Jirka si pořídil zahrádku
(Nějak se nám pomamil)

To máte tak. Povídání o Berlíně se odkládá, protože se nečekaně podařilo setkání ve Zlatnici a já potřebuju, aby to zůstalo v tom nekonečným WWWiditelněprasečím deníčku zachované. Ale popořádku: Jednou nám Jirka volal, že si s Jitkou a dalšíma kámošema pořídili zahrádku v Šáreckým údolí, a že jestli bysme někdy nedorazili na návštěvu. První návštěva se nepodařila, protože pršelo, jen se lilo a jet v takovým humuse na zahrádku, je kokotina. O pár víkendů později jsme to zkusili znova a vyšlo nám to úplně nádherně.
Jirka s Jitkou si tu zahrádku jen pronajali, není jejich, ale to nevadí. Zahrádkářská kolonie někde u Hanspaulky. Jirka poslal adresu. Adresa byla s překlepem, ale protože ta překlepnutá adresa se najít na mapách nedala, ale poslal i souřadnice a to už bylo jiný kafe. Zadal jsem souřadnice do Mapy.cz a mohli jsme vyrazit. Kromě baťůžků jsme měli i velký igelitky, kde táhla Olina do jejich zahrádky nějaký produkty z její zahrádky a taky rajčata, který se mi nepodařilo zlikvidovat, když byla na horách se školou. Vypadali jsem dost podezřele. Ale nám to většinou ani nedojde, až když se někde stavíme, jako třeba na Bořislavce v Ječmínkovi (jen doufám, že to nepatří Babišovi). Dali jsme si tam kafe a Olina nějakou sladkost a na oběd jsem vzali dvě bagety. Vypadali jsme vykořeněně, a když jsem ještě z vedlejšího stolu ukradl cukry pro Jirku, bylo to všemjasný. Mapy.cz nás zahnaly na silnici do Horoměřic a vypadalo to nedůvěryhodně. Jenže Mapy.cz jsou profíci. Na metr přesně nás nasměrovaly ze silnice na pěšinku zarostlou a končící ve svodidle, bez mapy by si jí nikdo ani nevšiml. Teprve v tom lese nám došlo, že jsme vlastně naprosto vzoroví cooloví bezdomáči. Igelitky, špinavý baťůžky, já skoro bosej a nohy od hlíny.

Bezdomáčí selfíčko Olininým mobilem v lese, těsně za zatáčkou.

Pěšinka byla široká maximálně 40 centimetrů. Šli jsem cestou šnečí.

Moje milá bezdomačka. Paní inženýrka a zástupkyně ředitele.

Slunko svítilo lesy voněly, až se z toho točila hlava a já jsem vyprávěl Olině, jak jsem tudy před půl rokem běžel, když letěla do Norska a já se pak tudy vracel z letiště. Kličkovali jsme dle hlasu z mobila pěšinkama jako zmatení králící.

Ano, i tudy jsem asi tenkrát běžel. Nohy říkaly, že jo.

Je krásný, když si pro svý místo vybere novej strom zbytek stromu starýho.

Když jsme se blížili k Hanspaulce, vzpomněl jsem si na venkovní "galerii". Fotil jsem ji už tenkrát.

Obraz číslo dvě.

Všechny tři vystavené obrazy najednou.

Galerii monitorujou psi. Podle GPS bysme měli být na místě. A v tom slyšíme Jirku, jak na nás volá, nanavigoval nás k bráně do zahrádkářské kolonie. Jejich zahrádka hned na první pohled vypadala sympaticky.

V zahradním domečku se setkávají předměty přesně podle surrealistických not.

Před J&J tu žil jakýsi úředně evidovaný bezdomovec, pak zmizel a z domečku si udělal správce kancl. Pak nastoupili zloději, vybílili to až k podlaze (Kromě té černé holínky), pak policie a teď J&J a kamarádi.

Rozhodli se pro permazahrádku a vrhli se do toho velmi systematicky. Dokonce i výkresy, co kde bude.

Kromě pěstování zeleniny a krásna, se tu schyluje i k erotickým hrátkám mezi zeleninou. Když jsem viděl knížku na stole, ihned jsem si vzpomněl na jednu písničku Františka Zappy Call any vegetable:

 

Na zahrádce je i pár ovocnejch stromů, ale je potřeba je trošku učesat a zbavit starejch větví.

Mně se nejvíc líbilo v tom domečku. Miluju surrealistická setkání a automatická zátiší.

Zahrádkaření však s sebou přináší i nebezpečné okamžiky. Jituš si to vyzkoušela před pár dny, když si v kecce stoupla na prkno se zrzavým hřebíkem. Dostala tetanovku a berli. A ananas?

Nadržená konev se těší, jak bude zalejvat.

Zvědaví kozlově kontrolujou, jestli Klára (jedna ze společnic zahrádkářské partičky) reje a pleje podle výkresu.

Největší překvapení pro mě je, že Jirka nasál od Oliny to zahradnické šílenství. Matka a syn se vrtají v hlíně.

