Lofoty 2022-6
(Keiservarden, Matmora)

Od stísněné ložničky s palandami v chatě Munkebu jsme si rychle a rádi přivykli prostorným, nově zařízeným interiérům. Také v případě ubytování v kempu Lofoten Beach, kam jsme dojeli z výletu na Kvalviku a Ryten, to podle popisu z ubytovacího webu vypadalo nadějně. Terasa a řada dalších vymožeností. Proto po vyzvednutí klíčů v recepci jsme se hned začali dobývat do nejbližší chaty odpovídajícím způsobem vyhlížející. Nevadilo nám ani, že se v ní svítí a za okny se pohybují lidé, zatímco jsme zcela pominuli nenápadnou ´budku´ vedle. Jenomže právě ke dveřím od tohoto stavení klíče pasovaly. Vystřízlivění jsme rychle zahnali zásobami z Vinmonopletu a vyrazili do restaurace, o níž je zmínka na konci minulého dílu. Upřesnění k první fotografii: za oknem v popředí stůl s lavicemi, jediná věc, která by se podle internetového popisu dala považovat za terasu, recepce s restaurací je v pozadí.
V noci se opět ukazovala polární záře mezi oblačností. Několik fotek nevyšlo úplně marně, ale srovnání s Munkebu nesnesou kvůli světlům z kempu a oblakům na nebi. Během noci pak asi pršelo, protože naše auto, které stejně jako chata těsně sousedilo s nezpevněnou cestou, po které projížděla auta do a ven z kempu, dostalo na straně vozovky souvislou vrstvu bahénka. Naštěstí kemp disponoval hadicí napojenou na přívod vody, takže auto jsme snadno mohli vrátit do obvyklé provozní (ne)čistoty.
Ranní fotka ještě z postele, pracovní nepořádek na stole a plechovka piva vypadá jako následek nějakého mejdanu, ale nebylo to nějak dramatické. Z postele jsem fotil, protože to bylo místo, odkud se dal vyfotit celý pokojík včetně podivné polopalandy na pravé straně a ta plechovka k tomuto místu a času nepatří. Je to jen připomínka značky Nordlands Pils, kterou jsme konzumovali nejčastěji. Je z jiného kempu, kam jsme zabloudili při hledání nějaké potravy. Po sezóně vypadala řada míst jako uzavřená, ale při troše důslednosti se ukázal opak, jako zrovna zde. Slovenská obsluha (recepční a kuchař) nás ujistila, že otevřeno tady mají celý rok, a že v každém ročním období se najdou nějací zájemci o pobyt.

Při klikatých přejezdech mezi ostrovy je nesnadné mít neustálý přehled o poloze a přiřazovat k fotografiím souřadnice, navíc není určitě důležité mít všechny fotky někam umístěné. A tak si jen pamatuji, že ten celonorský a celosvětový ukazatel směrů a vzdáleností se nacházel u místa, kde jsme při svačině mohli pozorovat mořskou vydru, vrtulník vytahoval nějakou osobu na palubu na laně, další okolnosti nejsou známé, a konečně na poslední fotce ve skupině je loď v úžině Raftsund oddělující formálně Lofoty od zbytku světa. Měli jsme souběžnou cestu, takže jsme s ní i chvíli ´závodili´, než nám zatočila do známého Trollfjordenu. Tam se tedy autem zatím opravdu nedá. Zmíněná loď patří k systému rozvozu pošty podél 2700 kilometrů dlouhého norského pobřeží od Bergenu po Kirkenes (což je městečko až za Norkappem na břehu Barentsova moře a necelých 10 kilometrů od ruských hranic). Onen systém rozvozu pošty funguje od konce 19. století, má jméno Hurtigruten (Rychlá cesta), a v současnosti kromě toho, že slouží jako prostředek pro dopravu zboží, je i populární turistickou atrakcí považovanou pro Nory něco jako cesta muslima do Mekky. Lodě vyplouvají z Bergenu každý den ve 20 hodin a po 12 dnech se vracejí zpět. Aby tento jízdní řád mohl být dodržován, Hurtigruten nyní provozuje 13 lodí různého stáří. Důkladnou investigativní prací jsme zjistili, že loď, s níž jsme se předháněli, patří k nové generaci plavidel (rok výstavby: 1994, registrovaná tonáž: 11.204 tun, 691 pasažérů, délka 121,8 m, šířka 19,2 m, 7 palub) a jmenuje se NORDLYS, což v překladu znamená, zbystřete: SEVERNÍ POLÁRNÍ ZÁŘE. A to je podezřelá náhoda.

