Člověk míní a člověk mění. Chystal jsem se, že napíšu zase další pokračování z vypečeného rodinného výletu do Berlína, ale vše se v jiné obrátilo. Olina poslala motivační dopis v angličtině na cestu po norskejch univerzitách a vybrali ji. Takže mi v pondělí měla prchnout na sever. Tak jsme si v neděli zašli na pivo do novýho počernickýho pivovaru a v pondělí jsem s ní jel na letiště...

IPA pivo v pivovaře je excelentní. Pivním odborníkem se nestanu, ale pivo mám rád.

Olina si koupila na cestu na sever růžovej kufr na kolečkách ve slevě, ale protože je čarodějka, dokázala na letišti za 125 Kč přeměnit jeho růžovou barvu v barvu zelenou. Pak už jsme si dali jen pusu a já jí utekl.

A protože Roušovna je velmi rafinovaný diktátor, tak před odjezdem do Norska vyměnila v kuchyni ubrus za čistej. A protože spolu již měsíce soupeříme, kdo první kydne, rozhodl jsem se, že na ubrus vyzraju tím, že si dám pětidenní hladovku, a tudíž nebudu mít šanci kydat. Z radosti z té párdenní hladovky jsem vystoupil hned v Dědině, to je kousek za letištěm Václava Havla, a vnořil se do údolí Divoké Šárky.

Nikdy jsem tu neběžel, ale hned na první ránu jsem se do toho místa zamiloval. Běhal jsem tam po cestičkách nadšeně sem a tam jako zajíc.

U Jenerálky jsem objevil díru do skály, ale protože tam byla tma a nemohl bych běžet, tak jsem to jen vyfotil a dovnitř nelezl.

Ani přesně nevím, co to bylo za čtvrti nebo vesnice, či co to bylo, ale všecko tu bylo malebné a zanedbané. Zub času hryzal jako o život.

Ještě tam ten kopec za komínem mě čeká.

Do kopce mi to krutě nejde.

Přes Stromovku jsem doběhl na Masaryčku a jel domů. Pracovat. A pracovalo se mi velmi dobře, když jsem nezatěžoval pupek žrádlem. Celej jsem z toho pookřál.

Hned na úterý jsme se s Lindou a Helčou dohodli, že si dáme sraz ve škole, kde Helča učí anglicky, mají tam totiž děcka jakejsi letní mejdan a Helča jim slíbila, že je doprovodí na kytaru. A pak si zajdeme na pivo někam.

V Dlouhé ulici před Řempem, kde nakupuju matroš pro tarahumarské sandály, jsem objevil B s háčkem. Nevím jak se vyslovuje.

Ani Jan Hus, který přišel s nabodeníčkem, mi neporadil!

Staromák by kýčovitě malebný, ale širokoúhle se mi kácel. Umím to narovnat, ale pak bych nemohl napsat to o tom kácení.

Helčina škola je někde na Praze 6, je sympatická a multikulti, což je skvělý. Akorát Hrindu z Nasraných matek, nebo jak se jmenujou, by jeblo. Jo Naštvané matky, teď jsem si vzpomněl.

Hejno zobcových flétnistů.

Rodiče pomáhali pohledy i nástroji.

Jedno z vystoupení bylo Krysař.

Šátky, Hrindy pindy, to je průser.

Jiná třída si nastudovala moudrou storku z Orientu, už zase, proboha, jsme ztraceni, oni nás zlikvidujou, ti z východu, o králi Šalamounovi. A bylo to vtipné a poučné.

Malý rebel.

A americkej vliv, no jak říkám, škola plná multikulti.

Helenina třída zazpívala v angličtině, jak jinak, píseň o vožralým námořníkovi.

Byl fakt na šrot.

A děti i s učitelkou pruhované.

Pak jsme si zašli do hospody U Džbánu na výborné pivo. Helča nemohla, protože řídila. Ale my s Lindou jo, byli jsme jen na chvilku, protože Linda letí na pár tejdnů do Španělska. To jsou vymoženosti. Ale čím dál víc lidí v naší pomačkané společnosti touží znova po starých pořádcích. To je k blití, ale demokracie a svoboda mi neumožňuje proti takovým zasáhnout silou. Ani kdyby umožňovala, nezasáhl bych.

Holky jely na letiště a já běžel do Bořislavky na metro. Po cestě jsem narazil u paneláku na holku s divokým prasetem na vodítku. No fakt, pokusil jsem se to ještě rychle vyfotit, ale šli dost rychle, takže obrázek mě ze lží a výmyslů moc nevysvobozuje, ale fakt to není tlustej pes. Je to prase.

