 |
|
 |
 |
GAUNGUN
(Krásná lovkyně chlapů)
To dnešní putování bude k slané laguně. V oblast mezi letoviskem Evans Head a městečkem Broadwater se rozkládá (to je takové krásné cestovatelské slovíčko, které mě vyždycky dojme svou debilní školní asociací. Takto začínalo každé zkoušení ze zeměpisu na základce).., no dobře, tak jinak, rozestírá se? To je taky na prd, stačí jen vynechat písmenko "t" a maminka mi vynadá, že zas ve fejetonu píšu sprostě. Naleznete, najdete? Národní park Broadwatter. Jéje, to začíná blbě. Zkusím to znova a jinak.
Nástup na čundr
.
Sežrat teplé kuře.
A vyrazit.
Je vítěz.
Hezky bosky, je to zdravé a příjemné.
Jednou ráno, byl zrovna víkend, bylo hezky, a protože je v Austrálii zrovna zima v plném proudu, je i krásně, sluníčko pere, vlny Korálového moře kamarádsky ševelí, jen každá sedmá nebo devátá vlna zazní osudově. Vymysleli jsme si výlet s vňoučátky. Z domu vycházíme všichni společně, jako když jsme byli v buši. Milan koupil u farmáře Charley (to je něco jako náš Albert) grilované kuře, vzal s sebou rybářské náčiní, dvě udice, Helča do baťůžku nějaké dobrůtky a pitíčko - dešťovou vodu, na tu tu v Austrálii hodně dají, že je jako zdravá a tak, ale o ní až v jiném fejetonu - a vyrazili jsme. K moři je to z domova pět minut, prochází se velikánským karavanparkem, prý jedním z největších v NSW (New South Wales). JE to možné, ale není to podstatné. Lidi v karavanparcích žijou celkem jednoduchý nalinkovaný život. Je možné, že nevím o čem mluvím, protože jsem v karavanu nikdy nebydlel. Sedí si tu na židličkách a čučí, to tu je celkem běžný způsob, jak překonat čas mezi ránem do večerem. V pořádnejch karavanparcích bejvá několik veřejných prádelen, sušáky na prádlo, prkna na žehlení, můžete si vylejt hovna ze svejch smarthajzlíků pomocí speciální hadice a připojit je tak mezi ostatní kakánky v oblasti. Všecko je tu celkem přivětivě vyřešeno, ty větší karavanparky mají i názvy ulic a šipky odkud kam vede ulice kormoránů a kudy do slepice street.
Vlnový provokatér.
Pláže okolo Evans Head jsou takové přívětivě a mile obyčejné, sem tam palma, lidi se tu hodně usmívají. Po deseti minutách chůze od domova máme první zastávku. Rozbalíme to ještě horké kuře a na písku ho skoro celé sežereme. Milan vyndá rybářské náčiní a jde lovit, prý za námi dojde později, ale my víme, že nedojde, protože Milan nemá procházky a pěší výlety zrovna v oblibě. Jdeme sami. Jdeme bosky a písek je příjemný, než dojdeme k laguně, máme paty krásně obroušené, jako kdybychom byli za prachy v nějakým studiu pro krásné šlapky.
Jsme v oblasti národního parku Broadwatter. Spolu s Yuragirským národním parkem, parkem Bundjalung a přírodní rezervací Iluka jde o obrovskou subtropickou oblast s nesmírně zajímavým ekosystémem. Zabírá skoro celé severní pobřeží Nového Jižního Walesu.
Boris je sám a dumá o pralese.
Samotný park Broadwater se povaluje mezi řekami Richmond a Shire. Je to tu krásné a jako obvykle, hodně voňavé. Všude voní vřes, je tu hodně mokřadů, tohle všecko jsem se ale dozvěděl až později z internetu, podezření na vřesoviště a mokřady jsme měli hned, jakmile jsme spatřili vodu v laguně, byla celá červená a voněla hodně podobně jako třeba vody na Rejvízu v Jeseníkách. V celé oblasti je obrovská spousta ptačích kolonií, a všelijakých jiných zvířátek, mušlí a ostatních darů moře, oblast je krásně čisťounká a odpadků je tu neuvěřitelně málo.
K oblasti se vztahuje několik legend, které se tu přenášely z huby do huby stovky roků před tím, než zem začali osidlovat a taky docela i kurvit Evropané. Domorodci tu prováděli různé rituální oslavy, vyprávěli si všelijaké vylhané historky, které se dnes líbí dětem a vůbec tu byl asi život příjemnej. Když si vezmete, že se tu daří skoro všemu, psal o tom i slavný australský spisovatel Dal Stivens ve své kultovní knížce Kamenáč Bil. Je fakt, že i po tolika letech evropské opravy krajiny tu je nepřeberné množství fauny a flory.
