Vlaky většinou jedou mezi stanicema docela dlouhou dobu, ale vždycky 15 minut před a po zastávce je zamčenej hajzlik, takže několik kratších úseků po sobě a neochotná vlakprůvodkyně může způsobit kdejaké potíže. Na druhou stranu, kolikrát za život jste dělali svou potřebu v přechodu mezi dvěma vagóny? Za to ty pauzy stojí za to. Staví-li vlak krátce, z vlaku se ven nedostanete a veškeré perónní nákupy probíhají skrz vlaková okýnka.

Tam, kde nejdou otevřít, se zmůžete jen na posunky a záporná gesta, že nic nechcete, u těch funkčních probíhají výměny zboží za peníze. Vlastně dostáváte jídlo až do postele. Ale většinou máte čtvrt až půl hodiny na protažení těla na čerstvém vzduchu. Někteří kouří, jiní jen přesunuli svůj hovor na vzduch, ale téměř všichni se zajímají o babky, které běhají po nástupišti(ích) a nabízí „občerstvení“- maroženoje, pivo, pirožky, kukuruzu. A už se obchoduje. “Máte pirožky s bramborem? Ne? Že právě došly? Tak to je škoda, díky. Že ale máte dobrou kukuřici? A za kolik? Tak dejte čtyři..“ „Co nám to nabízíte? Plyšového medvídka? Ne, to nechceme. Lilie pro holky? (Kluci, slyšíte to?) Žádné od Vás nekoupíme, my kytky holkám nedáváme...“ A když se vlak znovu rozjede, odváží na palubě některé z prodavačů a ti vytrvale obchází vlakem odpředu dozadu a odzadu dopředu, pořád dokola až do další stanice a z otevřených kabelí můžete vybírat, nač peněženky a žaludek stačí. Řetízky, ledňáky, jídlo, nevkusná keramika, ještě nevkusnější sošky… Pravda je, že o ceně tohoto zboží se příliš nesmlouvá. Bohužel. Nebo bohudík? Kdoví, co všechno by s námi přijelo domů.

Při cestě domů jsme se družili trochu víc s jedním chlapíkem a ženskou z Ruska. Ze začátku u toho nebyl Michal, jediný z nás, který mluví Rusky, takže jsme si sice povídali, ale skoro vůbec si nerozuměli. Po první flašce vodky Michal přišel, ale to už jazykové bariéry dávno padly. Jenže pak se objevil zpruzelej policajt, zjevně taky trochu pod parou a že rušíme noční klid, že na veřejnosti nesmíme pít nápoje s obsahem alkoholu více jak 10%, a to vodka samozřejmě je, no vypadalo to bledě, sebral nám pasy a že je vydá pouze po zaplacení pokuty, která bude dělat čtyřnásobek minimálního platu a hrozil ukazováčkem a bla bla bla bla tak, jak to ti jejich fízlové umí. Trochu se nám stáhly půlky, ale konec dobrý, všecko dobré, naše nová běloruská kamarádka nás z toho dokonale vykecala, takže pasy byly zase zpátky bez pokuty, jen s poznámkou ať hned přestaneme chlastat a jdeme spát.

Oni ty policejní postavičky jsou vůbec tak nějak zvláštně tím režimem vychovaný, že dokážou pozvednout obočím i opravdovýho kliďasa. Pořád se z Vás snaží něco vymámit. Chlast, cigára, peníze, prostě cokoliv. A ty důvody, který si k tomu vymýšlí jsou vlastně pořád ty samé. První důvod: jste cizinci.

Všichni cizinci musí být bohatí. Na zádech baťoh plnej dolarů.. Za druhé: mezi všemi těmi povoleními a propustkami, které jste si vyběhali, NĚCO chybí. NĚJAKÝ papíry. Jaký? No, prostě nějaký! Za třetí: úplatky, úplatky, je to asi národní setrvačnost a taky soutěž, která strana vydrží déle smlouvat a kolik z nich (= těch neuniformovaných) nakonec vyždímem.Takže jedna rada k dobru: tvařte se, že jste docela chudí, peněz máte jen tak akorát, všechny papíry jsou v pořádku (pokud máte všechny, které jsou potřeba), smlouvejte a vyděržajtě pioněry!