Předposlední výlet byl pozdně odpolední po delším přejezdu směrem k letišti v Narviku. Cílem byly nevysoké kopce Digermulkollen a Kaiservarden. První jméno se odvozuje od výchozí vesnice Digermulen, druhé je pak složeninou slov varden = mohyla a mezinárodně známého kaiser. Kopec totiž dvakrát poctil návštěvou císař Wilhelm II., který byl přítelem Norska. Bylo to červenci 1889 a červenci 1903, jak ukazují pamětní desky. Mimo jiné zajížďka trajektu do Trollfjordenu nějakou dobu trvá, takže loď byla k zahlédnutí znovu, až když jsme byli kousek před vrcholem.

I stmívání má svoje kouzlo, jen si to člověk nemá příliš dlouho užívat, aby pak nemusel sestupovat s čelovkou.

Poslední dvě noci včetně té, která končila už krátce po půlnoci kvůli brzkému odletu, jsme bydleli v budově honosně nazvané Lofoten Red Villa. Poněkud rozporuplné ubytování s nádherným okolím, ale horším interiérem, velkoryse prostorným, ale nepříliš udržovaným. Nejvýstižnější popis na ubytovacím webu přináležel příjezdové cestě, která byla charakterizována jako velmi blátivá. V autě plně obsazeném 4 osobami se k ní dojet nedalo. Vlastně Red Villa byla rudá dvakrát, jednak fasádou, jednak provozovatelem původem zřejmě hodně hodně od východu. Když ale hodnotím nějaké ubytování, zpětně si často vyčiním, protože to podstatné je, že jsme měli každý svou postel s pokrývkou a polštářem, k dispozici kuchyni, sociálku a nikdo nám neubližoval.

Rudá vila byla základnou pro náš poslední výlet v oblasti kopce Matmora (788 m). Jsem přesvědčen, že ještě v září 2022 ve verzi map cz do mobilu zde byla červeně zakreslená cesta z osady Delp. Teď už tam není barva, ale čárkovaná cesta je tam stále. Jenže končí beznadějně u drátěné ohrady, kterou nelze obejít. Ve verzi pro počítač už tam k dnešku není ani ta čárkovaná cesta. Nástup je od parkoviště asi kilometr západně u kamenolomu. Chtěl jsem o tom na Seznam napsat, ale není pravděpodobné, že už by o tom nevěděli, stejně jako o podivných singularitách ve vrstevnicích, například kolem kóty Klokketinden na ostrově Moskenesøy (připomínající logo kapely Tři sestry), necelé 4 kilometry odtud severozápadně, nebo kolem kóty Storskiva (848 m) a o několika dalších v okolí.
Z první skalnaté vyhlídky na cestě vzhůru jsme mohli sledovat neúnavné surfaře čekající na správnou vlnu a posléze i některé z nich, kteří si vlnu dokázali ochočit. Z dalších úseků cesty se otevřely úplně odlišné výhledy, jednak na příjezdovou silnici přes mělký záliv, který se dokázal během odlivu během několika hodin skoro vyprázdnit, jednak na další zajímavosti ve vzdálenějším okolí. Kopec Hoven, to je laciná slovní hříčka, které se ale autor nemíní vyhnout ani za cenu ztráty reputace. Hoven (367 m) je osamělý kopec vystupující z bažin ostrova Gimsøya, jeho jméno znamená v norštině opuchlý, domýšlivý, nadutý. Severním směrem se otevírá pohled na sousední souostroví Vesterålen, zřejmě stejně krásné, ale méně navštěvované ve srovnání s Lofotami.

