prase 27

Cesta do Tramtárie
(Za aboridžincema z Kladna)

Důležité hlášení pro věrné čtenáře prasete:
Celá redakce i s drobotinou jede na několik dní do buše, lovit kozy a tak,
takže prase číslo 28 si vymyslete nějak sami a my vám o tom výletě napíšeme v čísle 29.

Ani jsme se nenadáli, a den odletu byl tu. Sbalili jsme ty svoje těžký vaky s dárkama a odjeli na letiště městskou hromadnou dopravou. Letecké služby a odbavování dnešních dní je nesmírně příjemná záležitost. Když u správné baby ukážete správný pas, sebere vám kufry a dá vám palubní lístek. Nic víc už nepotřebujete. Měli jsme sice předposraně vytištěné různé dokumenty, jak radili na internetu, které potvrzovaly, že máme letenku, které potvrzovaly, že můžeme mít nad váhu, tu jsme zase nevyužili – málo dárků. Doprovázel nás Jirka, protože si chtěl být jistý, že k těm protinožcům odletíme. Má celý byt na 2 měsíce pro sebe.

Jirka si nás vyfotil a odletěli jsme do Austráie.

Čekalo nás 10,5 hodiny do Soulu ve velikánském boeingu (měli jsme jednou sousedku, která tuto značku pojmenovala po svém, takže se to líp říkalo, líp pamatovalo, byla docela jednochá, říkala mu bodynk.) V takovém krásném letadle jsem ještě neletěl a Olina teprv ne. Každý pasažér měl v sedadle předchozího pasažéra zabudovaný monitor a k tomu dálkové ovládání na šlauchu. Můžete pařit hry, prohlížet si filmy a sami si je vybírat, poslouchat slušnou sbírku CéDéček, čučet na zprávy, a nebo, to se mi líbilo nejvíc, zapnout jednu ze dvou kamer zvenku na letadle. Navolíte jednu z nich a buď vidíte přímo dolů, čili to, nad čím letíte, a nebo přímo dopředu a vidíte to, co by měl vidět pilot i jeho kopilot. V minulém čísle jsem vyhrožoval, že mi Olina rozdrtí jednu z mých končetin z toho, jak se bojí. Mile mě překvapila. Místo toho, aby byla celá podělaná, zvolila si na svém monitoru také kameru dopředu. Čekali jsme velký adráč při startu. Je to prd. Letadlo bez velkýho řvaní zvýší svojí rychlost, odlepí se od asfaltu a je nahoře. Fakt nuda. Kde jsou ty krásné časy létání s TU 134 sovětské výroby, jehož motory při startu deflorovaly ušní bubínky všech cestujících, co se odvážili letadlem cestovat. Dráha byla dlouhá, předlouhá, a letadlo se zvedalo až u pole.

Tihle všichni se vejdou do jednoho letadla.

