Poprvé v historii České republiky jsme slavili Velký pátek. Vlastně taková malá sobota. Sympatický počin našich politiků. Sice to nestačí na to, abychom si o nich mysleli, že jsou schopní a moudří. A čím výš, tím hůře. Třeba takovej prezident, to je pro mě naprosté utrpení, ostuda a hrozba svobodné společnosti, ale o tom se mi ani nechce psát, z toho je mi zle i beze slov.
Takže v pátek jsme vyrazili do Slanýho vlakem, tam si nás rozebrali Kurkovci a Ladysovci a vyrazili jsme do kraje Jana Roháče z Dubé. A protože se nám podařilo i zabloudit, dozvěděli jsme se, že Dubá byla rafinovaně přejmenovaná na Dubai. Ale to nemám vyfocený, protože jsme kolem projeli autem a ještě k tomu moc rychle.

Auto jsme nechali v Dražejově a vyrazili do lesa. Ne, že bych nebyl nikdy na Kokořínsku, ale už si z toho nic nepamatuju a tenhle výlet pro mě byl, jakobych tu byl poprvé. Krása.

Vesnička to byla docela kouzelná, protože tohle normální šutry neumí. Alespoň nás to tak učili ve fyzice.

V lese je krásně. A Roháčovi se moc nedivím, že tudyma bloudil rád.

Skalní útvary jsou rozesety všude po lesích.

Jedna ze skal se jmenovala podle ptáka, ale čáp to nebyl. Jen obyčejná Kukačka.

Partička na čundru po Kokořínsku. Úplně v popředí je Ladys, autor toho podařeného výletu. Jak smutně konstatoval Honza K., když jsem výlet chválil: "Bohužel, vymyslel to Ladys." Většinou totiž výlety vymýšlí Honza. Tak to docela chápu. Já to takhle mívám někdy s fotkama, když vidím něco, co jsem měl vyfotit já, a ne někdo jinej.

Jdeme po červené. Všude jsou rozmetány hromady opuštěných balvanů.

Celá oblast je prošpikovaná mokřady.

Niva Liběchovky má díky velkému množství přítoků a pramenů mokřadní charakter. Mokřady jsou velmi užitečný přírodní vynález. V dobách vodní hojnosti umí nasávat jako houby, a až je pak zase sucho, celkem ochotně a bez přemlouvání vodu do systému dodávají. Mokřady jsou oblíbenou oblastí pro ohrožený kytky, zvířátka a houby. Největší blbostí člověka je mokřady vysušovat.

Na zemi se tu váleli všelijací draci a jiné pohádkové potvory.

A taky smajlíci. Moderní emoikony.

V občerstvovadle jsem si početl vzkazy, ale na rozdíl od Brd tu moc mouder nebylo. Vlastně žádná.

Terén členitý a sympatický.

A barevný.

Poblíž Bouřkové věže. Čeká nás výstup na nejvyšší vrcholek Nedvězí.

Vrchol jsme zdolali. Všude kolem zasraná mlha, která mě dost baví, ale ostatní chtěli výhledy. Jsme v závratné výšce 458 metrů nad mořem.

Bacha na čmoudy.

V obci Nedvězí jsme se kamarádili s chytrejma, veselejma a skotačivejma kozama.

Malej kozlík měl roupy a do všech trkal. Chtěl jsem ho vyfotit, jak skáče z klády, ale neudělal to.

Kozy jsou chytrá zvířata. Příštího prezidenta chci mít raději kozu.

Sklípek z krásných citlivě opracovaných kamenů. Napadlo mě, co asi v tom sklípku mají. Ale podívat jsem se nešel.

300 let stará památná lípa. Naštěstí je chráněná.

Skalní kaplička.

Kokořínsko si musím určitě oběhat.

Večer u Kurků jsme měli výbornej guláš, kafe a já červený víno. Olina pila plzeň a po třech plzních na mě začala mluvit morseovkou. Akorát si nemohla vzpomenout na X. A Olina byla v sedmým nebi, protože jí neutekly televizní noviny.

Pak jsme, jsme přece inteligenti, začali mluvit o knížkách a dětství. Jsme už docela staří, tak se sluší vzpomínat na dětství. Na nic jinýho si už stejně pořádně nepamatujeme. A i ty vzpomínky dětské jsou zkroucené časovou lupou a nemají s realitou určitě moc společnýho. To ale neznamená, že by nemohly být poutavé. Shodli jsme se na jednom jméně. A tím byl Jules Verne. Olina si vzpomněla, že ji pobuřovalo, když jí říkali "Žil Vern", protože to je přece jasný, že žil, když toho tolik napsal. Tenkrát s tím výslovnost neměla nic společnýho. Dnes už je docela chytrá a ví, že Jules Verne je to samé jako Žil Vern.

Toho jsme měli rádi všichni. Já hlavně kvůli obrázkům. Kecám, i kvůli příběhům.

Honza nezklamal a přinesl někde z útrob domu pěknou hromadu Verneovek všech možných vydání. Mně osobně se nejvíc ze všech Verneovek líbil Matyáš Sandorf, nový hrabě Monte Christo. Ta rytina výš je právě z této knihy. Fascinovalo mě, že jedinec dokáže zastavit holýma rukama na pár vteřin loď. O knížkách jsme toho nakecali hodně. Honza mi ukázal nádherné vydání Máje od Máchy, nad tím jsem přímo slintal.

Přiznal jsem se, že jsem neměl rád Rychlé šípy a sral mě Timur, ale Kvakin mi imponoval. A překvapivě jsme se shodli na tom, že nás bavil Čuk a Gek. No fakt to byl zase podařenej výlet. S touhle partičkou je dobře.