Víkend
(s mláďátky)

Vymysleli jsme společně, že by bylo bezva, kdyby přijela Helča s dětma na víkend k nám. Jsou jako hurikán Elza, ale stejně je s něma bezvadně. Olina musela ještě ráno do Prahy na jakejsi seminář, Helča chtěla přijet v 11, tak jsem si to ranní běhání naplánoval tak, aby mi to hezky vyšlo, ale pak mi přišla SMS, že přijedou až ve 12, tak jsem běžel ještě dál, chodníky se pomaličku začínaly rozehřívat a bosé nohy se tetelily až moc. Koupil jsem si u Číňana zlevněnou plechovkovou Plzeň, asi hodně prošlou, protože byla levnější než impotentní gambáč. V zámeckým parku zdivočele pobíhaly děti olepené startovními čísly. V tom vedru to byl dobrej nápad. Doběhl jsem skoro přesně, přijížděli Kladeňáci. Vítání velikánské a hned jsem vyrazili domů vařit oběd. Bylo to jako šifra mistra Leonarda. Část informací ohledně jídla mi prozradila Olina, zbytek věděla Helena. Bibi pomáhala v kuchyni, Bobík se hned pustil do své nejoblíbenější činnosti u nás a tou je frézování vlašských ořechů. Moc nechápu, co ho na tom tak fascinuje a baví, ale vydrží u toho dost dlouho. Pokoj po jeho činnosti vypadá jak po kobercovém bombardování, ale to nevadí, od toho jsou vysavače. Boris zase okamžitě pustil televizi a sjížděl kreslený seriály. Pak volala Roušovna, a my jsme vyrazili bosky Olině naproti. Společnej oběd, kafe, Boris se chvíli učil na svém novém počítači báječnej kreslící program Kritu, ale byl jsem mizernej učitel, moc toho o Kritě nevím. Bibi se zase rozhodla vycucat všechna moudra z babička, aby byla dobře připravená na gymplácký přijímačky. Až přestalo být takový horko, vydali jsme se ke Svépraváku smočit tělo.

Bibi doluje z babky moudra.

Moudra z angličtiny

Moudra z matiky

Moudra z literatury a češtiny.

Když bylo už jen asi 28°C, tak jsme se vydali bosky k svépraváku. Je tam takový úsek ostrých kamínků, kterej roky nesnáším a dodnes se mi nepodařilo přes něj bosky přejít důstojně.

Koupat se mi nechtělo, tak jsem si lehl pod starej vořech a čuměl do listí.

A doufal, že mi shůry nějakej oříšek spadne. A Bobík ho pak doma rozfrézuje.

Osazenstvo okolo rybníka bylo přímo literárně skvostné. Opilá dáma v diskošatkách, ale navostro se snažila utonout, ale nedařilo se jí. Objemní a neforemní chlapíci, si statečně nesli svá vydulá břicha před sebou. A ty kozy, no neuvěřitelný zážitek. Výroky všech okolo rybníka byly hrabalovsky zabijácké. Ale bohužel si z toho nic nepamatuju a Helča taky ne.

Plavat šli jen Boris a Bobík.

Mé dámy fascinovaně sledovaly to ďábelské rozmarné divadelní představení.

Bobík je skvěla maskovanej a skoro ve větvoví není vidět.

Přestože je vedro k padnutí, moc lidí v rybníce neplave.

Po cestě domů se rozpoutal velký boj mezi Bobíkem a Borisem. Házeli po sobě ptačím zobem, nebo jak se bílý kuličky, který tak pěkně lupnou, když na ně šlápnete. Boj vypadal nerozhodně, ale pak se slovně Bibi přidala na stranu Borise. Nevím přesně, co všechno se odehrálo, ale Bobíka to tak nasralo, že odešel do lesa trucovat. Naposledy jsem ho zahlídl poblíž hájenky za stromem v křoví. Šli jsme dál a věřili, že Bobík se pak zvedne a pomalu se bude v dohledu loudat za námi, aby nebyl spatřen. to jsme se ale všichni pěkně zmýlili, protože Bobíkova nasranost ho udržela ve skrýši. Po cestě jsme vymysleli, že zajdeme na pivo do Dolnopočernickýho pivovaru. A že pojedeme autobusem. Moc času nebylo, jenže u baráku jsme byli jen Olina Helča a já. Ti tři smradi se postupně ztratili.

Tak jsme se rozhodli, že do hospody jdeme sami, Helča, že se pokusí najít svoje děti, odchytnout je a pak přivléct taky do hospody. Půjčil jsem Helči kolo, aby byla mobilnější při hledání. Borise a Bibi odchytla, jak se krmí šípkama. Bobík nikde.

Olina a já jsme čekali na autobus, když doběhl Boris a Bibi. V mokrejch plavkách a plaveckejch brýlích. Do hospody jsem teda šli ve třech.

Tam jsme objevili Radku s rodinkou, tak jsem kafrali a čekali, jak dopadne hledání.

Děti dostaly barevné limonády v hezkejch skleničkách...

Olina a já černý pivo.

Pak zavolala Helča, že Bobík je na světě, že se ztratil a nevěděl, kde je doma, našlo ho nějací lidi a on jim nahlásil číslo máminýho mobila, kde si spolu domluvili místo setkání. A že jedou na kole do hospody taky.

A protože má Helča příští týden narozky, tak jsme se rozhodli, že je oslavíme hned a v hospodě. Nosili nám na stůl různé dobroty, třeba tatarák z řepy a sledě na fenyklu, nebo já už přesně nevím, co to všecko bylo.

Taková příjemná oslava narozek a toho, že jsme se zas všichni našli.

Všude okolo už byla pořádná tma.

Nalezenec se lísá.

Naproti klučičí sekci seděla sekce holčičí. A dorazila i Radka, Helenina spolužačka ze základy. A Olina je učila anglicky. Svět je potrhle malej. A rychlej.

Domů z hospody jedeme zase autobusem.

Hospodští povaleči se hned doma usadili k televizi a pustili si nějakej sprostej kreslenej seriál. Něco daleko horšího než Simpsni. Je pozdě a už je potřeba jít spát.

Bobík si vyhádal dědu, to znamená, že spolu spíme v jedné posteli. Bobík se svým milovaným polštářkem a medvídkem. Přestože je postel veliká, zbude mi asi jen třiceticentimetrovej pásek. A ještě mi chrápal do ucha.

Ráno si dal Bobík lekci v rodokmenu.

Na nástěnce s historickejma fotkama se orientoval docela zdatně.

To je strejdánek Jirka, tam zase Honza, a tady máma. Spletl se jen jednou, když o mně na jedné fotce tvrdil, že to je strejdánek Jirka. Inu, taková ta genetická nuda v Brně.

Bibi si furt jen čte, místo aby dělala něco užitečnýho.

Ještě několik pohádek na velké televizi, Helča mě ostříhá palici, sežereme oběd a štrúdl a už zase jedou všichni domů. Tak zas příště... Je to s váma srandovní a bezva. Zítra musím vyluxovat celej byt. Nemusím, ale bylo by záhodno...