Zpráva o pohřbívání v Jeseníku
(poslední Mohykán z té naší čtveřice to taky zabalil)

Už, když mi volal Martin, že jeho táta bude mít pohřeb v pátek 11. 11. 2016 jsem se nechal slyšet, že to bude lehce hrabalovská akce. Ani nevím, proč jsem si to myslel. Ale věřte nevěřte, hrabaloviny v tom bylo docela dost. Strejda byl poslední z těch čtyř našich mohykánů, kterej to tu držel. Nejdřív to zabalil náš táta, kterej si dovolil zmizet z tohoto 3D světa v nedožitých 58 letech, pak se za ním vypravila jeho sestra teta Míla. Ta, která mi ukázala nejzákladnější pravidlo života - "Však ono se to neposere." Tetičko, řídím se tímhle pravidlem celej život. A jen dodávám, že kdyby se to náhodou posralo, tak jde o hovno. Mami, promiň. Třetím, kdo to zabalil, byla máma, která se rozhodla o tři roky později než teta, že to tu už nemá cenu. strejda statečně zvládal všecky nástrahy moderního světa.. Žil si jako vdovec v Jeseníku. Založil v tom městě ČSSD, nalanařil jednoho ze synů, pohřbil psíka Žeryka, neslyšel ani přes naslouchátka, ale krásně to dovedl maskovat. Naposledy jsme se u něho stavili někdy v létě před cestou do Ameriky. strejda to zvládl až do skoro devadesátky. Doufám strejdo, že konečně naučíte mou mámu ten mariáš, a budete spolu hrát ve čtyřech puazírovanýho mariáše.
Do Ostružné na poslední rozloučení jsme jeli v pátek navečer. Pražská sekce a z Brna ta brněnská...

Z Brna přijela sestra Dana a Alena.

Martin si vezl v autě slušňácký oděv i s kabátem, děsně mi začal připomínat mýho tátu.

Olina si oblíkla tmavej oděv a za zády se na ni přísně díval můj tata, její tchán, jestli je to OK.

Dorazil i malej Martin se svou ženou Janou. Malej Martin je trochu zavádějící info, protože moc malej není.

Ája Bája se nechala vyfotit u draků, které vyrobili Jirka s Jitkou. ale tihle draci se pohřbu nezúčastnili.

Vyrážím do Jeseníku na poslední rozloučení.

Ač bylo značně pošmourno, příroda rozhodla, že na pohřeb posledního mohykána, by mělo být slunečno.

Hned na začátku Jeseníku je krásně květinářství, kde jsme měli objednané kytky. A jak v dáli inzerují - Odvoz starých spotřebičů, přišlo mi to trochu symbolické.

Květinářství je vždycky symbolické, ale Olinu bych od něho držel raději co nejdál.

Ale je to marný. Kytka pro strejdu jo, jenže ona tam pak našla cibuli narcisu. Žádnej Klaus, ale věděli jste, že cibule narcisu smrdí jako hodně kvalitní hulení?

Malej Martin s Janou se snaží vypadat trochu mafiánsky.

Tohle jsme s malým Martinem označili jako umělinu, ale Roušovna, a ta ví skoro všecko, tvrdila, že to umělý není. Tak já teda nevím, ale Roušovně dost věřím.

Polička s červenou.

Pak musel Martin velkej nastavit několikrát svá široká záda, aby bylo vidět, jak barevné kytky jsme pro strejdu koupili.

Kytka za Roušovskou sekci z Brna.

Ája Bája a kytky od holčiček.

Zapínáme navigaci, i když je to skoro zbytečné. Jeseník není velkej a obřadní síň pro zemřelé je jen jedna.

Kostel je starej, ale pořádně zanedbanej.

Jsem tu hodně včas.

Ája Bája potřebuje barevnou fotku pro vňučky. Tyhle kytky totiž objednaly ony.

Olinina kreace.

Danina kreace. Strejda bude mít radost.

Hodiny ukazujou nějakej čas, kterej neplatí.

V předsálí to smrdí cigárama, ale všichni mě přesvědčují, že to je ze svíček. Myslím si své, ale neprudím. V pozadí zleva: Ivan, Věra, Zuzka.

V popředí velkej Martin a malej Martin.

A všichni.

Otec a dcera, oba doktoři.

Obřad začíná.

!Obřadní síň je docela sympatická.

Ani projev není dlouhý.

Zazní pár profláknutých písní, jako třeba Hledám dům holubí a Až si andělé pro mě přijdou.

Potřásání a kondolence.

Jedeme na oběd do Bobrovníku.

Vše zařizuje a řídí Ivan, nejstarší strejdův syn. Jediné, co jsme museli rozhodovat, jestli americké brambory nebo americké.

Oběd končí, nejužší část rodiny jede za Ivanem.

stejně je to v Bobrovníku složité, protože tu mají hajzlíky jen pro jednonohé pány.

Ivan je doma jako doma a vytahuje ze svýho báru 12letou whisky. Já na tvrdej chlast poslední dobou moc nejsem, tak vydržím u jedinýho panáka.

