Berlýn
(asi po deváté)

A jsme zas v Berlýně. Já vím, to tvrdý Ý, ale furt ještě asi nenastal čas. Minule jsme skončili u zdi, která se stala obrovským plátnem pro umělce. Ta zeď je výzva a jednou za čas se tu umělci prostřídají, jindy jsou některá díla zakonzervovaná a kdy se vymění je v německých hvězdách.

Nesmělé začátky wall-gallery

Vzkaz českého pana prezydenta. Bližší informace naleznete u Ovčáček. A nebo někdo kdokoliv z té hradní party.

Slavná tupozeď skončila ve slavným roce 1989. A několik kousků bylo zachováno, ale už nikoho od nikoho nedělí, je přístupná ze všech dvou stran.

Je to ďábelsky inspirativní prostor.

Většinu fotek jsem nafotil barevně. Já sice barvu nemám moc v oblibě, ale tady jsem měl pocit, že by to barevný mělo zůstat.

Z druhé strany zdi jsou lavičky a místa pro grilování a chlastání a jointování, určitě i sex se tu provozuje. Šli jsme si sem ale jen sednou na betonovou desku a čučet po líné Sprévě a lidech v okolí. Z vedlejší betonu za námi přišlo malý děcko. Bylo bosé a všude kolem nás střepy z flašek od chlastu, ale tomu děcku to nevadilo. ani mamince.

Na druhé straně Sprévy je velkej barák. Stará fabrika? Nějakej squat?

A samozřejmě pejsci, co si vyvlekli na prochajdu svý páníčky. Líný a shnilý.

No, nevím nevím.

A tady už začíná velké wallumění.

Zeď politických výkřiků.

Taky kde jinde najdete lepší politický symbol pro výkřiky.

Tenhle prostředek je výbornej. Kolo, kde všichni, co jedou, musí i šlapat. Teda všichni ne, některá multikola jsou na tom tak, že si můžete pochlastávat, a tudíž jeden nešlape ale nalejvá. Chlastat nesmí ten, kdo se drží řídítek. Ostatní můžou. Výborná mašinka pro kolektivní cyklisty.

Jsem kočka

Krásně kosmopolitní prostor. Byl jsem jím doslova unešený. Ne nadarmo mě nazývají slušní Češi Dobroserem. Někteří mě dokonce povýšili na polovičního dobrosera. A toho si moc vážím.

No a samozřejmě všudeprudící zámečky zamilovaných, co se pak stejně klidně rozejdou, protože zámek na plotě nepomáhá. Je to pověra.

Za Busche to byl sice cirkus, ale přijatelnej, teď je to cirkus Trump a kdoví, jak to všecko dopadne. Těší mě jen jediné, že i v Americe si lze zvolit divnýho prezidenta. Jsem fakt zvědavej, jak to všecko dopadne.

To je výzva do pranice. Doslova. Zanech mytí. Tedy pouze v případě, když prohodíte s a ch, jinak to znamená nech vyrůst. Nebo tak nějak. Německy jsem uměl dycky málo a do toho to zapomínání...

Brandenburská brána

Nejodpornější francouzák minulýho století. Brežněv Honnecker.

Jeden motiv z check pointu

Byla to neskutečně zkurvená doba a pevně věřím, že se nevrátí ani v nijaké modifikované verzi. Třeba koblihové.

Sloup přání. Opouštíme zďovou galerii a blížíme se mílovými kroky ke slibované čtvrti Kreuzberg.

Stačí jen přejít krásnej most.

Naposledy kouknout na Sprévu a jedno nové sousoší.

Strop plnej lichejch bot.

Kreuzberg je veselá čtvrť.

A blížíme se k největší raritě Kreuzbergu. Staré stylové veřejné hajzlíky. Byly vykoupeny a kupodivu i zachována část jejího původního zaměření, tedy zleva páni zprava dámy, ale uprostřed toho čůrání a kakání vznikl nejbláznivější bufet. Jídlo tu není zrovna levné, většinou jde o buřty, hotdogy a burgery. Je s podivem, že někdo dovolil udělat z půlky hajzlu jídelnu. ale fronty jsou obrovské. Teda na žrádlo, na čůrání to je přijatelnější.

Si to představte, že sedíte v bezprostřední blízkosti veřejnýho hajzlíku a pochutnáváte si na buřtu se zelím a hořčicí.

Burgermeister je prostě nejšílenější nápad. ale vyšel.

My jsme do fronty nešli, sedli jsme si do vedlejší kebabárny a dali si všelijaký dobrůtky. Honza s Helčou si dali něco vegetariánskýho a my ostatní něco asi s masem.

Ale abych pravdu řekl, tohle mi z hlavy úplně vypadlo, protože jsem jen fascinovaně seděl na prdeli a čuměl na ten veřejnej hajzlík, jak prodává burgery a fronta se nezmenšuje.

Ale abych si to trochu přece jen užil, zašel jsem si tam na hajzlík. a dobrý. Fakt dobrý.

A po jídle jsme se sebrali a šli do nejbližší díry v zemi do stanice U-bahnu Schleisches. Složitě vyhledali cestu zpátky do našeho bytu. Koupili si jízdenku...

A vyrazili k domovu. Kousek duše jsme ale v Kreuzbergu určitě nechali.

Ta naše kuřátka jsou už veliká. a dospělá.

To je moje partička, chybí jen Rézička, protože toho využila a místo courání podél zdi si zašla za kamarádama, které tu v Berlíně má.

Za chvilku přestupujeme, vystupujeme, valíme domů, zkontrolujeme, že elektřinu už Igor v teplákách spravil...

...a valíme do naší pivní zahrádky z prvního dne.

Olině neuletěly včely, ale nepřinesly pivo. Pak to napravili.

Jdeme do pelechu, zítra nás čeká náročnej den. Den poslední, ale o něm až v nějakém dalším pokračování.