V pátek se mi vrátila moje Roušovna. Na ubrus jsem nekydl ani jednou, protože jsem držel hladovku, to se to pak soutěží. Olina přivezla z Norska výborné sýry. Ten jeden je kozí a karamelovej, ten druhej normální. Těšil jsem se, jak si je v sobotu po hladovce ochutnám. S Roušovnou je teror příjemnej. A víte proč? Ona mi třeba dovolí sežrat sejra bez chleba. To mi moje maminka nikdy nedovolila. Všecko jsem musel žrát s chlebem. Ani mi nebyla povolená verze, že sním prvně chleba a pak se rozplynu v samotný šunce. Sejry tenkrát moc dobrý nebyly, nebo přesně, moji rodiče nekupovali dobrý sýry, jen trojúhelníčky Eidam, které mě dusily a lepily se mi na zuby. A nešly z toho celofánu vysvobodit.

V neděli přijela prvně Dana z Brna a za pár minut po ní i Helča s robátkama. A tak bylo u nás divoce veselo.

Olina pro Helču nachystala pytel s oblečením a Dana přivezla kabelu s oblečením po Lindě, tak se zkoušelo jak na módní přehlídce.

Bobík se zamiloval do fialovýho flaušovýho kabátu, kterej se líbil jen jemu a Olině, ostatní jím pohrdli.

Boris si dokonce zkusil Bibištinu podprdu a dovnitř si skoval ponožky a přiznal se, že mu to není příjemný.

Přestože to byla návštěva téměř neohlášená, Olina dokázala z několika málo ingrediencí vykouzlit parádní oběd.

Bobík trpí motorickým neklidem a hned po sežrání rajčatové polívky se ji pokoušel zase vylejt zpět, což se mu nepovedlo. Zůstala mu v břichu.

Bibi už nikdy nebude moct být prezidentkou této země, protože je stejný prase jako já a Michal Horáček. Olizujeme lžičky. Anóbrž žličky po brněnsku.

Pak Danu napadlo, abysme si vyfotili všecky hodinky, co máme na rukách. Olina neměla, tak fotila.

No a já jsem si vzpomněl, že když jsem v to úterý šel přes Staromák, tak jsem se šmrncnul těsně kolem obchodu s nejdražšíma hodinkama. Za výlohou se hrdě krčí všelijaké značky a ceny lezou do miliónů. Všechny ty naše hodinky byly v souhrnné ceně krabičky od takových hodinek. No, to přeháním, jen balicího papíru, do kterýho tu krabičku s hodinkama v krámě zabalí.

Po obědě Olina Bibiště prozradila kouzlo grafů a co všechno se s nimi dá dělat a proč jsou užitečné. Bibi to bavilo, zrovna se to učí ve škole, ale Bobíka to sralo.

Tak šel raději do jiného pokoje frézovat ořechy, jedna z jeho nejmilejších činností. Rozfrézuje ozdobně ořech, vnitřek sežere a venkem se pochlubí a pak ho vyhodí. Prý ho baví, jak fréza v ruce vrní a jak ořech voní po kouři z táboráku. Fréza po jejich návštěvě ještě dvě hodiny chladne.

Boris zase propadl komiksům a čte je furt a všude. A taky kreslí své vlastní.

Pak jsme šli na procházku ke Svépraváku. A tam se mi podařilo vyfotit titulku pro knihu, která ještě není napsaná, ale už má obálku. Víc prozrazovat nebudu.

Dali jsme si pivo a limču a Bobík, protože žije zdravě, zatoužil po cukrové vatě.

Tu umně připravoval pan Hemingway s očima modrýma jako Frajer Luke Paul Newman.

Žít zdravě je náročné a životu přímo nebezpečné. Aby člověk dokázal žít zdravě, nutně k tomu potřebuje babičky a dědečky, aby dovolili sem tam sladkost a nebo jinou prasárnu. Pak teprve lze říci, že je žito zdravě, neb organismus je trénovaný a stává se odolným. Žít jen na zdravé stravě je prostě slabota. A kromě toho se to zdravé jídlo dost zásadně mění kus od kusu, někdo propadá vegetariánství, někdo rawu, někdo masu, já třeba rád hladovky, no prostě když si chceš zvolit zdravý styl života, je to těžké rozhodování, ale vybočování bývá objevné a podle mýho i zdravé. Život je zdravý, život je zdraví.

Bobík vypil svou jedovatou malinovku s bublinkama a stal se z něho průhlednej kačer.

Kolem rybníka se děje Rozmarné léto Vladislava Vančury.

Stánek pana Hemingwaye a jeho choti je dobrá atrakce, akorát tu bejvá jen o víkendech. A jen, když je hezky.

Po nezdravých nápojích a cukrové vatě jsme se vrhli zpět do pralesa a šli domů.

Bobík měl tolik síly z cukrové vaty, že nesl na zádech mnohem většího a těžšího Borise a pak dokonce i Beu. Bobík je malé perpetuum mobile čtvrtého druhu, čím víc vydává energie, tím víc jí získává. A eště u toho kecá.

Ten víkend byl krásnej. Ani jednou jsem nekydl na ubrus, vrátila se mi Roušovna, objevil jsem běhací ráj Divokou Šárku, přijely mi děti....Život je zdravý.