Náš dnešní výlet nekončil až na kopci Matmora, ale asi ve dvou třetinách cesty na kopci Sørvest for Gjersvollheia (529 m). Když jsem si prohlížel Alenu s foťákem, vzpomněl jsem si na fotku našeho staršího kluka Ondry, kterou pořídil redaktor VP asi před 35 roky v Českém Švýcarsku (Pravčická brána v pozadí), a konstatoval, že geny a kulichy se nezapřou. Na předposlední fotce i v plánku túry je vidět, že na vrchol Matmory to ještě byl kus cesty.

Symbolické rozloučení s Lofotami probíhalo za přírodního ohňostroje barev od růžové po různé odstíny oranžové. Zarážející byla nejen intenzita a sytost barevného osvětlení, ale zároveň pomíjivost chvíle netrvající víc než několik minut.

Záběr z interiéru Rudé vily ukazuje, že místem se tu nešetří. Další snímek nám má připomenout, jak cestou na letiště před jedním z dlouhých tunelů na trase jsme kolem třetí ráno byli zastaveni zřízencem, protože tunel byl uzavřený. Po patnácti minutách pro nás přijelo doprovodné vozidlo, za jehož asistence jsme směli projet. Příčinu uzávěry jsme nezjistili, pouze jsme potkali jedno osaměle stojící osobní auto někde uprostřed tunelu. Chvíle zdržení by nás nijak nemrzela, kdyby se dále cestou neukazovala výstavní polární záře, které jsme se z časových důvodů nemohli vůbec věnovat.

Letiště v Narviku bylo brzy ráno poloprázdné jak ze strany cestujících, tak personálu. Celkem náhodně Ilona zaznamenala čerstvý emailový vzkaz od letecké společnosti, že se komplet máme odbavit samoobslužně. Díky elektrogramotnosti některých již dříve vychválených spolucestujících a také odezíráním toho, co dělají ti před námi, jsme nakonec dokázali Narvik opustit a následně podle plánu dorazit i do Prahy.

Ještě se vrátím k nemilým zážitkům. K velkým úrazům naštěstí nedošlo, ale jitrnice na předloktí, kterou si Ilona způsobila při podklouznutí těsně před chatou Munkebu, zase tak malá nebyla. Také nechtěla dlouho splasknout a měnila barvy, jak to modřiny dělávají. Já jsem si spálil prsty při neobratné manipulaci s dohořívající svíčkou ve skleněném kalíšku a Petra jeden den dost bolela noha. Alena si pořídila předmět v oku. Nejprve to vypadalo na nějaké podráždění od větru, ale oko zčervenalo, řezalo a pálilo, i když byly aplikovány kapky a mastičky z lékárny. V Leknes jsme se dokonce vydali do nemocnice. Byl ale víkend, a přesto, že jsme překonali elektronickou bariéru u vstupu s informačním doprovodem výhradně v norštině, až k nějakému lékaři jsme se nepropracovali. Dopadlo to tak, že hned odpoledne po příletu do Prahy Alena navštívila oční ordinaci v poliklinice na Barrandově, kde paní doktorka objevila pod lupou v oku „lesklý kus kovu“. Její závěr byl ten, že se to musí vyříznout a následně sešít, a to se dá udělat jen v nemocnici. V Motole pan doktor použil poprvé (nebyl jsem u toho, mám to jen zprostředkovaně) nějaký zvláštní nástroj a podařilo se mu naštěstí vetřelce vyndat bez dalších zákroků. Vzhledem k okolnostem, při jakých potíže začaly, si myslíme, že předmět nebyl kov, ale kousek blýskavé slídy z písku, který na některé pláži ve větru přiletěl a zasekl se.