Žít tu domorodě na hraně simplicity by asi nebyl problém, jen jak kruci zajistit internet a notebooka, abych si mohl upravovat fotky z digitálu, abych si mohl pod svitem luny sedět opřenej o hladký kmen stromu a zobat do počítače ty svoje nehorázné kokotiny, u nohou stočeného brown snejka, jak se na mě obdivně kouká svejma mrtvejma jedovatejma hadíma očima, jak mi roztomilej Koala přináší v tlapičkách papáju, "na papej" a ananas. No nevím, je to takové rozporuplné. Nejlíp mi do takovýho modelu žití pasuje Borýsek. On je asi domorodej, běhá bosej, často úplně nahej, v ruce drží dycky nějakej dlouhej klacek, stejně jako místní Abouši nosívali oštěp, vystačí si sám, umí najít i to nejmenší zvířátko, brzy by přešel na stravu, kterou si sám najde. A hlavně, moc hezky zpívá, což domorodci umět musí, protože si tak líp zapamatujou ty příběhy! Velkou výhodou takového uchovávání písemností je, že vám je nikdy žádnej katolickej kněz nespálí na zahradě jako Korán. Tenhle malej blonďatej človíček by dokázal domorodě žít, mně by bylo smutno po internetu a balíku Adobe. Kdybych věděl, že tu budu jednou muset takto nějak jednoduše žít, naučil bych se raději sochat a drápat do kamene, než focení a fotošop, ale teď už je pozdě a já u takto žít asi nehodlám. Ani mě to netrápí a nemrzí. Borýskovi by se líbilo na takovém žití i to, že by nemusel číst ani psát. Maluje si do písku svoje vize, vlny mu je kradou. A ječí, protože je tu sám bez ohledu na nás. Jakmile je v přírodě, stává se domorodcem.
Šutrobolos.
Konečně u vody.
Bobík kadí. Foceno na dálku dvoustovkou.
Na hraně.
Jdeme stále dále k laguně, můj "domorodej" rypáček zavětří nějakou mršinu. O pár desítek metrů dál najdem mrtvýho klokana, jak se nechá lhostejně omývat vlnami Pacifiku. Nevíme na co umřel, má díru v břichu. Třeba na auto, nebo že by pes? Děti ho pozorně sledují. Bobík jen tak bez vedlejších úmyslů, Boris fascinovaně, jestli by to třeba nemohlo být od oštěpu a Bea se na něho dívá tak trochu jako budoucí veterinářka. Bea je chytrá a může být kýmkoliv. Jdeme dál. Boris každou chvíli někam zmizí v křovinách, co kdyby tam byl had? Ale ne, je přece zima a hadi jsou tu teď v Austrálii nasraní a zalezlí. Eštěže tak, to by se mi tu Olina asi zbláznila.
Bea zkoumá polohu.
A pak si ji zkouší.
Prý je okolo laguny obrovské množství všelijakejch ptáků a máme se tam chovat tiše a nenápadně. Což o to, ale domorodý Boris tohle ignoruje a ječí a huláká jako šílený. Já ho chápu, je prostě ve svém živlu a musí to nějak ventilovat. Daleko před námi začíná být vidět na obloze při zemi velké hemžení ptáků. Asi jsme už na místě.
Zrzavá tmavá voda, mrtvé kmeny, hejna ptáků, ani moc nekřičí a netváří se nijak hitchcockovsky. Je jich tu spousta a jsou docela zajímaví. Děti tu nejsou poprvé, zanjí to tu, hned ze sebe svlíkají hadry a jdou si do té zrzavé nasmrádlé vody hrát. Můj čenich hlásí, že by ve vodě mohly být i nějaký hovna nebo něco podobnýho. Později v nějakém plátku objevím poznámku, že se nedoporučuje v téhle vodě moc koupat, že za to může čistička odpadních vod z Broadwater. Zdá se, že nos mi funguje skvěle, ale je to závidění hodná vlastnost? Určitě ne, trošku hluchoty nosní by mi někdy vyhovovalo. Fotíme struktury, povalujeme se na písku, kolem nás parkujou hejna ptáků. Máme hlad, Helča vytahuje z baťůžku australské placičky, ryze český recept, kterej kdysi získala od kamarádky Martiny. Říká se jim australské placičky, ale tady je nikdo nepeče. Bobík velkopansky odmítá svou přidělenou dávku a ošklíbá se. Až když mu jeho sušenky sežereme, rozleží se mu to v hlavě a řve. Řve tak, že by to mohlo přivolat hlídače ptáků a parků. To samozřejmě přeháním, nikdo takový tu ani široko daleko není, jsme tu sami. Jen v dáli zahlídneme pár terénních auťáků, jak si to kličkujou po odlivové pláži.
Jedna.
Dvě.
Tři.
Čtyři.
