Dejme tomu, že už není sebemenší důvod se na něco vymlouvat a přesto jsem nucen okolnostmi připustit, že i tohle prase je takové prázdninově ošizené. Náš pobyt v Americe skončil. Všechno tam bylo skvělý a moc jsme si to užívali, ale věci se mají tak, že přestávám tak trochu být pánem svého času. ani nevím, jak se mi to podařilo, že to neřídím já, ale ti okolo. Věci se mají tak, že hned zítra odjíždím na chalupu do hor, protože jsem byl požádanej, abych fotil natáčení filmu ze sudetskýho prostředí a na to je ta naše vesnička horská i chalupa a lidi kolem a chalupy úplně ideální. Natáčení bude od úterý do pátku. Chalupa bude praskat ve švech. To jsem zvědavej, jak to všecko bude probíhat. Od Helči jsem se dozvěděl, že kus filmu se bude natáčet i na rozinkové louce, o které vyšla celá kniha, četli jsme ji loni a já si předsevzal, že se tam vypravím a pofotím si to místo. Kniha mě totiž dost uchvátila. Vím, hlavním motorem chvácení je to, že to je z míst, která důvěrně znám. všemi čivy. Vím, jak to tam voní, jak to tam prší, jak to tam skřípe a jak tam bývá pěkně i hnusně. Docela se na to těším.
A pak musím hned z Ostružné do Brna za Olininým tátou. Prostě, furt se něco děje.

Když jsme se vrátili z čundru po americkejch národních parcích, Honza vrátil pučenýho džípa a pak už nás čekalo jen pár dní po SF a domů. Na pondělí si Honza vymyslel knedlíky a houbovou omáčku. Olina bravurně uklohnila houskové knedlíky, přestože mouky byly jiné než u nás, kvasnice byly líné a suchá houska taky nebyla houska, ale nasládlej bagel. Mně i Honzovi to jídlo moc chutnalo, ale Olina tvrdila, že jí ty knedlíky nechutnaly ani trošku. Ona si to může dovolit, ona je vyráběla. Tak to bylo pondělí. v úterý nás večer Honza vzal na večeři do sanfranciské gay čtvrti Castro. Obsluha byla v tom správné gajím duchu, čínská hospoda, výborný jídlo a k tomu pivo belgické s názvem Delirium tremens. Jak příznačné. Jedli jsme všelijaké speciality, které jsem viděli i chutnali poprvé v životě a určitě to bylo moc zajímavý. Pak jsme se brouzdali tou přítulnou čtvrtí zase domů. Olina už měla nabaleno a já tak trochu taky. Ve středu totiž letíme domů a Honza nás chce ještě vzít na poslední snídani někam do jiné čtvrti do italsko-francouzské jídelničky, která je tak vyhlášená, že se před dveřmi stojí dycky dlouhé fronty, ale je to prý tak dobré, že tam všichni stojí jak brka, nebrblají a těší se. A fakt to bylo skvělé a delikatesní jídlo. Rozloučili jsme se s Honzíkem trochu mokrý voči se nám udělaly, Honza sedl na kolo a vyrazil do Gůgla a my dom. Vše jsme si dobalili a vy\razili na letiště. Bartem, to je takové místní metro. Byli jsme tam dost včas, což se nám vyplatilo, protože nám hodná slečna u odbavení přebukovala sedadla a mohli jsme celou tu děsně dlouhou dobu až do Paříže sedět vedle sebe. Letí se skoro jedenáct hodin a není to žádná slast.

V Paříži všechno vypadalo pohodově a klidně, ještě mi Olina říkala, že to je brnkačka proti tomu, co jsme zažívali v New Yorku při příletu. Jojo, jak jsme se mýlili. Prošli jsme se dlouhé stovky metrů terminálem 2 až k našemu gejtu, jenže se nám do cesty vmontovala pasová kontrola a ta vůbec nefungovala. Byly tam jen dvě okýnka v provozu a lidí jako sraček. To už bylo na Olinu moc a já jsem sledoval, jak se pomaličku hroutí. Nakonec to vypadalo, že udělá na letišti nějakej převrat, ale všichni to měli na háku a my se pomaličku sunuli k pasovýmu okýnku. Čas naloďování už podle hodinek a letenky začal a před náma bylo ještě nejmíň sto lidí. S Olinou nebyla řeč, byla z toho nervózní a já jsem si ani netroufal přiblble žertovat, abych to nezhoršil. když jsme se konečně propasírovali tou kontrolou, dostali jsme se do správnýho místa a dolezli až ke správnýmu gejtu. To letiště je obrovské a možná i přehledné, jen, když tu přehlednost nepochopíte, tak to moc přehledné vlastně není. Dopadlo to nakonec dobře, protože naše letadlo mělo zpoždění a naloďování začalo až, když jsme tu správnou díru našli. A pak už jen hodinka a půl letu a vystupujeme v Praze na Letišti Václava Havla. Tam jsme si znova uvědomili, jak je krásný žít ve svobodný době a bejt v Šengenu a v EU. Čím dál míň chápu ty, kdo jsou proti EU a nejraději by z té zločinecké organizace, z toho RVHP vystoupili. Podle mýho by to pro naši zemi a pro nás byla katastrofa nedozírných následků. Normálně se vylezete z letadla a jdete přes letiště pro kufry a dom. Žádný kontroly nic, I ten kousek Francie je totiž tak trošku náš. Prostě Evropa. To, že nemáme euro se pozná hned u hajzlíků

