A jak už bývá v Praseti zvykem, s hrůzou jsem zjistil, že jsem vyčerpal všecky příspěvky hodných a pilných externistů, od Helči mám už dlouho hovno, a sám jsem si dovolil ten přepych, že o tomhle praseti nebudu celý týden přemýšlet. Jen pro mou omluvu snad jen to, že jsem celej týden pracoval jako hovado, ale ne z domova, ráno jsem utíkal někam do práce a večer se vracel. V hlavě toho bylo nasypáno, jako zrní pro ptáčky, ale pořádek žádnej. A pak mě napadlo, že za minulej příspěvek o focení mi nejen nikdo nevynadal, ale sem tam se odněkud snesla opatrná chvála. To minulé fotouvažování bylo spíš o tom, co je novýho, než o tom, co bylo starýho.

Zima i léto se projevovaly na starejch diákách po mým tátovi hlavně tím, že poctivě držely blbé barvy. Na diáčku je lyžařka australská Helča a její brněnský bratranec Tom. Oba mají kombinézky handmade doma od maminek, protože v obchodech byly buď blbé a nebo zbytečně drahé a nebo, to je nejpravděpodobnější, prostě nebyly vůbec. Servisman obouvání lyží je moje sestra Alena. Rok? 1982. Lyže jsou 100% polystyrénové.

Zvláště pak pleťovky měly schopnost ovlinit i trávu v pozadí. A eště ty filmy byly blbě k sehnání. Inu, zlatý socialismus. Polaroidní snímky barevné byly první dva roky taky takto blbě barevné. ale pak se to všecko spravilo a obraz z fotky někam zmizel.

Ve fotošopu jsem se nedávno pokoušel vymyslet, jak vypadá fotka ze starýho polaroida. Což se mi sice tak trošičku podařilo, ale jen trošičku, protože polaroid je fenomén, který s ohledem na retrotrendy, je docela často zmiňován. Stejně jako oldskúlové foťáky LOMO. Jeden takovej jej ještě doma po mamince, které jsem ho koupil, než jela po roce 1989 do Ameriky. Moje maminka celej život toužila po nesplnitelném snu (věděla i s mým tátou, že tu komanči budou věčně) - podívat se do Ameriky a jít na Broadway na nějakej muzikál s tancováním. A tak, když nastal listopad 1989, kterýho se můj táta nedožil, zařídili jsme nějak my, její děti, aby do té Ameriky odjela i s berličkou na chození. Zájezd v sobě obsahoval i lístek na nějakej muzikál, ale už si nepamatuju na jakej a maminka už taky ne. Ale na představení jela od Central parku žlutým newyorským taxíkem. Taxikář byl galantní, pomohl mamince do vozu a celou cestu se usmíval, nerozuměli si, a na Broadwayi jí zase úslužně šel otevřít dveře, pomohl jí ven a přidržel berličku. To se nestává ani v americkejch filmec. Maminka nafotila v Americe jediný film s tím Lomem. Většina fotek vyšla blbě a film se dávno ztratil.

V roce 1982 jsem se tak trošku omylem ocitnul v Moskvě na služební cestě. Kupodivu bylo dost času i na focení. Tohle bylo na břehu řeky Moskvy v Moskvě. Řeka možná byla špinavá, možná smradlavá, ale lidi se tam koupali.

V Sovětským svazu se fotilo blbě. Všichni byli ostražití a byli přesvědčení, že fotím proto, abych škodil. Často jsem byl přichycen při činu přivolaným milicionářem a pak jsem musel film vytočit z foťáku a odevzdat. Ani tahle fotka nebyla úplně bez následků. Podařilo se mi to pro jednou ukecat. Víckrát ne.

Kupodivu naprosto bezproblémové focení bylo v Tretjakovské galerii. Byla plná návštěvníků a nikomu moje focení nevadilo.