Krásné korejské letušky, štíhlé a drobounké, s úzkýma zadkama, aby nezavazely v uličkách, nás napojily džusem, my s Olinou jsme objevili na monitoru sudoku a až do večeře jsme ho řešili. Každý svoje. Večeře nebyla klasická, letounovská, byli jsme odvážní a dali jsme si korejské jídlo zvané bibimbab, což byla rýže s čertovsky ostrou zeleninou a polévka z mořské řasy - mňam. Po večeři jsem drze usnul, zatímco Olina ne, a probudil jsem se až na snídani. Ruce jsem měl na peřince. Také snídaně se stala mírně exotickou, ale jenom pro mě. Olina si dala omeletu a mě svou otázkou: „Dáš si poridž?“, v podstatě poridž vnutila. Tak nudnej poryč jsem ještě nikdy nejedl. Urvu dekl z misky, rozvařená rýže, trochu horká. Naprosto bez chuti, zápachu i barvy. Zcela impotentní jídlo. Olina říká: „Nasyp si na to to zelený.“ A ukázala na pytlík s nápisem Green Tea... S naprostým despektem v hlase jsem paní učitelce odvětil: „Odkdy se dává zelenej čaj na rýžovou kašu?“ Na rozdíl od ostatních lidí jsem opravdový všežravec. S tupým konstatováním, že si nejsem jistý, zdali jsem to vůbec snědl, vždyť to nemělo žádnou chuť, jsem se vrhl do ostatních misek a vše na tácku vyluxoval. Zbyl mi jen nepoužitý hrníček na čaj a ten zelený pytlík. Roztrhnu pytlík, nasypu lístečky do hrníčku na čaj, a hezkou korejskou letušku požádám o zalití horkou vodou. Letuška se neovládla a začala se smát. Že jsem Chinese. Nechápal jsem, proč si myslí, že jsem Číňan. Ale vodu nalila. Nebyl to čaj, zelený. Byly to srolované řasy a jakési slané kuličky, které v hubě praskaly. Byl to parádní řasnatý vývar, slaná polívka, nejlepší, jakou jsem v poslední době jedl. Korejska stewardka mi vysvětlila, že toto jsem si měl naházet do poridge. Olina se zasmála tak, že polekala letadlo. „Odky se dává čaj do rejžové kaše?“ Byl jsem sice za pitomce, to umím dobře a často, ale Číňani to mají vychytané. Miluju jejich zelené polívky v hrníčku od čaje. Ráno jsem na záchodě vykadil bobek zabalený do zelené mořské řasy.

Každý má svůj filmíček.

V Soulu jsme 8 hodin čekali na další spoj do Brisbane. Čili další skoro 10ti hodinový let. Všechno probíhalo v pohodě a Olina vypadala spokojeně. Její výhružky o strachu se nenaplnily. Letěli jsme zase obrovským letadlem, ale bez monitorku. Cestu jsem kromě jídla opět prospal a Olina ne. K snídani jsem si dal omeletu. Olina taky. Pán vedle mě si dal poridge, ale byl to chlápek bez fantazie. Naházel si ten zelenej čaj do té blbé rozvařené rejže, zamíchal, sežral, odevzdal prázdné misky. Ani letušku to nepobavilo.
Jsme v Austrálii hlavou dolů, ale jsme tak zmatení, že to ani nepoznáme. Přemýšlím, jestli nemám při čůrání dávat pozor, abych si nepochcal hlavu. Přece jenom jsme u protinožců. Na čistém, voňavém letištním brisbanském hajzlíku jsem si ověřil, že i čůránky jsou zmatené a míří k zemi. Čili z pohledu Pražáka nahoru. Vytahujem z batohu další chomáč papírů s elektronickým vízem pro vstup do země. Roztomilý chlápek potetovaný od krku až po kotníky nám s úsměvem sděluje, že si ty papíry máme strčit někam, že ty papíry nepotřebuje, a dal nám vízum do pasu. Všude po letišti jsou vyvěšené varovné cedule, co všechno do země nesmíte přivézt. Některé byly zajímavé, ale nesměl jsem vám je vyfotit, protože to na jiné ceduli bylo prohibited. Na jedné ceduli byl krásně vyvedený červený kohout s hromádkou bobků za ocasem. A byl přeškrtnutý. Nesnažil jsem se přeložit slovní doprovod, protože grafické znázornění bylo zcela jasné. Do Austrálie si nesmíte přivézt ani jednoho posraného kohouta. Po celnici pobíhají veselí lovečtí psíci a na provázku je drží prdelaté uniformované Australanky. Začíná mi být Austrálie sympatická, protože všichni úředníci se usmívají, přestože jejich výkon je nevýkoný. Zjišťuji, že je lepší, když to trvá s úsměvem, než když to máte rychle za sebou s kyselým ksichtem. Aspoň si můžete jejich dobré nálady užít. „Ti pejsci jsou tu kvůli drogám,“ říkám Olině. Olina dodává: „A kvůli posranejm kohoutům. Jsou to psi lovečtí.“ Netuší však, že se nad ní již stahují celní mračna. Ostrý malý chlápek s bradkou a modrými gumovými rukavicemi nás nechá prohnat zavazadla tunelem a neomylně vybírá Olinin kufr zabalený do igelitu v Praze s jasným a nekompromisním dotazem: „Chocolate?“ Okamžitě mě napadá, že nám nabízí očuchání drogovým čoklem.

