„Mohu Vám udělat rodinný portrét ?“ ptám se nesměle naparáděné rodinky v jinak prázdné pevnosti Jabrin, která jakoby vypadla ze školní hodiny historie. Ani nevím v jaké jsem se to ptala řeči, ale určitě to nebyla arabština. Pán v tradičním oděvu pochopil, byl nabídkou potěšen, že tento , pro ně památný moment, v kterém si rodinka vyšla na výlet do hradu, se dá zvěčnit. Pyšně vezme synka do náruče, ženě dá najevo, ať zmizí za dveře a mně přikývne, že scéna je nachystaná. A já cvak, a portrét mladé ománské rodiny je na světě.

Pro ty, co neví o co jde, připomínám, je prosinec 2003 a my jsme na poznávací cestě vnitrozemím Sultanátu Omán. Portrétuji na právě zrestaurovaném hradě Jabrin Fort . Je to jeden z asi 500 hradů či pevností, které se na území Ománu nachází a je podle knížek prý nejkrásnější . Tentokrát nebudu ani tak vykecávat, jenom Vám řeknu, ať se podíváte na dokument, sami okusíte tu z vizuálna vyzařující pohodu a tradice. A jenom malé upozornění: nejsou zde k vidění téměř žádní západní turisti, jenom místní občané jsou hosty těchto impresivních hradů a pevností. Jabrin Fort leží asi 50 km od starého hlavního města Ománu, Nizwy. Byl postaven v polovině 17. století a přes zjevná opevnění byl navržen jako luxusní palác. První vládce, Bil´arab bin Sultan, měl v oblibě vědce , umělce a z nich zvláště básníky.

Na prohlídce památek Ománu je úžasné hlavně to, že se můžete téměř sami procházet v těchto historických místech . Jen občas se mihnou ostatní návštěvníci v dáli a jelikož jsou to všichni místní obyvatelé tradičně oblečení, klidní, nehlučící, slušní, ohleduplní tak máte dojem , že jste se ocitli v jiném století a dokonce po chvíli začnete myslet ( ne mluvit, bohužel ) arabsky, tak Vás ta atmosféra dostane. Zapomenete že jsou jiná úžasná historická místa na světě, kde turisti místo , aby prožili genia loci, a nechali se unášet představami doby a místa, tak čumí na praporek jejich průvodkyně, jenom proboha, aby jim nezmizela v davech jiných průvodkyň s jinýma praporkama a neujel jim autobus.

Na cestě zpět do Nizwy zastavujeme ve starém městě Bahla, které bylo vyhlášeno památkou Unesco a je právě v totální rekonstrukci. Pyšní se 12 km dlouhou obrannou zdí. Město proslulo magií. Když už nemůžeme zavítat do hradu , tak si zde dáme procházku místním palmovým hájem , je to velké osvěžení, čáry máry jsou cítit ve vzduchu..

Zpět v Nizwě zajdeme na místní trh a v klidu se necháme unést náladou konce dne, kdy slunce vrhá poslední zlaté paprsky na prostranství před hradbami města na muže v bílých a světle modrých dlouhých košilích, na nastrojené děti a polozahalené chiméry žen ( jsou v menšině ). A ten mír starého bazaru, bez křiku a řvu odumírá a sladký hvězdný večer přebírá štafetu a arabský srpeček měsíčku se houpe na obloze a dívky v nejkrásnějším věku na nás koukají uhrančivýma očima , i úsměv zachytíme, a chlapci dělají lotroviny a soutěží v grimasách před stativem s fotoaparátem tušíce, že doba portrétování již pominula.

A nám se k smrti nechce se rozloučit s tímto okouzlujícím místem a jet do našeho luxusního hotelu kousek od města v poušti. Tam se totiž chuť starého dobrého světa promění v realitu, jsme opravdu v 21. století ano a internet je vedle recepce, recepční mluví perfektně anglicky a mobilní telefony tu fungují a velký osvětlený bazén má teplotu vody tak akorát na příjemné zaplavání. Není to zas tak hrozný návrat. Jak říkávala před 35 lety naše třídní učitelka na gymnasiu, je to lepší , než někde v Číně na haluzi. Dobrou noc.