Některé báby vypadaly na uklízečky, ale asi nebyly. Hodně zájezdů z vesnic a vzdálených měst plnilo stovky sálů s krásnejma obrazama. Inostránci - alias cizinci měli jakési výsadní postavení a do galerie do dostali vždycky. Na úkor místních.

Tahle fotka je celá uměle vymyšlena. Na Rudým náměstí byla taková divná kobka a v té chovali Rusové usušenýho Lenina. Chodili se na něho koukat za trest i za odměnu. Někteří se tímto způsobem poprvé a naposledy dostali do Moskvy. Když vystáli úpornou frontu a pár minut vydrželi čučet na Lenina, měli možnost dojít do obchoďáku, kterej byl poblíž. Jmenoval se GUM a nebo ZUM. Mohli se přesvědčit na vlastní oči, že v těch obchoďácích ni k dostání není, ale přesto byli u vytření z té rozmanitosti zboží a domů nakupili spousty užitečných cetek, protože u nich bylo ještě lepší nic. Návštěva Moskvy byla pro mě užitečná hlavně v tom, že jsem zjistil, že u nás to stálo tenkrát úplně za hovno, ale tady? To bylo nesrovnatelné. Byl to šok. No a mě tam tenkrát napadlo, že kdyby se mi podařilo vyfotit to Rudý náměstí jen s tou frontou na mrtvýho Lenina a nikde ani živáčka, že by to mohlo být takové divně sovětsky odlidštěné. Vymyslel jsem si tedy, že se do fronty jistě staví již od kuropění. Tak jsem si přivstal a z hotýlku Jaroslavskaja jsem částečně doběhl a částečně dojel autobusem asi tak v 5:50 ráno. A opravdu, byla tu jen ta perverzní fronta. Jo, teď jsem měl přijít o film, tohle jsem nefotil z pozitivního úhlu pohledu, Byl to pohled jedovatý, ale žádnej milicionář široko daleko nebyl. Vyfotil jsem to raději jen jednou a šel na pirožku s kyselým mlíkem. Ale to už je zase jiný příběh.

První polaroid byl samozřejmě vymyšlenej v Americe, kde jinde. Ta zlá Amerika jakoby přitahuje nový nápady a vtipné pomůcky pro domácnost. Polaroida vymyslel podle Wikipedie pan doktor Land. Jenže to si najděte sami na netu, já se tu pokusím vzpomenout na něco, co ve wikipedii ještě není. To, že existuje nějakej foťák, kterej dělá hnedka fotky mi bylo celkem jedno zezačátku.

Jirka jde doleva, cyklista jede doprava. A nic víc.

Ale pamatuju si, že jsem to viděl poprvé asi v první třídě u jakýhosi chlapíka, kterej ze zlé ciziny přijel za tatínkem, kolega doktor, a pár obrázků s tím vyfotil. Z té doby si pamatuju typický pohyb polaroidního fotografa, zamířit harmoniku na skupinku, nebo na krajinu a pak zmáčknout spoušť, pak to zavrčelo a ze škvíry vyskočil kousek papírku. Polaroidář chytil ten koneček za rožek, opatrně vytrhnul z polaroida a začal s tím obrázkem tak nějak divně potřepávat a hejbat a čučet nervozně na hodinky, po dvou minutách chytil v rohu ten papír, odloupnul ho, a někam to jedovatý zahodil, v ruce měl skoro bílej kousek papíru a na něm nepatrné šmouhy.

Koupil jsem si před pár dny nový filmový skener a zkoumám, co je na něm dobrýho a co na prdlajs, Zatím jsem spokojený.