Věrka nabízí i babské pití becherovku, ale Olinu tím neosloví. Olina se drží té staré whisky.

Zatím dobrý.

Furt dobrý.

Na pořad dne vylízají fotky. A to je vždycky slovo do pranice. stává se, že najednou si nikdo není jistej tím, kdo je kdo, Ale ještě nikdy jsme se kvůli tomu nepoprali.

Tohle je strejda po škole. A asi v Brně.

Teta Jarmila se svými dvěma syny. zleva Martin, zprava Ivan.

Strejdova máma s vnoučkem Ivánkem.

Fotky jsou vděčné téma.

ten pán, který na čtyřicet let staré fotce klečí u nohou své ženy, je strejda Pepa a dnes jsme se s ním loučili. Myslím si, žer tuhle fotku jsem dělal já, ale už si to nepamatuju.

I tuhle fotku, kde je Ivan v roli Belmoda nebo spíš Alaina Delona, jsem taky fotil. Je to zvláštní takhle vidět po mnoha letech svoje otisky.

Strejdova máma.

Pak přišel Ivan a ukázal klenot. Hrníček, který měla máma jeho táty, možná babička, už si to nepamatuju, v koncentráku a ten hrníček všecko přežil a je skovanej u Ivana.

Mám rád ulouse utreca.

Ivan nám pak předčítal ze skript svého strýce, mýho táty. Z dnešního pohledu a ještě k tomu mýho pohledu, to byly všecko kraviny. ale budiž. Můj táta měl vždycky Ivana rád, protože oba byli doktoři, zatímco já jsem tatu zklamal a byl jsem jen elektroinženýr v oboru lékařské elektroniky. Prostě to nestačilo. Ale přiznám se bez mučení, jsem rád, že nemusím být doktorem.

Dvanáctiletá whisky zatím tiše zatíná drápky. Odnese to nakonec jen Olina. Ale protože to je alkohol kvalitní, druhý den ráno netrpí.

Malej Honza, to je ten vlevo, se stará v Brně o slabé komunity. Och, jak krásně kulantně jsem to napsal.

Ivan vzpomíná. Jen pro zajímavost. Ivan se odchodem strýce stal nejstarším Milotou v rodu, tak jako se i to před třemi léty přihodilo, když odešla máma. Prostě Ivan a já jsme teď nejstarší z rodů. A já jsem ještě o dva měsíce, čtyři dny a dvě hodiny starší než Ivan. Ty vole, takhle mladej a už stařešina.

Ája Bája, Dana, Alena.

Na chalupě je roztomile pošmourno tak jdeme na výlet. Strejda, tetaa, máma i táta to tu měli moc rádi.

 

Na Ramzové zatím vlaky nejezdí, protože modernizaci se nedaří. Nemusíme dávat pozor, když jdeme přes koleje.

Zpráva o vraždách na Ramzové.

Xylofon z Horní Ostružné

A klavír,

Olina si vzala na výlet své nejděsivější tepláky. Něco, čemu by nikdo nikdy neuvěřil.

V hospodě, kde je muzeum hudebních nástrojů si dáváme oběd. Je sobota a za chvíli pojedeme zase do svých domovů.

Jana neví, co si dát.

Obraz Vřesové Studánky.

Jedeme domů a netušíme, že to všecko veme dobrou faleš. Volá nám malej Martin, že se mu ztratil v autě olej. Rada starších rozhodla, že to je na hovno, a že tu to auto má nechat. Stalo se to na začátku Jindřichova. A že je odvezeme do Hanušovic a vlak. Vše je hodně hektické, když dorazíme do Hanušovic, malej Martin zjistí, že si na místě akcidentu nechal batoh, tak se otáčíme a jedeme zpět. Malej Martin se ptá velkýho Martina: "Táto, že se mě nezřekneš." Baťoh je opravdu stále na kraji silnice a jedeme zase zpátky do Hanušovic. Vyložíme malýho Martina a jedeme dál do Prahy, pak už se nic zásadního nestane. Trošku jsem se obávali, že nás na pumpě kvůli Olininejm teplákám neobslouží, ale mile jsme byli překvapeni, protože paní pumpařka byla v Hrabalovi jako doma. Shrnu to lakonicky. Byla to povedená akce.

Jo a pár fotek z bedny po strejdovi poslal Martin:

V V pozadí je kamarád strejdy, jistý Toník, kterýho kdysi dávno v opilosti pokopala Roušovna, když se snažila udělat váhu, aby dokázala, že není pod vlivem. Kopla ho do brady a pak se slovy: "Uhni Tandíku, ukážu váhu, ho kopla znova." Ale z jaké akce to je fotka, to netuším, i když jsem to asi fotil já.

ten fousáč vpravo je legendární hajnej z Ostružné, pan Urban, kterej si jednou pod vlivem usekl sekerou prst, vzal ho do igeliťáku a šel za mým tátou, kterej ho vzal do Jeseníklu, kde mu ho zase docela úspěšně přišili. A nebo si to pletu.

Strejda s maminkou.

Tuhle fotku si docela pamatuju.