Všechna novoroční předsevzetí jsou ve psí. Zasypal je sníh. Silničáři se snažili, seč jim síly stačily, ale nějak to nestačilo. Dá se říct, že 20 centimetrů sněhu hravě ochromí provoz v zemi. Letos však nikomu psí hlavu nasazovat nechci, to určitě ne. Jen mi přijde srandovní, jak málo centimetrů stačí k paralýze. Na severu Evropy jsou to daleko větší dávky a nic tam ochromené není. Ani to Rusko, bejvalej Sovětskej svaz, se nijak nehroutí pod hromadami sněhu v těch odlehlých vískách. Žádní sypači, žadný solení, tak nějak přirozenou cestou se vytvoří průjezdný tahy a jezdí se. Tu s řetězy, tu bez, dokonce ani v těch zemích nemívají předepsané zimní pneumatiky, protože se to prostě vyplatí si je nasadit, proč z toho dělat zákon. Taky vám nikdo ze zákona nikde nenařizuje, abyste neskákali pod vlak nebo z okna. Sem tam to někdo udělá, protože zrovna potřebuje, ale žádnej speciální zákon na to neexistuje. U nás je to s řidičema trošku ošidný. Nevím, proč se tak úporně drží všichni toho, že ochcat předepsané je lepší, než ho dodržovat. Tedy mám na mysli zrovna to, že něco užitečného je předepsané. Třeba ty zimní pneumatiky. S nimi je to lepší, jednodušší a bezpečnější, ale u nás na to musí být zákon. A ten hromada z nás porušuje. Asi z principu. My se fízlů nebojíme, my se klidně vyboříme, my klidně uvíznem, protože spěcháme a nějaká ta hodina ve škarpě nás nerozhodí. Pozoruju-li kolem sebe ty drsný „severský“ chlapíky, jak brzdí na poslední chvíli a diví se, že to nevyšlo, jak hezky nedodržujou bezpečnou vzdálenost, přemýšlím, proč to asi dělají.

Co je tohle za hrdinství. Jedna slečna se rozhorlovala v hostinci, že má blbý auto, že je zvyklá na ABS a tohle, které dostala, žádný ABS nemá, tak se nemůže nikdo divit, že to auto už nabořila. Tvářil jsem se překvapeně, tak dodala, že uznává, že jezdí jako prase, čímž to posunula ke spravedlivějšímu hodnocení. Ale vyplynulo mi z toho, že kdyby její auto mělo ABS, tak by se nepoznalo, že jezdí jako prase, čili vina je někde jinde než v řidičce. Jezdit jako prase je asi normální. Myslím si, že některé věci se vyplatí dodržovat bez ohledu na to, jestli je někdo nařídil. Jen tak, protože to je rozumné. Jen se koukněte na přechody poblíž škol a školek, kde je značka 40 km. Málokdo ji dodržuje. A policajti to zas tak drsně nekontorlujou, taky na to prdí. Nechci bagatelizovat, ale stává se to normou, protože kdyby postihy byly veliké a vynucovaly se, spoustě lidí by přišlo líto přijít o prachy, nebo třeba i řidičák, takhle se můžou jen chechtat. Schválně, kolik řidičů za den vidíte, vy chodci, jak si vesele za jízdy telefonujou bez hendsfrí, dokonce i teď při kalamitě. I tohle netelefonování je celkem rozumnej předpis. A jsme zas u toho, předpis, předpis, předpis. Naše společnost je už dál. My víme, že bez navigace zákonů a zákazů a příkazů se neobejdem, proto si je na sebe vymejšlíme, ale hned je taky nedodržujem. dvojnásobná kravina. Nedodržujeme bezpečnou jízdu, tak si to nalajnujem zákazama a předpisama a ty si nedodržíme. Jak marné pinožení.

Dokud jsme ještě měli auto, tak mě zimní ježdění dost bavilo. Je to sice nějakej ten pátek, ale stále platí, že v Orlických horách jsou silnice málo a špatně udržované a jezdí se po nich prabídně. Když přijíždíte k příslušnému okresu, poznáte to podle toho, že černá silnice se jako podle pravítka najednou přesně na hranici okresu změní ve sračky a ty vás neopustí až do oblasti Jesenické, tam zase přesně podle pravítka skončí hnusná neudržovaná silnice a začne příjemná s posypem a protažená. To platí dodneška. Nemá na to žádný vliv, kdo je zrovna starostou. Dodneška jsem nepřišel na to, proč tomu tak je. Možná nějaké negativní energie, řekl by Stanlej Bradlej, možná vysoký výskyt chlamydií. V době kalamit tam určitě silničáři čekají někde za bukem v teplíčku, až někdo zavolá, že je něco neprůjezdné. Sami od sebe to nedělají. Možná je to geniální z hlediska ekonomiky okresu. Jirka, když byl malej, tuhle část cesty nenáviděl a dost se bál. A protože se styděl, že se bojí, tak si vždycky přetáhl čepici přes oči a tam si ve tmě brečel. Přestal až na Jesenicku. Teď už je velkej a asi by nebrečel, ale my už autem nejezdíme, protože nám ho šlohli a nové si kupovat nebudem a kromě toho s náma už velkej Jirka přece nejezdí. Takže ani nevíme, jestli náhodou třeba nebrečí furt dál. Asi ne.

Teď ho trápí jiná věc. Nechápe, jak to, že si mohli komouši takhle beztrestně a bezproblémově vládnout a chovat se jak odporný hovada a všecko jim prošlo, jak to, že se nikdo nevzbouřil a neposlal je do prdele a jak je to s občanskou společností a vůbec, jak takovej fenomén, jako je totalitní moc, vzniká, a kdo za to všecko může. Konkrétně. Shodli jsme se na tom, že si za to můžeme my sami, občané, což je sice odporné,ale dobře nám tak. A taky mu není jasné, jak vzniká občanská společnost. Fráze ho nezajímají, chtěl by na to přijít. Když se mu to snažíme nějak podle svýho s Olinou vysvětlit, tvrdí, že říkáme hovadiny, a já s ním musím souhlasit.