S papírem se muselo všelijak mávat, aby ta smradlavá věc napuštěná v papíře uschnula. Dohromady to mohlo trvat tak tři čtyři minuty. Na obrázku se objevily duchařské postavy a protože si všichni pamatovali jak a vedle koho stáli, tak se i poznali. Z dnešního pohledu na polaroida jde o neskutečně pomalý nepraktický model. Protože okamžitá fotografie byla vyvážená blokováním na několik minut, kdy si člověk nezafotitl a nezafotil, protože máchal rukou s mokrým obrázkem a pak následoval zkoumání vyfocenýho. Samozřejmě, že popisuju toho tátovýho zahraničního kolegu. Postupem doby se to hodně vylepšilo a už někdy v roce 1965 se objevily první dostupné barevné polaroidy. Okamžitá barevná fotka. Princip a pohyby fotografa zůstaly. Jen zbytek, co se volně zahazoval byl o hodně jedovatější. Teda aspoň si to myslím, protože když jsem se kdysi dávno začal kamarádit s barevnou fotkou, tak každá chemikálie pro míchání vývojek a ustalovačů byla přelepená vykřičníkama, že to je hodně jedovaté a že si má člověk pořádně umejvat ruce, když se tím potřísní. No a tenhle jed se pohazoval, kde se dalo. V té době, ale žádní fanatičtí ochranáři přírody neexistovali, takže o nic závažnýho nešlo. Sem tam chcípl pes, ale tak už to chodí na řece Kongo.

Mezi prvníma naskenovanejma negativama jsem našel i pár obrázků z krásnýho koncertu Raye Charlese v Lucerně z roku 1982.

Doprovodné zpěvačky The Releates.

Poprvé jsem po takovým foťáku doopravdy zatoužil, když jsem byli se sestrou na krasobruslařském soustředění v Gottwaldově a s námi tam ten rok trénoval i taneční pár, mistři Itálie. Holka se mi moc líbila, taková černovlasá, platonicky jsem si myslel, že by se mi líbilo být u ní blízko a nenápadně na ni koukat. Její tatínek s maminkou chodili poctivě na každý jejich tréning. Bohatý táta měl barevnýho polaroida. Fotil málo, ale foťák nosil na krku a sem tam to už vypadalo, že nás vyfotí. Nakonec nás nějak naaranžoval a vyfotil. Byli jsme tam všichni 4, oni, mistři Itálie a sourozenci Roušovi. Pak zatančil polaroidní taneček a na světlo boží vylezla divně barevná fotka, kde byla ta hezká holka k poznání a já jsem stál zamilovaně za ní, ale na fotce to nikdo nepoznal, že se začínám zamilovávat. Jenže ten hajzlík nám tu fotku nedal. Až jednu, takovou nepodařenou nám dal a ještě jednu, na které jsem byl já a ta Italka a tu se mi podařilo šlohnout. Schoval jsem si ji a často na ni koukal. Po pár letech na mě ta fotka vyjukla, z nějaký knížky vypadla. Na holku už jsem si vzpomínal spíš matně, ale vzpomínky přece jen bledly o něco pomaleji, než ta polaroidní fotka, skoro nic na ní nezbylo. Za dalších pár let už ze vzpomínky fotografické nezbyl než ten smradlavej malej papírek. Většina fotek z polaroida byla jen na pár let.

Náš Honzík cestuje. Všimněte si prosím, jak krásně se poprali značkaři s nedostatkem zelené barvy. V té době v ČSSR nebejvalo kdeco. Hajzlpapíry byl problém, pomernače, knížky, desky s muzikou, nábytek... Cokoliv, co jste potřebovali se prostě koupit nedalo, ale dalo se to shánět. A někdy i úspěšně. Ten, kdo mě otrlou babičku a sehnal pro ni rybářskou stoličku, tak mu vyseděla přes noc do rána klíďo i barevnej televizor Rubín ze Sovětskýho svazu dovezenej. Vážil přes třicet kilo a do hloubky v obýváčku zabral přes půl kila. Barvy byly fialové.

Ani nevím, kde jsme pro ně sehnali ty lízátka.