Letiště v Soulu je čisťounké, proWiFiované jen pranepatrně a má měkkoučké koberce.

Zmýlil jsem se, jako s tím zeleným čajem. Mezitím se rozvíjí plodný rozhovor mezi celníkem a Olinou. Olina: „Ne, čokoláda ne, knihy.“ Celník: „Ne, knihy ne, čokoláda.“ Otevřou kufr, Olina ho naviguje a ukazuje mu pytlík s knihami. Chlapík se ale nedá. Ukazuje na úplně jiné místo v kufru. Olina říká, že tam jsou také knihy. Celník odklopí růžovou mikinu a objeví kontraband. Vytáhne stehovku, kterou vezeme Helči na šití, a celník vítězoslavně říká: „A toto je co?“ Olina ví, že v Austrálii neznají stehovku, tak zalže, že je to nit na šití. Chlápek špulku prohlídně ze všech stran, je zmatený a vysvětluje, že rentgen objevil na tomto místě cosi organického původu. Což je pravda, stehovky nejsou z umělé hmoty. A dovolí nám odejít. Jsme v Austrálii, kontraband provezen, čokoláda zachráněna, a venku na nás čeká Helča. Hážem věci do auta a jedem 250 km do Evans Head. Doma je Milan s Bobíkem a obě další děti jsou ještě ve škole. Pokračování příště.

Jižní Korea nemá se Severní naprosto nic společného.
Zlatý severní socializmus produkuje hladomor a povinnou lásku ke straně.
Na podrobnosti o slušném životě v Severní Koreji se můžete zeptat Zaorálka a dalších českých expertů.

P.S. Přestože jsme celou dobu hudrali nad cenou letenek, která byla téměř 30 tisíc za osobu (zpáteční), došlo mi, že letecká doprava je jednou z nejlevnějších doprav vůbec. Vždyť z Prahy do Brisbane a zpět je to téměř 33 tis. km. Což je míň než koruna na kilometr. Levnější už je to jen pěšky a nebo na kole. I Student Agency Z Prahy do Brna je dražší.

Olina se snaží marně usnout v Soulu na lavičkách.

bazar

Redakční novinky

3.1. 2010
Redakce hlásí, že nic nového pod sluncem vás nečeká. Žádná předsevzetí, žádný sliby. A už vůbec nemůžete počítat se sebemenším náznakem serióznosti. U prasete je to výhodou, u politika k posrání. Škoda jen, že není jen jeden. Ten politik.

29.11.2009
Redakce lehce upravila a připravila další kompletní vydání všech WWWiditelných prasat od doby vzniku po teď, čili do roku 2009.

20.11.2009
V knihovničce se narodily tři pohádky od Jarky N. ze Svatého štěpána, které mi poslali již dávno, ale já jsem byl takové hovado, že jsem se k tomu dostal až tenhle víkend. A ke vší hrůze se nemám ani na co vymluvit. Tak jsem pro ty pohádky udělal aspoň pár ilustrací. Tak promiň, Jarko.

5.1.2009
A je tu ročník dvanáctý. U whisky by to mohlo znamenat pár hvězdiček i skoro jistotu kvality. U týdeníku to může naopak znamenat šanci pro hnilobu nebo vyschlo. Pokusíme se udělat pro zvrácení možných předpokladů co nejvíc. Třeba se nám to sem tam v nějakém fejetonu nebo fotce povede. A když ne? Je snad málo oblastí, kde to stojí za hovno?

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.

Dům Pánů z Kunštátu - Brno
Sibylle Bergemann: Fotografie, (do 25. 7.)