Když jsme jeli před lety na nějakou větší akci, měl jsem s sebou sešit na poznámky o zážitcích. I když byl vždy malý a tenký, zůstával nenaplněný, protože mi to zapisování vydrželo sotva prvních několik dnů. Ale aspoň něco. Teď díky technologiím sice mohu neomezeně fotit, ale nepíšu si nic a podle toho to vypadá. Ještě jsem málem zapomněl jako další důvod připomenout ubývající paměť. Čili jak to popsal jeden nejmenovaný autor (není to Nohavica):
„Osmnáct mi bylo, když jsem odmaturoval,
a moh´ se tvářit jako těžkej intelektuál.
Teď mám souboj s pamětí, ale kdo by se s ní pral,
než se ´dostavník´ náš dostaví.“
Tím samozřejmě omlouvám všechny bludy a paměťová pochybení, kterých jsem se při popisu cesty po Lofotách v září 2022 možná neúmyslně dopustil. Jestli bude nějaká další akce, vezmu si notýsek a možná i propisovačku.
Motto našeho zájezdu znělo „v září za polární září“. Statistika hovoří tak, že ze 13 nocí se zjevila aspoň pětkrát, z toho třikrát nadstandardně uzpůsobená k focení. Kolikrát byla skryta za mraky, se neví.

j.k.

podpis


Honza na vycpaném houpacím oři. Portrét státníka.


PŘEDPREMIÉROVÁ NERVOZITA V DIVADLE
na Orlí vrcholí. Už za dva dny (26. ledna) bude oficiální premiéra muzikálu
Swing! Podle rytmu poznáte nás -scénář a výběr písní je dílem Pavla Trtílka.


Kapela je složená ze studentů Hudební fakulty JAMU - všichni jsou posluchači jazzového oddělení.

Režisér Michal Sopuch


Kapelu řídí Marek Madeja.


Ten vpravo je Marek Svoboda, jeden z choreografů ze Swing Wings.


Druhý dirigent Filip Urban, student JAMU.

Samuel Gonda, nastávající absolvent. Má náročnou roli, hraje dvojčata Huga (majitele kavárny Černá Perla) a Tonyho (číšníka).


Kristýna Nováková jako Lily, jedna ze zpěvaček.


Zleva Dominika Wächterová (Violeta), Vivien Machková (Rosalie), Kristýna Nováková (Lily), Diana Demécsová (uklízečka Květa) a Jáchym Šíma (Věnceslav Žluva).
Představení je náročné na zpěv i pohyb, z příběhu až mrazí - doufám, že načasování premiéry na večer před volbou prezidenta bude mít dostatečně velký dopad.
Držme si palce!

Dada a spol.

Geniální nový rok,
začal sice trochu pochmurně, bez sněhu a plný politiky. Slibuju, že po přečtení následujícího textu bude tou nejdůležitější volbou "pít, či nepít", nebo přesněji: Kde, jak a s kým. Tady je pár užitečných tipů a triků.

"Hudebně" "poetická" "zábava" -
Nikola Mucha & Anatol Svahilec
4 / 2 / 2023 20:00 (je to sobota)
Jak jinak zabít večer v městysu, když ani v televizi nic néni. Experimentální dvojspřežení nekorunované královny punkové scény Nikoly Muchy a nejfrekventovanějšího performera-vandráka v oboru slam poetry Anatola Svahilce alias Strýčka Jedličky žánru. K tanci, poslechu, pohoršení.

Více informací tady

vstupné: 200
rezervace míst k sezení: rezervace@geniusnoci.cz
vstup do pivovaru z ulice Pod Starou farou

 

Hospůdka v žídech Vás zve na domácí zabíjačku, která se koná v sobotu 28.1.2023. Prodej našich zabíjačkových specialit bude zahájen od 10.hodin na naší venkovní zahrádce.
Zabíjačkové speciality: černá a bíla polévka, masová tlačenka, jitrnice, jelita, bouřka, sádlo, škvarky, škvarková pomazánka, ovar, klobásy, uzenej bůček, uzená žebra, kosti na polévku, zabíjačkový guláš