Byl to trošku problém, což nakonec kutílkové vyřešili tak, že si ty fotky doma přeustalovali v normálním ustalovači a důkladně vyprali, pak jim fotky vydržely dýl. Skoro jako normální fotky. To jsem už docela dost fotil a tak jsem si myslel, že o tom něco vím, přesto se mi ta okamžitost něčím líbila. Dokonce i ten formát se mi líbil, taková čtvercová momentka ze života. Deníček. A stále jsem po tom instantním foťáku tak trochu toužil. Když jsem začal fotit na pořádný velký negativy, tak jsem už netoužil po samotným foťáku jménem Polaroid, ale po kazetě na polaroid filmy. To už celkem šlo. Foťák pořádnej a stačilo jen koupit krabičku okamžitejch fotek. Ale byla drahá. Kromě toho to byl jen malinkej obrázek 6x9 centimetrů a velikej se z toho udělat nedal. A to bylo na hovno, takže jsem po tom přestal úplně toužit.

Tahle úžasná babka k nám chodívala na chalupu na čaj nebo na kafe. Vyprávěla o svým dětství, sem tam se ztratila a pak ji zase někdo našel. Měli jsme ji moc rádi. Byla to nádherná a veselá bytost.

Naši kluci se jí dost báli, protože na ně vždycky něco vyštěkla a oni si mysleli, že to je určitě ta babička z pohádky, kde se žerou Jeníčkové a Mařenky a náš Honza byl jako na potvoru Jeníček.
A Jirka si zase myslel, že si ho babka splete s Mařenkou. Nepomohlo ani moje upozornění, že babka má střechu z eternitu a ne z perníku.

To mě vyléčilo. Dost často se krabičky polaroidovejch fotek používal dřív, než člověk vyfotil nějakou složitou kompozici se světlama a deštníkama. Takovej diáček 9x12 centimetrů už stál pěkných pár stovek a nestálo za to ho nějak podělat. Proto se definitivní kompozice vyfotila na polaroida pak jsme si to všichni moudře prohlíželi a měli připomínky a upravoval předměty na stole a ještě jednou, tohle se někam pohodilo, vzala se kazeta s doopravdickým filmem, vytáhla se krytka a pak se už jen člověk chytil za hlavu, protože závěrka studiovýho foťáku zůstala na téčku, neboli otevřená a vytažením krytky se ten drahej diafilm hned posral. Škoda byla tedy tak jako tak. Ale to se tak často nestávalo. Já jen,že tohle se moc mezi polaroidní focení počítat nedá, to bylo focení sinarový a linhoffácký a mamiyácký. Jen tak kazeta vzadu byla naplněná smrdlavejma papírkama. To se prostě nedá počítat.

Babka J. přisně vyžadovala, abychom se každé Velikonoce dostavili a vymrskali ji, aby neuschla a hlavně, aby poškádlila kluky tím, že je sežere, nutila jim naoko štamprdli slivovice a pak jim konečně dala velikonoční vajíčka a kluci byli šťastní, že to přežili a už se zase netěšili na za rok znova.

V dnešní době už se zase dělají nějaký retromašinky v duchu polaroidu, i do nich se strká nějakej papírek, ale možná se to přes nějakou voskovou termotiskárnu je tiskne, to nevím, o to se nezajímám.

To je prdel k posrání. Tady někde začíná svou dráhu řeka Vltava.

Jo a ta Italka měla dva krásný černý copy. No a příště třeba o tom, jak jsem při sobotním běhání našel mobila.

Staré věci jsou mnohdy nenahraditelné, třeba vycházková hůl. Na té se toho moc modernizovat nedá. Ani nejnovější operační systém Android 4.0 Ice Cream Sandwich do takové hole zabudovaný, ji nedokáže příliš upgradovat. Tedy samozřejmě kromě ceny. A babka J. to setsakramentsky dobře věděla. A nebo ty její krásné outdoorové papučky. Takové jsme totiž používali za komančů místo lezeček na skalách. Aby dobře držely na nohou, museli jste si je přilepit k noze kobercovkou. Na pár výstupů to stačilo. Papuče měly totiž velmi kvalitní čtverečkovanou gumu na podrážce a dobře to ve stupech drželo.