Ateliér Josefa Sudka
Jaromír Funke - abstraktní kompozice (1927 - 1929) (do 29. 8. 2010)

Galerie fotografie Louvre
Josef Sudek (do 5. 9. 2010)
Dvanáctá výstava fotografií z cyklu výstav prezentující sbírku fotografií PPF.

Baselitz Chodovská tvrz
VÁCLAV MACH-KOLÁČNÝ - Jablko pro Evu ( 20. 7. 2010 - 5. 9. 2010)
V. Mach-Koláčný se prezentuje v oblasti malby, kresby, kombinované techniky, počítačové grafiky a částečně fotografie a fotografiky. V jeho obrazech se zřetelně snoubí jeho „moravská duše“ s „moravským koloritem“. Osobitým stylem ztvárňuje svět pocitů, iluzorních invencí a barevných fantazií, zvláště v oblasti figurální tvorby, ale i krajiny.

Galerie Fotografic, Praha
Sylva Francová: In Panel (do 20.7.)

Galerie Nostress
Joseph Morris - Foreign Lands (do 30. 8. 2010)
FLUX je soubor černobílých fotografií amerického umělce Josepha Morrise dokumentují pomíjivou povahu vnímání a evokují otázku, zda jsou zachycením reálného místa nebo ztvárněním snů.

Langhans galerie Praha
EGO / portrét x fotografie (do 29. 8. 2010)
Michal Adamovský, Jan Bigas + Štěpán Pech, Patrik Borecký, Vladimír Boudník, Radeq Brousil, Adam Holý, Václav Jirásek, Šymon Kliman, Richard Loskot + Karel Prát, Český člověk (Ivan Lutterer + Jan Malý + Jiří Poláček), Willi Najvar + Zbyněk Baladrán, Jano Pavlík, Michal Pěchouček, Ivan Pinkava, Robert Portel, Johana Pošová, Rudo Prekop, Lukáš Prokůpek, Petra Steinerová, Václav Stratil, Adéla Svobodová, Jiří Thýn, Dušan Tománek, Aleksandra Vajd + Hynek Alt, Zein, Václav Zykmund

VERNON PROJEKT
Patricie Talacko + Alexandr Puškin ALTER EGO ( 22. 7. 2010 - 27. 8. 2010)
Lze snad říci: Jste bytost, jste člověk, ale nejste umělecké dílo.
Umělecké duo Puškin/Talacko Vám nabízí Alter Ego. Přiřazujeme Vám předmět, Vaše Alter Ego. Jak vnímáte vlastní Ego, Vaší existenci a podobu, kterou se prezentujete? Co si myslíte, že jste?

Galerie hlavního města Prahy - Dům U zlatého prstenu
DANA SAHÁNKOVÁ / CHTĚLA BYCH TO VĚDĚT (do 1. 8. 2010)
Start-up je výstavní cyklus GHMP zaměřený na mladé autory.
Dana Sahánková je studentkou posledního ročníku AVU (ateliér Jitky Svobodové a Veroniky Bromové) připravila sérii působivých kreseb vztahujících se k mezním existenciálním tématům. Ve svém novém výstavním projektu navazuje na dosavadní tvorbu zabývající se fenomény odkazujícími k nejednoznačnosti emocionálního světa a k dešifrování vědomých a podvědomých vrstev lidské psychiky (pocit ohrožení, agrese, sounáležitosti, ženská a mužská specifika)

Mario Livio: Je Bůh matematik?
Řídí se svět matematikou, která do něj byla předem vložena a my ji jenom objevujeme, nebo si matematiku vytvořili lidé jako jeden z nástrojů k poznávání světa? Jinak řečeno, je matematika dílem Boha či přírody, pevně vetkaným do struktury vesmíru, jak říkají následovníci Platóna, anebo pouhým výtvorem lidí? Toto prastaré dilema ve své nové knize Je Bůh matematik? podrobuje zkoumání astrofyzik a popularizátor vědy Mario Livio. Ve snaze dobrat se odpovědi nás přístupnou formou provádí světem matematického myšlení od Pythagora přes největší postavy dějin matematiky a fyziky až po dnešek.