Taky nakupování na trhu v Nálčiku mělo své kouzlo. Vybírání, smlouvání o ceny, výběr z veškerého sortimentu – jídlo, vysavače (pořádek ve stanu musí být), fény, kosmetika, alkohol, tabák, prostě všechno, jak se na trh východní země sluší a patří. Mě osobně nejvíc nadchly pytle s různým zrním, moukou a jiným sypáním. Stejně jako jsem já v tranzu zírala na všechny ty pytle, stejně tak na nás koukaly prodavači a to nejen kvůli faktu, že vidí cizince, ale jejich pohledy neskrývaly, že vůbec nechápou, proč si všechno to žrádlo s takovým nadšením fotíme.

Z trhu jsme si nakonec odnesli něco málo bonbonů, kousek superdrahé uzené ryby a plnej igeliťák výborné instantní čínské kuchyně bez příchuti. Ještě, že nám zbylo dost rublů na to, abychom v horách vyzkoušeli taky místní masové specialitky ze skopového masa - ačkoliv většina z toho má svůj původ ještě víc na východ země - (šašlik, manty, žau-bau, hovězí jazyk máčený v omáčce tuzlan, sýrové placky (chičiny), chlebové lapše či lavaše, no a samosebou taky tu univerzální čistící alkovodu vodku. Ta je tady levnější než pivo (mimochodem, člověk tu běžně sežene české značky jako Kozla apod..) A člověk se jí nevyhne, ani kdyby sebevíc chtěl. V průvodci psali, že ženy se, se svým nízkým společenským postavením, jaké mají v místní oblasti, rozhodně nemají účastnit typických pi(y)jatyk s místními muži.. a tak jsem si nedělala žádné starosti s tím, že bych snad musela urazit při přátelském pozvání místních na jednoho panáka, což znamená třebas i 2 flašky.

Odmítnutí je totiž urážka a mohlo by vám způsobit značné nepříjemnosti. A navíc my sváteční pijáci..Jenže hned v prvním taxíku s náma jel chlapík, kterej si nechal zastavit pod nějakým kopcem, vytáhl dvě lahvinky a že se musíme napít, protože mu na tomhle místě před rokem zemřel syn a už jsme s Peťou držely umělohmotný dvoudecáky a musely pronášet české proslovy.. (který naštěstí přeložil Michal do ruštiny úplně jinak). Proslovy jsou tady docela tradicí, pokud se zrovna nemusí chlastat moc rychle. Když padla první flaška (asi za 10 minut), trochu jsme znejistěli při pohledu na tu druhou, ještě neotevřenou, ale chlapík asi dostal rozum, protože se rozloučil a smutek odešel utápět pod kopec sám.

A tak jsem svá mononukleózová játra ocelila. Každej měl pro družbu s vodkou důvod. Slavili jsme narozeniny, připíjeli jsme na zdraví, na přátelství, na jména (Michal dostal přezdívku Arju Aju – Hezký medvěd) a já nevím na co ještě se pilo. Jen jednou jsme dostali místo chlastu čerstvě nadojené teplé mléko. Kupodivu nám střevama vůbec nepohnulo, ačkoliv to pro ně musel být dost šok po týdnu na čínské kuchyni (nudlích) a čaji. Ale ať už budete chlastat cokoliv, pokuste se vyhnout jakémukoliv tématu, které směřuje k náboženství. Je to otázka ošidná a nebezpečná, rychlý a obratný řečnický úprk od tohoto tématu je na místě, nechcete-li se dostat do problémů.

Můj nejhorší zážitek nebylo ani přecházení ledovcových trhlin, ani zaseklé lano ve skále při slaňování, ani pohled na samopaly policajtů. Nic takového. Nejhorší bylo, když mě při zpáteční cestě v autobuse na trati Košice – Brno (a to už na území ČR) začal, uprostřed noci, ošahávat nějakej přičmoudlej prasák, kterej seděl přede mnou! A já si nejdřív, rozespalá, naivně myslela, že to dělá můj kluk! Ale nedělal. Tak to mi bylo fakt dost šoufl. Ještě, že mě chránil přirozenej reflex, tzv. desetník mezi koleny.. Brr. Už nikdy do Ruska. Nebo z Ruska?