Vážení přátelé, stréci a tetiny!
V pondělí 30. ledna v 19 hodin v PF CAFÉ na Dominikánském nám. číslo 1a Vám zahrají kytaristé František Nečas a Milan Kašuba. Společně zavzpomínáme na nezapomenutelné brněnské kavárny a poslechnete si příjemnou muziku. Neváhejte! Těšíme se na Vás.
MUStr. Milan Kašuba

Vážení přátelé,
udělalo by mi velkou radost. kdybyste mne podpořili svou účastí na audiovizuálním pořadu, kterým se v úterý 24.1. od 19,30 hodin uzavře ve Staré Pekárně desetidílný cyklus Střípky z mozaiky našeho bigbítu. Tato poslední část má název Rock made in lido-demo a výjimečně se nevěnuje hudbě československé, nýbrž zabrousí do okolních států, především do Maďarska a Polska. Přijďte si zavzpomínat na časy, kdy jsme poslouchali kapely či umělce jako Omega, Locomotiv GT, Syrius, Hobo Blues Band, SBB, Breakout, Budka Suflera, Czeslawa Niemena, Marka Grechutu, Maanam a další.
Budu se na Vás těšit.
S pozdravem
Václav Seyfert

radost

aldente

Přátelé,
srdečně vás zvu na další přednášku o Florencii.
Florencie se pro mne stala závislostí a bez každoročního pobytu se neobejdu. Za několikeré návštěvy objevuji její fascinující příběh, kde umění je každodenním chlebem a zajímavých historických souvislostí je jako hrachu. Nestačím se stále podivovat, že co krok to stopa po něčem velmi významném, které pak ovlivnilo evropské dějiny.

Zmíním se o legendárním Michelangelovi a dobrodružném konci jeho života, o kterém se nemluví. Nebo o mýtu záhad kolem Mona Lisy, kdy zkoumání jejího úsměvu je holý nesmysl, ale překvapením je sám obraz a také nové výzkumy na téma da Vinciho potomků.
Krom všeho si možná odpovíme na otázku, co má společného Český Krumlov s Florencií a že v Praze najdeme významné pozůstatky po samotných Medicejských.
--
Barbora Pavlišová
Terra incognita
T: 724775396

Vážení adresáti,
dovolte, abych Vás pozval na závěrečnou část poslechového seriálu STŘÍPKY Z MOZAIKY NAŠEHO BIGBÍTU, která se uskuteční v úterý 24. ledna 2023 od 19,30 hodin v brněnské Staré Pekárně.
Audiovizuální cyklus STŘÍPKY Z MOZAIKY NAŠEHO BIGBÍTU se uzavírá posledním 10. dílem, v něž pojem "náš" není výjimečně myšlen jako "český" ani "československý", nýbrž jako "středoevropský". V části nazvané Rock made in lido-demo se budeme věnovat převážně rockové hudbě z Maďarska a Polska, kterou v 70. a 80. létech minulého století poslouchala tehdejší mladá generace s nefalšovaným nadšením. Zazní skupiny jako Locomotiv GT, Omega, Syrius, Hobo Blues Band, uslyšíte rovněž Czeslawa Niemena, Marka Grechutu, kapely SBB, Breakout či Budka Suflera a krátce se podíváme i do tehdejší NDR a Rumunska.
Budu velice potěšen, pokud se tohoto večera zúčastníte a těším se na Vás.
Václav Seyfert

Skrytá tvář české literatury:
Zdeněk Rotrekl
+ komentovaná prohlídka bývalé Káznice na Cejlu v Brně

V roce 2023 uvádíme další cyklus večerů věnovaných významným českým básníkům, tentokrát s tvorbou pěti duchovně orientovaných básníků dvacátého století a pěti současných autorů souznějících s jejich dílem. Projekt Básníci v Česku herců Michala Bumbálka a Lukáše Riegera vzniká ve spolupráci s projekty Káznice žije spolku Tripitaka a Básníci v káznici spolku Odjinud.