Já sice zahrádkaření nijak neprožívám, Myslím tím strkání pracek do hlíny. Ale dostal jsem jiný úkol od Jitky. Vymyslela sezení, dokonce i materiál byl, akorát nářadí bylo velmi nedokonalé a špatně namíchané. Například vrtáky byly úplně z prdele. Dokonce některé velikosti nebyly vůbec, ale soused jakési dva úplně tupé a zničené půjčil. Miluju provizorní podmínkyi. Vytanulo mi na mysli, jak často jsme si museli pomoci v poušti a jakej krásnej pocit z toho člověk pak má, když uprostřed pouště dokáže zařídit odlití nového krytu na ventilátor a podobné špeky. Nebo když vám skoro upadne kolo od auta a vy zjistíte, že chybí matka M12. Uprostřed nehostinného Hadramoutu. Pět dospělých chlapů v jednom autě o téměř třech kolech. Abychom mohli jet dál, hledali jsme na autě jinou matku stejné velikosti, která by byla míň důležitá, než ta u řídící tyče pravýho předního kola. Nakonec jsme se rozhodli pro cosi v kufru, a sebrali tu matku tam. Když už bylo vše skoro opravené, našel jeden z nás při čůrání přesně tu správnou matku v písku v poušti.

A protože jsem potřeboval ty vrtáky použít a tupé nefungovaly, vyrobil jsem si netradiční brusku. Vrtačku jsem dal na velké otáčky a obrátil chod, a vzal si šmirglpapír, položil na kus kamene a spustil. Po jisté době se na vrtáku objevilo cosi dost podobné nabroušené hraně. Bylo to sice na hraně, ale vrtalo to. Hurá. Zapomněl jsem zmínit, že kolem druhé dorazila z Kladna i Helča s klukama, a tak jsem k ruce měl zdatné pomocníky při vyrábění toho sezení. Slunko pálilo jako blázen, všichni kutali a vrtali se v hlíně, ale moje parta a já jsme si odpočívali.

Boris a Bobík.

Uprostřed zahrádky trčel ze země kus železa. Snažili jsme se ho odstranit, protože byl nebezpečnej, ale nedařilo se, tak jsme se rozhodli, že ho vykopeme. Jen Jirka projevil zdravý skeptický pohled. V naší rodině je cosi buldočího. Ve všech. A asi to bude i v Helčinejch dětech, uvidíme. Díra byla už tak hluboká, že mohla Helča lechtat Aboridžince v Austrálii na patách a železa furt nebyl konec. A flexa u mě doma smutně zahálela. Nad železem jsme nezvítězili. Zůstala po nás uprostřed zahrady, kromě nebezpečnýho železa, ještě asi metr hluboká nebezpečná díra. Ano, i my někdy prohráváme.

Sezení je hotové, hrbatej záhonek taky, Jituš přivezla kozly ve flaškách a flašku vína a nový kolečko. Chystáme se oslavit práci žrádlem a pitím.

Kluci vyrazili do lesa pro dříví do ohniště.

Stádečko kozlů se útěšně rozrůstalo. A okolo jezdili zoufale vyprahlí cyklisté.

Helča se ještě pokouší prohloubit díru do Austrálie, ale vše marno.

Bobík je sportovec a silák.

Pozdravit v Austrálii a odpískat to.

A protože jsem si poničil nohy od vánoc asi málo, tak mi Helča ještě hodila na nohu plechovou zahradnickou lopatku.

Zato přivezla dva výborný saláty. Jeden fialovej.

A druhej žlutej. Oba byly výborný.

Jirka mi šlohl kdysi triko, který jsem kdysi šlohl Olině. riko furt drží.

Matka a syn u trika na novém sezení.

Boris mi šlohnul foťák a vrhl se nadšeně do focení.

Jirka ještě vysypal velkou dávku koňskejch hoven, aby mohla Helča vrátit pytle paní hovnové tam u nich v Kladně.

Bobík zalil kus zahrady.

A pak už jsme jen žrali a pili.

V popředí Klára, v pozadí já.

To je to nekonečné železo končící až někde v Queenslandu.

Ohniště v provozu.

Jirka drbe hlavu svýmu fotříkovi.

Huckleberry Boris se uhnízdil na střeše zahradního domku a četl si tam Hraničářskýho učně.

Je to tu moc sympatické. Těšíme se, až zase někdy uděláme rodinné setkání. Helča to má z Kladna ještě blíž než my z Běchovic.

Čas se pomaličku krátí, Helča nás chce hodit na metro a...

V metru vypadáme ještě daleko bezdomáčtěji než ráno. Voníme kouřem, já mám běhací trenky i nohy hnědý od hlíny, Olina má ruce jako prase, všichni si od nás odsedají. Teda kromě jedné holčičky s maminkou. Díky J&J, bylo to bezva.

A teď ještě dvě fotky pod čarou.

Honza s Rézou mají v Bolderu - stát Colorado - taky malou zahrádku a taky pěstujou.
Asi to je nějaká rodinná choroba.

Ale kromě zahrádky mají v okolí Bolderu i velký hory a když vyndají ruce z hlíny a strčí nohy do lyžáků, můžou skialpovat, až jim to skoro závidím. Ta vlevo je Honzíkova žena Rese.