Minule v prvním díle jsme skončili u Henryho Moora. Pokračujme tedy u něho. Berlínský Moore je pořádnej macek. Hmota, která hejbe světem. Je, jak už to tak Moore mívá, ze všech stran poutavá. V několika fotkách jsem se o to pokusil, ale vyfotit Moora tak, aby to na vás zapůsobilo jako, když na něho čumíte, tak to se mi nedaří. Asi za to můžu já, a nebo za to může Moore.

Když jsem si fotil tyhle sourozence, vzpomněl jsem si hned na několik německých filmů. Ano, tohle je pro mě symbol německý.

Z galerie vychází starší pár, odemyká kola a odjíždí. Berlín je kolocpédově město. A vychází cyklistům hodně vstříc. Cyklostezky přehledné a docela nekompromisní. A věřte nevěřte, po cyklistických pruzích auta nejezdí. Na rozdíl třeba od Prahy, kde nějaká čára na silnici a trapnej obrázek kola pražskýho frajera nezastaví.

Plastika je umístěná velmi citlivě.

Olina si Moora fotí mobilem. Ona totiž začala mít focení mobilem ráda a ráda to pak háže na FB. Po každým uploadu mi pyšně hlásí: Zaplevelila jsem fejsbůk svejma výtvorama.

Kuřátka dorazila z výstavy, holky, Rese a Helča vylezly na strom, zatímco Honza si chytil do nohy klíště. Ale ještě to neví.

Krásná zvonička.

Blížíme se k Reichstagu. Když jsem tu byl před skoro třiceti léty, tak žádný fronty, dalo se po ruinách brouzdat celkem bezostyšně. Dnes je z toho atrakce a fronty jsou nekonečné. Povšimněte si prosím, jaké krásné závodní tretry má paní rikšérka.

Plastika, která mě dostala, ale nic o ní nevím. Možná to je nespravedlivý pro ostatní, že k té fotce neumím dodat další informace. Ale mně moc nevadí, že nevím co fotím. Teda já to vím, fotím tvary, stíny a světla a strukturu, ale jak se to jmenuje ofiko, to nevím.

Nebo tahle babička. Určitě je z pohádky o Rotkäppchen. Prostě to nevím, ale rád si k tomu vymyslím svou storku.

Brandeburskou bránu jsem tenkrát viděl samozřejmě je z té hodně strany. Byla plná policajtů a vojáků a ze strany NDR úplně opuštěná. Tentokrát poprvé přicházíme a to ze strany zlýho Berlína, neboli východního. Tam za bránou už se zelená slavná Unter den Linden.

Tenkrát v Berlíně to bylo celkem jednoduchý. Sem tam nějakej stánek a za pár marek východoněmeckých si mohl člověk pořídit německej bockwurst. Takovej trošku kořeněnej a vevnitř pomletej výrobek. Mastnej a docela dobrej. A k němu jsem si dycky dával bukwitzkafee. Ono se tak nejmenovalo, ale chutnalo po bukvicích, taková instantní hnědá voda. a na rozdíl od buřtu bylo to kafe fakt hnusný. To byly radosti východního Berlína. A když jsme tak nostalgicky vzpomínal na časy rudé a Honneckerovy, rozhodl jsem se, že musím ty moje kuřátka pozvat na berlínskej bockwurst.

Takový kolo jsem viděl i v Praze, ale je to dost ulítlá věc. Představte si, že si zaplatíte tuhle obludu. Jeden, ten, kdo inkasuje, mašinu řídí, ale vy si nejen zaplatíte, ale musíte všichni i šlapat, jinak nejedete i když platíte. Výhodou je, že si můžete s partičkou pokecat.

Na Unter den Linde zjišťujeme, že máme docela pořádnej hlad. A protože tři z nás šesti jsou vegetariáni, tak jsme si museli najít vegošskou hospodu. Berlíne je krásně multikulturní, takže v indické hospodě v Berlíně vás obsluhuje Vietnamka.

Helča si mě vyfotila mým foťákem s jejím motákem u oka. Tohodle Nikona jsem měl moc rád. Teď ho má ráda Helča. Spolehlivej držák. A krásně se drží.

Jídlo bylo voňavé a barevné.

Moc jsme si pochutnali.

Kdy naposledy jsem se takto setkali celá rodinka u večeře?

