Sevilla se odkládá. A to proto, že ta mi neuteče. Časově jsem už odstřiženej, ale některé zážitky deníkového charakteru se mi nechutně vnucují a podbízejí. Prý, zapiš si nás, Prase je tvůj jedinej deníček. A tak si zapisuju.
Olina jela v sobotu za mámou do Vranýho a já jsem si konečně mohl zkusit tu jednu cestu, kterou jsem si naplánoval jen tak na sucho na Mapy.cz. Vlakem jsem dojel do Petrova a odtud jsem si klusal podél Sázavy, až jsem se vlili do Vltavy a lesem jsem proběhl nad Vrané...

Sázava vypadá stejně jako jakákoliv jiná řeka. To neznamená, že není hezká. Zkrátka Sázava.

Trošku mi k běžení svítilo sluníčko, trošku i fučelo.

Úsporná kavárnička.

Protější břeh Sázavy mi přijde zajímavější, ale i strmější. Musím ho příště prozkoumat. Je tam mostek, tak by to mohlo jít.

Teď v únoru je Sázava jakoby opuštěná. Rybáři sedí v chatička na prdeli a čumí na satelitní přenosy a nebo pálí starý listí.

Vždycky, když vidím takovouhle boudičku, mám takovou potrhlou touhu tam prožít pár dní, a psát a spát.

V protisvětle to černobíle vypadá, že je už večer, ale je to jen šal a mam.

Místní chataři a osadníci jsou velmi podnikaví a plni ďábelských nápadů, které dělají čest českému osadnímu kutilství.

Tohle je už v mých očích o hodně vyšší levl než nějakej dřez na mastný hrnce. Bagr jo. A teď pozor, tohohle bagra jsem si vyfotil v sobotu a když posílala Dada z brněnské sekce svůj každotýdenní příspěvek, tak v něm psala, že si Jirka pořídil bagr a půjčuje ho vňoučátkům. Všecko souvisí se vším. A další pozor, se vším souvisí i vši, viz někde nížeji.

Na stromě u řeky uvízla ladná tanečnice.

A zase ta erotika. Kdybych byl běžícím knězem a mé kněžství vyžadovalo celibát, asi bych se zapotil. touhou.

Kde asi soudruzi z osady udělali chybu? Nezamrzla šlaufka anóbrž (díky pane Hrabale) vodováha. V tomhle bazénu prý voda nedrží, říkala stařenka. Ale měla naslouchátko, tak jsem jí možná jen špatně slyšel. Možná říkala, co to meleš, blbe?

Je to jasný, příště poběžím druhou stranou.

Na to, jaké malé lodičky se tu povalují u plotů, mi přijde, že kotviště je poněkud předimenzované.

Jsem sledován s jistou nedůvěrou. Ta se v osadách očekává.

Ploty jsou tu zrzavé a pohromadě je drží jenom nuda.

Je jar, je jar, i když není.

Lodička.

Bobky v Davli.

Okno zavřené hospody.

Fakt sranda.

A zmar.

A protože jsme v rybářské oblasti, jsou všude červi. Mohutní červi.

A něco ekopaliva.

Smutné šilhavé prase zve na svou zabijačku.

Krásnej most. Vidím ho asi poprvé.

Tajemné přísliby.

Lokálka mi tu připomněla jeden výlet v Irsku. Taky samej tunel a jednokolejka. A zanedbanost.

Kámen, který ukrývá tajné vzkazy.

Běžím do hodně prudkýho kopce. Kopce mi nejdou, musím to střídat s chůzí.

Mokrý šutry kloužou. Příště to dám bosky.

Zato výhled za to stojí.

V osadě Březová nebo Oleško??? je bufýtek omalovaný výjevy jako z knihy Žáka a Rady Bohatýrská trilogie. Neodolal jsem a vešel dovnitř. A Aby to nebylo blbý, tak jsem si tam dal vinnej střik.

Po loukách se tu projíždí auťáky jako někde v Austrálii.

Nořím se do lesa a uzounkou pěšinkou si to šinu k Vranému nad Vltavou.

Na jedné mýtině se setkávám se sídlem veselého satana.

Ještě tři kilometry a jsem ve Vraným. Přiběhl jsem dřív, než jsem si myslel, tak jsem se stavil pro Olinu, která ještě byla u mámy.

Za odměnu jsem dostal smaženou makrelu a tchynin psík velký vlčák MikyMaus mi málem ukousl pindíka. stačil jsem se pootočit, tak mě kousl jen do slabiny. Prý mě kousnul z lásky. Možná bych ocenil, kdyby mě z nenávisti nechal na pokoji.

A v neděli večer se nám ozval po měsíci Jirka, že v GAMU je dernisáž jejich akce. Nic nevysvětlil, ale jeli jsme.

Společná výstava absolventů FAMU CAS je skupinovým dílem.

Jmenuje se to: LIDÉ SE DĚLÍ DO DVOU SKUPIN

Partička Tereza Adámková, Kateřina Bílková, Anna Kryvenko, Alex Moralesová, Robert Palkovič, Jiří Rouš, Barbora Švarcová, Petr Zábrodský se nakyblovali do galerie a od 26.1. do 21.2. 2016 společně okupovali prostor galerie a tvořili a bydleli a vařili a tvořili a pili pivo a prostě tam celou dobu nějak vegetovali.

Po celou dobu byla výstava normálně otevřená pro hosty, takže hodně záleželo na tom, kdy jste se tam ocitli.

Instalace se furt měnila a nápisy na zdech - deníček se plnil myšlenkami, nápady, výkřiky a někdy i prázdnými frázemi. Sympatické a výstižné.

Na tabletech se objevovaly výseky ze života v galerii a výkřiky nadšení, či zhnusení.

Mě nejvíc nadchly dlouhé věty na zdech. Dlouhé kontinuální sdělení, ze kterého nikdo nemůže být moudrý.

Když jsem se byl vyčůrat, opravdu jsem na pánským hajzlíku našel dvě umyvadla. Autor tu nekecal.

Mým favoritem byla tato myšlenka o ďáblu, protože jsem o den dřív v lese našel ďáblí sídlo. viz někde výše.

Jirka zadrátoval celou galerii sítí, pavučinou.

Podle mého se mu vyřinula v hlavě vzpomínka na dobu, kdy byli s Honzou školáci prvního stupně základky, možná jen Honza a Jirka ještě do školy nechodil, to už nevím přesně. Oba si vzali u Oliny klubíčka a nitě a během víkendu zasíťovali celej pokoj tak, že tam dalo chodit jen v hlubokým předklonu. Jejich kokonové šílenství vydrželo několik dní, ale pak potřebovala Roušovna do pokoje do skříně s prostěradly a protože nechtěla dopadnout jako mucha, tak si na to vzala nůžky a k ložnímu prádlu se brutálně prostříhala. Tak si myslím, že si to tu Jirka zkusil znova.

Kořilo se venku.

Na pánským hajzlíku jsou skutečně dvě umyvadla a zde končí, či začíná Jirkova síť.

Stěna s návleky.

Bacha vítr.

Jirka se pak v závěrečným projevu přiznal, že z pletení sítě si přivodil zánět zápěstí.

Ani se mu nedivím.

Dernisáž byla obohacena o projevy některých z účinkujících.

Jirka během akce dostal chřipku, tu pak dostali i ostatní účastnící akce.

Jirka v galerii chytil i vši.

Jirka vši zlikvidoval modernizovaným šampónem proti vším.

Jeho závěrečný projev se týkal nemocí během akce.

No a to je všechno. Příště asi bude zase nějaké to Španělsko.