Peter Evans Quartet vydává nové CD s názvem Live in Lisbon, které bylo nahráno na festivalu Portugal´s Jazz em Agosto Festival. Klasické skladby na něm tvoří pouze základ pro vlastní improvizaci a rozehrávání nových témat. Kvartet po svém rozvíjí známé melodie a vytváří z nich kaleidoskopická panoramata, díky nimž přetavuje tesklivou nostalgii do surreálního futurismu. Je to fascinující ukázka jedné z nejlepších současných kapel a současně také dokument Evansova mistrovského ovládání trubky i vizionářského přístupu k tradicím.

„Je to dobře, když člověk ví, že může mnohem víc, než myslí.“ (William Saroyan: Tati, tobě přeskočilo)
Kina:
5.7. – Aero – Filmový klub – Rekviem za sen (režie: Darren Aronofsky, USA, 2000, 102 min. Drama) (Film, který citlivě zachycuje vnitřní svět osamělých lidských bytostí, toužících po lásce.) (18:00)
6.7. – Aero – Filmový klub – Já taky (Španělsko, 2009, 103 min. Drama) (Hlavním tématem snímku je překonávání a boj s Downovým syndromem. Hlavním hrdinou, jenž úspěšně vybojoval zápas s touto nemocí je Daniel, který jako první s postižením vystudoval univerzitu. Potkává volnomyšlenkářku Lauru, přičemž jejich vztah se postupně překlápí od počátečního přátelství až do hluboké lásky...) (20:30)
5.-7.7. – Evald – Na půdě anebo Kdo má dneska narozeniny? (Režie: Jiří Barta, ČR/SR/Jap., 2009, 73 min. Animovaný) (Animovaná pohádka pojednávající o poklidném životě panujícím v království odložených hraček, trvajícím však jen do té doby, než se o krásnou panenku Pomněnku začne zajímat krutý vládce Říše Zla.) (17:00)
7.-11. – Evald – Oko nad Prahou (režie: Olga Špátová, ČR, 2010, 78 min. Dokument) (Osobní i politický životopis Chobotnice neboli projektu pražské Národní knihovny, ale také životopis zejména posledních hodin života autora tohoto návrhu Jana Kaplického, který si ve svém deníku v roce 1998 mimo jiné poznamenal: vyhrát soutěž a mít jednu lásku.) (17:00, 19:30)
11.7. – Oko – Noc animáků (ČR, 2010, 420 min.) (Celonoční program pro děti 12-16 let pod vedením lektorů. Máte rádi filmy a vydrželi byste se na ně dívat klidně celou noc? představte si, jaké to je, zůstat v kině po odchodu posledních diváků...) (22:00)
7.7. – Ponrepo – Indické nokturno (režie: Alain Corneau, Fr., 1989, 110 min. Drama) (Adaptace stejnojmenného románu italského spisovatele Antonia Tabucchiho. Portugalský intelektuál přijíždí do Indie provádět archivní výzkum a při té příležitosti se tam snaží najít svého starého přítele z dětství, který se v Indii před rokem záhadně ztratil.)) (20:00)
8.7. – Ponrepo – Muž z Londýna (režie: Béla Tarr, Maď./Něm./Fr., 2007, 113 min. Drama) (Zrození fatalistické elegie z ducha tarrovské černé a bílé, hraniční divácký zážitek, nejvýlučnější simeononovská adaptace od Renoirovy Noci na křižovatce.) (20:00)
9.7. – Ponrepo – Deset malých černoušků (režie: George Pollock, VB, 1965, 83 min. Horor) (Deset lidí, pozvaných záhadným hostitelem do nepřístupného zámku v rakouských Alpách má být potrestáno za své dřívější zamlčené kriminální přečiny podle dětské říkanky o deseti černoušcích, kteří zahynou různými způsoby) (17:30)