Bobík je k nezastavení, ani passion fruit ho neutěší. Passion fruit jsou plody mučenky jedlé a mně moc chutnají. Hlavně ty kyselé nedodělané. Mňam, je to dobrota, i když mi to vždycky kysele přivře obě oči. Ani papaya. Bobík je nasranej a basta. Pak se dohaduje s Helčou kvůli něčemu jinýmu, chvíli se honí po pláži až se Bobík začne zas usmívat jako správnej Australan. Australani se hodně a rádi usmívají. To by u nás neprošlo, k českým zvyklostem naopak patří bejt tak trošku přinasranej a zpruzelej. Ne furt, ale často. Balíme, sháníme děti, hodily by se nám dovednosti místních honáků, jsme učenliví a nakonec se nám stádečko podaří sehnat. Jdeme domů. Bobík najednou prohlásí, že už nemůže udělat ani krok. Ví moc dobře, že je pro takové vymrčování idealní doba. Před sebou už máme jen cestu domů, půlku už ušel a nějak dětskou intuicí tuší, že ho tam nenecháme. Bobík si vybere babičku s dědou a tak ho vláčíme po pláži, jako ochrnutýho mrože. Vůbec munevadí, že si obrušuje nohy. Je těžkej a brzo nás z něho bolí ruce. Vemu ho na koně. To se mu moc líbí, drží mě za pleš a žvatláme.
Bobík je nasranej.
Ale Helča ho dožene a už není.
Chvilku i běžíme, to se mu líbí a já si připadám tak trochu jako legenda australských dostihů, slavný Phar Lep. Boris Bobíkovi závidí a jde žebrat. Chtěl by taky na Farlepa. Smluvíme se, že od jistého důležitého znamení, třeba plechová cedule nebo hrbatej stromek, přesedláme. Bobík se drží a nejde sundat, veš jedna. Zvítězím jen tak, že mu slíbím, že ho zase od jiné značky vemu na koně. Boris nasedne, po ksichtíku se mu rozestře blažený úsměv. Samozřejmě, že musím i běžet, viděl to u Bobíka, jsou bráškové a bylo by to "nespravedlný". Má pravdu, tak běžím. Běžím až mi z huby jazyk, stejně jako Phar Lepovi, vylejzá. A přesedlat, Bobík se drží až nemůžu nadechnout. Celou cestu se poblíž potuluje i velká holka Bea. Bea má dozajista modrou krev, je princezna chováním i vyjadřováním a na začátku dne většinou i oblečením. Neříká nic. Ale já vím, že Bea by taky chtěla jet chviličku na koňovi. Vzpomněl jsem si, že i její maminka tenhle způsob dopravy za mala milovala. A nejen ona, i oba její bráškové. Všechno se stále opakuje. Mrknu na princeznu a nabídnu ji jízdu. Bea je nadšená, ale je taky princezna, takže jen knikne: "no.." U plechové cedule zahazuju Bobíka, přibíhá Boris, ale je zklamaný, dědečka-koně mají jen jednoho. Bea je už velká holka a je těžší než její bráškové. Pharlepovi se začínají trošku třepat nohy, ale stejně jako ten slavný australský dostihový kůň kluše dál. Za ten pocit, kterej asi Bea prožívá to stálo. Když jsem ji sundával, špitla: "děkuji Fárlepe" ale znělo to spíš jako "děkuji ti dědečku". Ať už řekla cokoliv, ať si myslela cokoliv, byl jsem dojatej jako kůň. Bea je princezna. Domů už to bylo jen asi kilometr, to se dá vydržet, takže pár stovek metrů Boris a pak naposledy medvídek Bobík. Ti sice neděkují, ale bavilo je to. Bolí mě za krkem a svaly na nohách. Dobrej tréning.
Kolem mrtvoly stromu.
Krásnej výlet.
No a ještě něco k tomu názvu. Tady kolem Salty Lagoon prý v noci poletuje překrásná bájná víla s dlouhými černými vlasy, překrásnýma rukama a krásnými dlouhými nehty. Je obdobou našich bludiček. Zpívá a vlní se, vydává neodolatelné světýlko a láka na něho chlápky. Chlápci jsou, jak už to tak bývá, blbí a na to světýlko a zpěv se nechají nalákat a jdou za přeludem. Utonou v moři nebo v laguně. Dobře jim tak, nemají být naivní. Tahle zákeřná víla, kterou prý je možné spatřit odsud až po Woodenbong, prý vydává tak zvláštní koronární světýlko, že někdy bývá v noci vidět i z dálky. Já osobně si myslím, že záři může způsobovat i pálení listů při sklizni cukrové třtiny z městečka Broadwater, ale to už nezní tak pohádkově. A ještě dobrá rada, mohla by se hodit čtenářkám. Když prej si prej, podle aboridžinskejch (zlo)zvyků nastříháte nehty a pak je nasypete chlapovi, kterýho si vyhlídnete, do pitíčka ty nehty, tak je chlap váš, protsě z váma poleze a bude dolejzat a loudit a můžete si s ním dělat, co je vám libo. Je sice ohromná prasárna, ale prej to funguje. Říkají místní báje.
Jo, a Milan nic neulovil.
|
29.8. 2010 3.1. 2010 29.11.2009 20.11.2009 5.1.2009 1.1.2007 |
Redakční novinky
Galerie Václava Špály
Galerie hlavního města Prahy - Městská knihovna
Galerie Hollar
Ateliér Josefa Sudka
Nová síň
Galerie U zlatého kohouta
Galerie U zlatého kohouta
Galerie u Betlémské kaple