V Berlíně přišli na to, že Země není zeměkoule. sice nepíšou, co teda je, ale prý palačinka se špenátem. A nebo pokrájená řepa.

Tak moc se radujeme z rodinnýho setkání, že Jirka s Helčou tancujou.

Berlín je pro kolaře ráj.

Berlínská zeď sice zmizela, ale plotů je tu dost. A nápisů Verboten taky. A věřte nevěřte, Němci to celkem dodržujou.

Je tu spousta novým a dokonce i hezkých budov.

Tudy vedla slavná berlínská zeď. Snad jedinou výhodou téhle příšerné stavby byl vznik desky The Wall od Pink Floydů. Jinak čiré zlo.

Spréva je taky krásná. Sliboval jsem Helči, že jí ukážu most a na něm nádherné kamenné krysy, ale nepodařilo se mi ho najít. Asi sem budeme muset zajet znova.

Honza se domluvil s ubytovatelem, že dorazíme později, než sliboval, ale protože měl jakési irské číslo a neměl přístup k internetu, musel jsem mu propůjčit svůj hotspot. Pan domácí nic nenamítal. ale protože jsme byli už nažraní i uchození, rozhodli jsme se, že už pojedeme bydlet.

Batohy jsme měli na nádraží v úschovně.

Chtěli jsme taxíka pro šest lidí, tak jsme využili toho že Rese je Rakušanka a tudíž umí slušně německy. Taxík prý přijede do 6 minut. A přijel. Mezi tím nás stihl vyhodil blbý pingl z venkovní kavárny ze židliček, ale zbaběle se schovával za šéfa, že by brblal. Přijel taxík, který byl pro 6 osob, ale žádný místo na batohy, a to měl Honza a Rese batohy dva. Ale taxikář byl milej a nečeskej, pomohl nám dostat nás dovnitř. Nemohli jsme se ani pohnout, ale jeli jsme. A bylo to fakt dost daleko.

Berlínské hlavní nádraží je krásné.

Barák, ve kterým je naše bydlení vypadá bytelně a poctivě, Na chodbě koberce na kobercích papundekl, zrovna malujou. Honza tohle bydlení sehnal před AirBnB. Prý v pokoji nějakého flamenkového kytaristy. Dvě noci pro 6 lidí směšných 100 éček. Když jsme zazvonili, otevřel pan domácí. Obrovskej člověk do všech stran. A jak jsme tak vcházeli jeden za druhým, děsila se jeho žena - prý,. kolik nás ještě je? Pan domácí nás velmi rychle zasvětil do systému bydlení. Kuchyň, chodˇhajzlů a koupelny, ručníky, hajzlpapíry, nádobí, příbory, tříděnej odpad, heslo k wifině...

Máme celý pokoj pro sebe. Flamenkovej kytarista zrovna bydlí na jiném konci světa u někoho jinýho. Pokoj je zahlcen objekty a cítíme se tu jako doma.

Musíme dávat bacha, abychom něco neztratili, abychom se našli. Byt má asi 8 pokojů a vysokánské stropy, takže spaní se odehrává v patře.

Vylodění bylo rychlé a protože jsme měli žízeň, vyrazili jsme do hospody.

Nočním Berlínem.

Kolem drahýho auťáku a už jsme v hospodě.

Pivní hospoda. Stoly venku. Všude samí imigranti. Arabové, Indové, Řekové, hospoda je sympatická, obsluha vzorná. Pivo studené. Je hezké, jak se tu problém cizích vlivů neřeší. Berlín je multikulti a já mu to závidím.

Čekáme na první pivo.

Světlé i tmavé. Pivo tu je docela slabé. Olině to vyhovuje, protože jí neleze do hlavy.

Helča Jirkovi zapaluje cigaretu. Tuhle službu někdy provozuje i Olina, že někomu zapálí cigaretu, aby zblízka cítily ten kouř z čerstvě zapálené cigarety. Ale Ani Helča ani Olina nekouří.

Jirka má strach, že mu Helča cigaretu nevrátí. Dáme si dvě piva a jdeme domů. Ráno si budeme muset jít něco koupit k snídani.

Je ráno, Olina se mi přes noc v tom začarovaném pokoji neztratila.A kuřátka taky ne. A proč Berlýn?O tom zase až příště.