To sněžení a klouzání mě moc baví. Zvláště ve městě, protože mám nejistotu ve šlapkách rád. Nejspíš atavistický pozůstatek bejvalýho krasobruslaře. A když je namrzlá cestička k nádraží, to je teprve paráda. Cesta mi trvá jen pár minut, jen pár skluzů.

Olina se těšila z té nadílky sněhu, chybělo jí to z Vánoc, kdy jsme tam neměli ani trošku sněhu na běžky. Nemohla se dočkat, jak si v neděli navlíkne běžky a promění se v Káťu Neumanovou, a já jsem si uvědomil, jak už asi třetí sezónu vyhrožuju, že si koupím v bazárku nějaké běžky na doma, protože se mi nechce vozit lyže z domu na chalupu a zas zpátky, tak jsem si jedny skialpy nechal na chalupě, druhé tady a to samé jsem chtěl udělat s běžkama, ale bohužel to skončilo v první fázi. Odvezl jsem svoje hezké běžky na chalupu a jiné si nepořídil. Ale mně to zas tak moc neva, jezdím si v tom sněhu na kole, je to sice pěkná dřina, ale baví mě to. I teď o víkendu jsem si pojezdil po lese, skoro to nejelo a z kopečků to nedrželo stopu, sem tam jsem musel i slézt i upadnout. Jel jsem schválně dopoledně, abych koupil v krámku mliko. Dojel jsem tam zasněženej jak sněhulák. Dva litry mlika, krátká návštěva u Tondů. Spravil jsem velkýmu Tondovi ovládání na televizi. Stačila mi k tomu kancelářská guma na gumování a kuchyňský nůž. Malej Tonda dostal k narozeninám helikoptéru, tak s ní lítá po pokoji. Aleně jsem slíbil upravit a vytisknout pár jejích fotek. Dobrejch skutků už jsem napáchal dost, tak jsem raději ujel domů. No fakt dřina. Ale výhodou je, že při drobné poruše rovnováhy utečete z kola, ale toto zůstane stát jako hodnej kůň, jako bílej vraník a čeká, až zas nasednete.

Olina v zimě krmí ptáčky. Čím je hůř, tím víc se o ně stará. Připravuje pro ně všelijaké dobrotý, lůj a vločky a zrní, všecko jim to nachystá, jako pro sýkorčí hřiště. Na šňůrky a do starejch punčocháčů a z loje vyrábí všelijaký houpačky. Olina je krmič sýkorek. Nefandí kosům. Kosové prej jsou hajzli, protože jsou nenažraní a všecko sýkorkám sežerou a taky se spolu hádají a perou. Myslím kosové. Sýkorky jsou spořádané a neperou se, stojí ve frontě, až na ně dojde řada, některé se umí držet i kolmé stěny při čekání. A jsou barevné a roztomilé. Kosové žerou i ovoce, ale sýkorky ne. Takže Olina připraví kosům jabko, aby nežrali sýkorkám zrní. Jenže kosové jsou fakt hajzlíci, na jabko kašlou a nedovolí sýkorkám přijít k mističce. Je pravda, že sýkorky jsou bordelářky a šlupky ze zrní rozhazujou po balkoně. Vždycky, když jim Olina to papání nachystá, tak si sedne do obýváku, plete fusky a pozoruje je. Jakmile přiletí kos, okamžitě se ozve a volá na něho paní profesorka: "Táhni, hajzle, to je pro sýkorky!" Ale hajzl na to kašle, až když Olina mávne rukou. Pak udělala cosi geniálního. Dala přes tu krabičku se sýkorčíma dobrotama větvičku z borovice. To prý nevymyslela sama, to někde vyčetla a docela si pamatuje zatím. Kosi mají asi klaustrofobii a nejdou pod větvičku. Já mívám taky někdy Klaustrofobii a nemůžu ho ani slyšet. Takže Olina zvítězila nad nenažranejma kosama. Sýkorky lezly pod větvičku a papaly. Kos čučel nasraně bokem a sem tam si zobl uraženě do toho jablka.

Protikosí větvička

Olina si vzala běžky a utíkala lesem do Klánovic. Na to ten hajzl kos celou dobu čekal, chvilku pozoroval, jak tam malé sýkorky lezou a jak mlaskají. Pak hrdě nakročil, překonal tu svou fóbii a už byl pod větvičkou. Tam se usadil jak potkan a jen žral a žral a žral. Sýkorky tam nemohly. Olina běžela asi 18 kilometrů, takže to přežily, kdyby běžela přes dvacet, asi chcípnou hlady. Sýkorky. Ale jejich panička se vrátila, kosa zahnala a sýkorky si vděčně vlezly do krabičky od pomazánkovýho másla a zobaly zrní. A dělaly děsnej bordel. Kos vypadal nasraně a uraženě.

Hrdě nakročil...

ÚPLNĚ NA PRD

No koukej na něj!

Je to možné toto?

A to je pro tento týden všechno. Máte pocit, že je toho málo? Já taky. Jo a ještě něco, Jirka by chtěl vědět, jak dlouho trvá, než vznikne slušná občanská společnost. Taková obyčejná a normální. Kde třeba řidiči nestojí na přechodu pro chodce a tak. Víte to někdo? Dělal někdo nějakej průzkum? Netrvá to věky? Není na to potřeba nechat vyhynout několik generací? Jestli něco víte, napište. My víme prd.

Na kole mě to baví.