Čínská čtvrť v SF je sice vyhlášená, ale člověk si na ni zvykne a integruje si ji do hlavy a už pak nepřekvapí. Je to naše kdovíkolikátá návštěva. Mají tu ale levná trička.

A taky jsou sympaticky orientovaní politicky.

K žrádlu tam nabízí věci, které nejde ani nijak blíže specifikovat. Třeb tohle by mohly být nějaké pracičky hlodavce?

A nebo, co je toto?

Číňani mají dole krámky a nahoře bydlí. A bydlí si po svém a nikdo jim do toho nekecá, nikdo jim nevnucuje obecně platné zvyklosti

Na mafiánské strasse jsem objevili beatnické muzeum. Já jsem tam nutně musel jít, Olina tam sice šla taky, ale beatníkama není nijak zasažená a tudíž jsou jí tak trochu u prdele. Ale zajímavý to bylo.

Pomalovaný baráky jsou tu estetické a na úrovni.

Slavné auto z filmu On the road podle Kerouacka.

Kopni Boha do držky.

Tenhle noční klub jsem identifikovali jako českej. možná se mýlíme a je to jen náhoda.

Sgrafity v italské čtvrti je hodně kubistické.

San Franciská geometrie.

Jeden z obrázků ZE série UČÍM SE BARVU.

Čtvrť Castro je vyhlášená homosexuální oblast. Byli jsme tam na večeři a bylo to roztomilé. Do Castra jezdí šalina číslo "N".

333

Olina po mně chtěla, abych jí vyfotil babku s vozilkou, ale jel kolem autobus a on se mnou bezpečnostně smýkla, prý jsem stál moc blízko toho autobusu, jenže to bylo na zastávce šaliny a zábradlí bylo tlusté jako roura od kamen. Tak to Olina opravila, že teda pak byl blízko ten autobus. ale fotku jsem stihl.

Stojíme na blbé zastávce. Jedeme totiž na naši poslední kulturní akci. V parku Golden Gate je jakési vědecké centrum, kde mají pěknou výstavu o přírodě a lidech.

Lobby.

Hned po vstupu, a vstupné nebylo levné - 34$ za osobu - jsme narazili na krásné rejnoky. Když jsem je fotil, vypadla mi z podpaždí mapička výstavy a přímo mezi rejnoky. Krmit rejnoky potištěným papírem se nemá, tak jsme se šli přiznat a hodná slečna zavolala nějakého experta na výlov letáků.

V té expozici mají i bílého aligátora. Podle nás se již léta nepohnul. možná je z polystyrénu. Jen, co jsme to odhalili, tak jakýsi spiklenecký mechanismus v podobě želvy spustil strojek a ten krokodýl se maličko pohnul, abychom uvěřili, že je živej. Inu další spiklenecká teorie je na světě.

Pak jsem pozdravili Pinokia a už bylo moc hodin, tak nás začali vyhánět ven.

Poslední rychlý obrázek medů, o kterých není vegetariánům, jasno, mají-li mozek. Ty medůzy.

Ze série UČÍM SE BARVU.

Jedeme domů nabalit, zítra letíme do Evropy.

Kikina tu má svou okamuří restauraci.

Opět jedna fotka se série UČÍM SE BARVU.

V den odletu nás vzal Honza na opulentní snídani do bistra Zazi v metru.

Na tenhle bufet bývají až hodinové fronty a rezervace tu neplatí. Kdo přijde, zapíše se na papírek a pak se na něho teprve dostane řada.

I streetfotografové se tu stravují. Já jsem si dal mexický vajíčka a pálivou omáčku.

Na dveřích bývá list, kam se příchozí zapíše do pořadníku. Funguje to a nikdo nedržkuje.

Chodí se sem nasnídat celé krásné rodinky.

Poslední cesta domů, teda k Honzovi domů, za pár hodin už budeme viset v letadle.

Sbohem Ameriko, jsi hezká a inspirující. Třeba se sem zase přijedeme podívat.

Letiště v SF.

To jsem zvědavej, kdy se sem zas podíváme.