5.7. – Světozor – Dokumentární pondělí – Alda (režie: Viera Čakányová, ČR, 2009, 51 min. Dokument) (Na základě knížky Můj život z Alzheimrem Oldřišky Ševelové vznikl scénář k filmu, který dokumentární formou vypráví o ženě vyrovnávající se s postupující demencí.) (20:45)
Filmové festivaly:
do 10.7. – Mezinárodní filmový festival 2010, Karlovy Vary (info: http://www.kviff.com/)
Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
5.7. – Agharta – Jiří Hála Jazz Project (21:00)
6.-7.7. – Agharta – Luboš Andršt Group (21:00)
8.7. – Agharta – Balzar Robert Trio (21:00)
9.-10.7. – Agharta – Petra Ernyei Quartet (21:00)
6.7. – Tesla Arena – Seal (20:00)
6.7. – Jazz club U staré paní – Tomáš Hobzek Quartet (20:30)
7.7. – Jazz club U staré paní – Vojtěch Eckert Trio (20:30)
8.7. – Jazz club U staré paní – Rajnošek B-AND (20:30)
9.-10.7. – Jazz club U staré paní – Roman Pokorný & Swing Time (20:30)
11.7. – Jazz club U staré paní – Seven days (20:30)
6.7. – Jazz Dock – Rene Trossman Band (22:00)
7.-8.7. – Jazz Dock – Milan Svoboda Quartet (22:00)
11.7. – Jazz Dock – J.J.Jazzmen (17:00)
6.7. – Klub Parník, Ostrava – Mezinárodní improvizační show (20:00)
5.7. – Reduta – Ricardo Curto Trio (21:30)
6.7. – Reduta – Josef Vejvoda Trio (21:30)
8.7. – Reduta – Volf Jazztet (21:30)
11.7. – Reduta – Bartas Band (21:30)
10.-11.7. – Ungelt – Jerusalem Blues Band (21:15)
Kluby - cizina:
„Život není o hledání omezení, ale o hledání nekonečna.“ (Herbie Hancock)
11.7. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Lalah Hathaway (18:00, 20:45)
9.7. – Festspielhaus, Baden-Baden, Německo – Keith Jarret (20:00)
5.7. – Blue Note New York, USA – Maurice Brown (20:00, 21:30)
7.7. – Twins Jazz, Washington, USA – Sarah Hughes Quartet (20:00, 22:00)
8.7. - Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Hudebná portrét Errolla Garnera v podání Jamese Pearsona (20:30)
Hudební festivaly:
do 20.7. – Istanbul Jazz Festival, Turecko (info: http://www.iksv.org/caz/english)
tip: 7.7. – Cemil Topuzlu Open Air Theatre, Istanbul – Chick Corea (21:00)
do 6.7. – Festival International de Jazz de Montréal 2010, Kanada (info: http://www.montrealjazzfest.com/)
do 22.7. – Prague Proms 2010 (info: http://www.pragueproms.cz/)
Tanec a experimentální divadlo:
„Jediným hříchem je průměrnost.“ (Martha Graham)
8.-10.7. – Nová scéna, hostuje Laterna magika – Kouzelný cirkus (20:00)
Taneční a multižánrové festivaly:
do 29.6. – Tanec Praha 2010 (info: http://www.tanecpraha.cz/)
Divadla:
„Existuje vůbec něco, kam naše mysl nemůže proniknout? Něco, co neprostoupí? Něco, co nedokáže? (Carlos Be: Origami)
6.-9.7. – Letní scéna Ungelt – Carlos Be: Origami (režie: Carlos Be) (Tajemstvím opředená jevištní báseň o manipulaci, posedlosti, zlu, lásce a vášni.) (19:55)
Divadelní festivaly:
11.-13.7. – Teatrotoč 2010, Praha (festival pouličního divadla) (info: http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/teatrotoc-2010)
do 4.9. – Shakespearovské slavnosti 2010, Praha, Brno, Ostrava, Olšany + Sovensko (info: http://www.shakespeare.cz/cz/o-slavnostech/1/)

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš