Tuhle sochu jsem tu už ukazoval a něco jsem si k ní vymyslel, ale ten náš instruktor o ní říká něco úplně jinýho. Zase jsem mu nerozuměl.

Skupina se na semaforech poněkud rozpadla, což není žádnej průser. První půlka se zastavila a poslušně čekala na tu druhou půlku. Jedna z mohutných dam druhé skupiny se pak nasraně pustila do Helči, že na ně nikdo nepočkal. Myslel jsem si, že si dělá jen prdel, ale myslela to vážně a vážně byla nasraná. Tepala však jen Helču, která jí po výjevu lakonicky odpověděla: "No, nepočkali, a přesto jste nás neztratili, protože na vás čekáme." Bába pak vypadala nasraně až do konce produkce.

Už to musím prozradit. Žádný holky s okovanejma podpatkama a rudejma sukněma s kastanětama se nekonaly. Jen ti dva chlapíci. Z toho jsem byl skoro smutnej, ale to nevadí. Už mě to přešlo.

Zpátky jsme s ostatními autobusem nejeli. Vrhli jsme se ještě do podvečerních ulic. Jen tak se pobrouzdat. Co doma, když venku je tak inspirující vedro.

Prase na kolečkách.

Bankomaty.

Kdyby prase mělo křídla...

Místní rodák.

Úzký uličky, jak to tu bývá zvykem.

Dostali jsme hlad a já potřebuju rozehnat splín z toho, že jsem neviděl tanečnice. Našli jsme si hospůdku a dali si dary moře s pivem. Holky se, tak jako skoro dycky, vrhly na gramatiku a začaly si sdělovat španělský tajnosti jazyka.

Pomaličku se brouzdáme zpět domů. Je zamlženo, vlhko a dusno.

Slunko zapadá.

Zamilovaný párky si sdělujou tajnosti a lichotky.

Promenáda oranžově voní.

Jsme skoro doma. Tuhle pláž si oblíbily holky. Je docela blízko od ubytovny a taky je tu blízko ta naše oblíbená hospoda.

Noční rybaření.

Ještě pár blbostí o flamencu:
Až do půlky 19. století bylo flamenco jen součástí životního stylu španělskejch Gitanos, na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až s příchodem romantismu, kdy se zvýšil zájem o exotickou tvář Španělska. Následoval „zlatý věk flamenca“, období kaváren s flamencovou produkcí vedlo k ničení původního stylu. Proti tomu se postavila skupina španělskejch intelektuálů v čele se spisovatelem Federikem Garcíou Lorkou a skladatelem Manuelem de Fallou. Ti roku 1922 zorganizovali v Granadě slavnou soutěž ve flamencovým zpěvu, aby upozornili na umělecký hodnoty ničené kultury.
Nicméně flamenco se k vlastnímu sebeuvědomění postavilo čelem až v padesátých letech. Tehdy akcentovanýmu důrazu na tradici se pak v sedmdesátejch letech vzepřely přední osobnosti nový vlny. Od té doby se flamenco žánrově rozvrstvuje, kombinuje svoje prvky s popem, rockem, jazzem, brazilskou hudbou, reggae, hip hopem a všema myslitelnejma stylama. O mezinárodní popularizaci a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíc zasloužili kytarista Paco de Lucia, Camarón de la Isla – zpěvák patřící do nové vlny (přezdívaný pro svůj bolestnej výraz „zlomená duše“), režisér Carlos Saura, jenž natočil filmy s flamencovou tematikou (Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco, Salomé…) či nedávno zesnulej tanečník Antonio Gades. Tanec dnes žije svým vlastním životem díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě a stále neutuchajícímu, především holčičímu zájmu.