Chalupaření
(je úchylka)

Nejsem žádnej chalupář, i když půlku chalupy vlastním. Chalupář totiž na tu svou chalupu jezdí skoro furt a dře jako pominutej. A to mi moc nejde. Sem tam tam přijedu, zkontroluju plíseň, vlhkost zdí, konstatuju, že to je furt stejný, jako před půl stoletím, že hromádky červotočí rejů jsou zase o trošku vyšší, že po poslední opravě střechy kupodivu nezatíká. Ale jo, něco je potřeba udělat i navzdory. Roušovna mi odjela do Londýny, tak mi to zas tak moc nevadilo. Jel jsem tam jako nechalupář až v neděli. Vlakem, to já rád. Z Brna dorazil i sestra Dana, která tam jezdí ráda i tam ráda pracuje. Pracuje hlavně na vyhazování. Ale sama tam jezdí nerada. No a ostatní sem přijíždí tak nějak chaoticky. Velmi byla využívaná chalupa loni, když tu Pavel Šturm natáčel svůj krátkej film Z donucení. To chalupa praskala ve švech.

Samozřejmě, že tráva byla po prsa a skoro se nedalo probrodit ke dveřím. Ráno zjišťuju, že sekačka na trávu je uhynulá, můj geniální vynález z takovejch těch pásků, co se jimi svazuje rukojmí, se neosvědčil. Celé dopoledne jsem kutil, připouštím, že kutění mě docela baví a sekačku jsem spravil.

Pak už to byla brnkačka, do večera jsme mělo posekané vše kolem chalupy a kus louky u potoka. Za odměnu jsme šli do hospody Cestář, kde vaří skvělý pivo, kafrali jsme s Mirkou a Pepou a pak jsme šli domů.

...nný ...var ...užná

Zalejvat trávní automaticky je graficky poutavé.

Ráno jsem jako myška vyběhl z chalupy a šel si zaběhat, Až na hřbitov v Branné a zpátky. Jo, pak jsem celej rád, že jsem na chalupě. Takové kutění mě baví.

Samozřejmě, že kolem tůňky, ikonické místa Ostružné.

Ostružňácko je na běhání fantastický. Všecko tu voní, akorát je to furt kurevsky nahoru a dolů.

Běhal jsem si takhle každý ráno, aby mě práce chalupářské nesraly.

Kolem hašlerky ostře doprava.

Běhávám s foťákem, protože jinak by to nemělo smysl.

Poslední trhák, tam na kopci u vrtulí se to zase zlomí a běží se z kopce. A za tratí je prodejna pana Bubely, kde si dycky koupím pivo Holbu, abych doplnil ionty.

Pepa chtěl cosi po Mirce a takto to dopadlo.

A samozřejmě miluju i částečně barevný fotky.

Jako je třeba tahle.

Tady měla být fotka ulovené myšky, ale její korálový překvapený voči, když past sklapla mě přemluvily a fotku sem nedám (v archívu je).

Za smrt myšky můžeme sice oba, Dana i já, ale abych to trošku vysvětlil. Danu serou myší hovna (já vím, promiň mami) a vždycky večer, kdy jsem do noci pracoval na noťasu, vyběhla odkudsi z pokoje ke kuchyni myš, zatvářila se drze a vyloženě schválně zadupala a odešla pod postel. Chtěl jsem si s ní povídat, ale vyloženě jsem ji krkal. chtěla jít dělat hovna, který nemá ráda Dana a sežrat něco zbytků. Druhej den našla Dana v šupleti pastičku. A protože ji nevyhodila, donutila mě nastražit ji v pokoji. A druhej den už bylo po ní. smutnej příběh.

Museli jsme si zajet do Jeseníku pro jídlo a nějaké ty pomůcky chalupářské.

Jeseník mě překvapil nebývale odvážnou barvou.

Řidič rychlé lékařské pomoci se studuje mrtvé.

Prej docela veselá kavárna.

Tenhle barák je už dlouho na prodej. Je krásnej, ale nikdo ho nechce.

Dana pak zasedla ke klavíru a ohromila zcela prázdné náměstí písní Ovčáček čuráček.

Já jsem si zase objevil vstřícnou léčitelku.

Jeseník dovede překvapit. Nepodceňujte ani hory ani horská městečka.

Nechcete umělou trávu pro umělou krávu?

Dana se potřebovala kouknout na nějaký tenisky. šel jsem s ní, ale hned druhej den už to řešil pan prodavač v ostružňáckým obchůdku. Prej včera v Jeseníku byl spatřenej nějakej bosej dědek v prodejně s obuví. Potvrdili jsme mu, že se to zakládá na pravdě.

V Jeseníku se daří bulváru, konečně stejně jako v jiných městech téhle srandovní zemičky.

Dana se o mě vzorně starala. Vyvařovala mi různá jídla, třeba panáčky z fazolovejch lusků.

Chalupu máme obklíčenou růžema. Jsou zarputilé ale krásné.

A večer jsme si vždycky zašli na pivo. Mají tu Holbu třináctku. Když si vzpomenu, jak odporný to bylo pivo před několika léty a dnes holba vyhrává kdejakou cenu. Je to přímo skvostné pivo. A z hospody jsme chodili kolem hřbitova.

Vzpomínal jsem při focení na Jana Nerudu a jeho Hřbitovní kvítí.

Čistička hoven je ukrytá na takovém krásném poetickém místě.

Na tuhle trávu jsem byl přímo ďábelsky alergický do mala. Senná rýma jako prase. Testy prokázaly, že srha říznačka patří k mým nejlepším alergenům. Ale když mi bylo třicet, šel jsem se odhlásit z alergologie a od té doby mi je srha u prdele a vůbec mi nevadí. Můžu v seně i spát.

Přišel jsem na to, že nejvíc vadí chemtrail těm spiklencům, kteří odhalili, jak moc to škodí. My, blbouni, to tak nevnímáme.

Tady bych se fakt uběhal po ránech a uchlastal po večerech.

Dana trpí jistou poruchou, věší panenky na trámy.

Lehce pošramocená dvířka na hřbitov. Od místňáků sem se dozvěděl, jak to teď všecko stojí za hovno, jak to bylo bezva za komoušů, tak jsem se zbaběle zdekoval a šel domů.

U chalupy jsem se potkal s hajnýho psem. Pan hajnej na něho zrovna volal: Vem si tu svou gorilu a poď už dom. Pan hajnej mi spravil náladu.

Dana sice je schopná vyhodit skoro cokoliv, ale čtyřicet let staré těžké kožené ručně dělané pohorky na míru v Popradu zvané Popradky, vyhodit nedokáže. Přestože jsem byl chalupářsky relativně pracovitý a akční, těšil jsem se už domů na Roušovnu, která se mi zrovna měla vrátit z Londýna.