A hups zase do Ameriky
(zase ten archiv)

Na neseriózním WWWiditelným praseti je mi sympatické to, že může cokoliv. Nikomu se nemusí zodpovídat a redakční rada vůbec nefunguje. Normální anarchie.
V minulý skoku do Ameriky jsme myslím skončili u jedné prodejny s drahejma doutníkama. Od tohoto místa jsme s Roušovnou nezadržitelně mířili k našemu oblíbenýmu Golden Gate Bridge. Já vím, byli jsme tam už několikrát při naší první návštěvě, ale ten most je krásnej a byla by blbost se tam zase nepodívat. Kromě toho jsme se oba těšili i na tuňákovej sendvič v občerstvovně hned pod mostem. Občerstvovně, která je izolovaná starejma džínama.

Když půjdeme doprava, vrátíme se na Embarcadero, když doleva, dojdeme ke slavnýmu mostu.

Tyhle piery se už nijak nečíslujou. Z některých jsou hospody, ale většinou jsou to nějaký garáže na lodičky.

Po cestě k mostu musíme projít malým parkem, kde se válí milenci i celé rodinky na louce, je tu socha jakéhosi demokrata. O něm jsem psal už kdysi dávno. a pak je tu ještě tahle socha. ale zatím o ní moc nevím.

Roušovna objevila nějakou zajímavou kytku. Ona je moje motivářka. A teď mám jednu takovou sérii, která se jmenuje "UČÍM SE BARVU" a Olinu moc baví mi ty barevný motivy vyhledávat. Tady jsem ještě odolával a měl na paměti jednu slavnou fotku Edwarda Westona, rozříznutej artyčok. Jo ale tuhle kytku jsme nerozřezávali, to samo.

Barevně ten tlustej velkej netřesk vypadá takto. Taková kapusta. divná.

Tenhle motiv taky vyškrábla Olina. Olina tomu ráda říká, že ani fotit nemusí, protože má ten nejlepší automat na světě, jen si řekne Roušovi, aby jí to vyfotil.

Lidi jsou tu uvolnění i v pozicích.

Ještě než se přiblížíme k mostu, čeká nás úzkej kousek divnýho lesa.

UČÍM SE BARVU klidně i modrou.

Místo poštovních schránek na rohu ulice tu mají tyčku v zemi,kde z jedné strany je budka pro volání na policii.

A z druhé pak budka pro volání hasičů. Hasiči jsou zde v SF velmi důležití a zasahujou skoro u všeho, co sebemíň smrdí průserem a fakt to jsou profíci. A mají krásný auta.

V téhle oblasti SF je asi nejvíc psů z celýho SF.

Bohatší bezdomáči si celej svůj majetek vozí na šlohnutejch vozících ze sámošek. Systém zavěšení všech kabelí a pytlů je nesmírně důmyslnej. Někteří mi připadali, že toho mají víc, než já doma.

UČÍM SE BARVU.

Velmi oblíbenou brigoškou pro mladé studenty je venčení psů. Někteří s sebou vláčí i devět psů. Když jsou to kluci a kolem projde hárající fenečka, je venčič vyřízenej. Psi se rozběhnou za tím neodolatelným parfémem a během několika vteřin svého dočasného páníčka svážou vodítkama do kozelce.

GGB se na chvilku prozradil a vystoupil z mlhy. GGB je vyhlášenej tím, že stokrát za den změní viditelnost a odkrývá různé části sebe sama. A někdy je vidět i celej.

Hodně je tu i intošů, co si tu čtou ontheroadový autory.

Samí pejskové. tahle louka je, a to navzdory tomu, že po sobě pejskaři hodně uklízí, přímo louka hovnová. Bosky nebo v sandálkách nedoporučuju.

A v pozadí už zase vykukuje kousek mostu.

Taková Amerika.

Konečně jsme v našem zatepleným bufíku, objednali jsme si tuňákovýho sendviče, a protože nejsem moc Američani, tak jsme si dali jeden napůl. Celej se sice sníst dá, ale jste pak přežraní a to není ono.

Sedíme hned u dveří, tak vidíme, jak vchází opravdoví chlapi, kteří sežerou takových sendvičů na posezení klidně i pět.

Venku nechají vyhladovělýho psa a jdou se futrovat.

A velký baby taky. A rády si pak vypráví o různých dietách.

V Americe se to ale už začíná měnit a lámat. Hodně lidí tu žije a žere zdravě a hodně běhají.

Před tím bufíkem je taková zeměkoule, ale obešel jsem ji ze všech stran a musím dát za pravdu vyznavačů zeměplacky, protože na fotkách je ta koule se všech stran placatá.

UČÍM SE BARVU.

Vida, babka a není tlustá a běží.

Tuhle fotku mám z té série UČÍM SE BARVU asi nejraději.

Hurá, most je vidět skoro celej.

A ne, stačí 60 vteřin a je ho zas jen kousek.

Po starých dřevěných schodech dojdeme až k patě mostu.

Ale dnes na most nejdeme. Chystáme se, že si na něho zajdeme někdy jindy a přejdeme ho tam i zpět. Je docela dlouhej. Ale to až v nějakým jiným pokračování.

Jo, teď, teď je vidět celej. Tak honem vyfotit.

Chceme si dát kafe, ale nutí nám nějakou pokémonovu rybičku. Odoláme, protože jsme ještě natláskaní tím tuňákovým trojúhelníkovým chlebem. A kafe tu nemají dobré.

Sedáme do jakéhosi autobusu a ten nás odveze k šalině.

Kolem několika sympatických kavárniček.

Až domů. Kafe si dáme až u Honzy. A co bude příště? Fakt netuším.