Zveme vás na první z letošních večerů tohoto cyklu v úterý 10. 1. 2023 v 19.30, tentokrát se setkáme nad tvorbou básníka Zdeňka Rotrekla, jehož stejnojmenná kniha vznik celého projektu inspirovala.

Mimořádně jsme do programu večera od 18.15 zařadili hodinovou komentovanou prohlídku běžně nepřístupného areálu bývalé káznice s průvodcem Martinem Koplíkem. Pozor, kapacita prohlídky je omezena, rezervujte si prosím místa předem na basnicivcesku@gmail.com.
Káznice, Bratislavská 68, Brno
Účinkují: Lukáš Rieger, Michal Bumbálek, Ondřej Dvořáček, Hana Tomáš Briešťanská
Úvodní slovo: Jana Uhdeová uvede film Petra Barana a Petra Francána Nezděné město
Hudební doprovod: Pavel Čeněk Vaculík
Komentovaná prohlídka káznice: Martin Koplík

Vstupné: 150 Kč (studenti, senioři 80 Kč)
Vstupné s prohlídkou: 280 Kč (studenti, senioři 150 Kč)

Zdeněk Rotrekl
(1. 10. 1920, Brno - 9. 6. 2013, Brno) byl básník, prozaik a publicista, několikanásobný disident a člen sdružení politických vězňů.

Na jaře 1949 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři mu prokurátor navrhl trest smrti – rozsudek soudu zněl doživotí. Ve vězení strávil třináct let – propuštěn na amnestii v roce 1962. Byl intenzivně činný v několika disidentských skupinách, stal se zakládajícím členem výboru sdružení politických vězňů K 231 a působil v několika redakcích (Obroda, Akord, Lidová demokracie, Proglas, List pro literaturu).

Do literatury vstoupil trojicí básnických sbírek, ve kterých se snaží postihnout značně expresivním veršem transcendentální rozměr veškerého bytí: Kyvadlo duše (1940), Kamenný erb (1944), Pergameny (1947). V letech 1948-89 mu byla publikace znemožňována – vycházel však v samizdatech nebo v zahraničí: Hovory s mateřídouškou (1978), Nezděné město (1978), Malachit (1978). Výrazným jazykovým experimentem je sbírka Basic Czech (Grammar) (1979). Základní devizou Rotreklova básnického světa je neustávající zápas o identitu křesťana ve světě totalitní ideologie.

Literárněhistoricky významným činem se stal soubor biografických medailonů katolických spisovatelů a intelektuálů pronásledovaných komunistickým režimem Skrytá tvář české literatury (1987).

 

NĚKDY SE MNE PTAJÍ přátelé neboť
s jinými se už zase nestýkám co to
je vlastně ta poezie a píše-li se
s es nebo zet

Trvají dost dlouho ty otázky a mne
napadlo optat se jich co to
je dech a mrkání víček

Až potom jsem jednou seděl u Čápa
a měl v ruce tu uvzlykanou školní úlohu
Zdeňka Tomáše stáří devět let
Začínala

Vítr je když

a už mně pomalu svítalo neboť

Poezie je když kormorán
zapomene svá křídla na jižním útesu
a touží nazpět
Poezie je když květinářky na Zelném trhu
odnášejí neprodané mečíky
které nikdo nechce
Poezie je když se anděl odnaučí
mávat neviditelným větrem
a vytvoří studánku krve
aby se to znovu naučil
Čili musí přijít oslice
namočit čumák do té studánky
a trknout pána rohem
pokud ovšem nějaký má
Stává se totiž že

A v tom to vězí
U Čápa což je několik kroků
na přemýšlení
od bytu Ivana Blatného
který v Domu naděje (House of hope)
v Ipswichi (England)
v této chvíli neuvěřitelné kýchnul
asi jako já
když cítím dřevomorku
(Kost je jenom převtělené dřevo)

19.38 SEČ, zapomenutý říjen