Chcete-li k četbě poslouchat soundtrack z Formanova filmu, zkuste kliknout sem a vrátit se k praseti.
Texty písní Gerome Ragni a James Rado. Hudba Galt MacDarmot.

Chtěl jsem, moc jsem chtěl pokračovat Andalusií, ale něco se mi do toho vmontovalo. Něco pro mě docela zásadního a nedůležitého. Musím ale kvůli tomu hodně hluboko do gravitace minulosti. Někam do dětství a pak brutálním vlnivým průlomem až k dneškům. Nepamatuju si, že bych někdy z dob klučičích měl rád holiče. A ani nevím, proč jsem je nenáviděl. A nejen je. Velký díl mého holičského utrpení si nese na svých nebožtických bedrech i můj tatínek drsňák. Táta dbal na to, abysme na hlavě neměli zbytečnosti v podobě vlasů. Pravidelně nás brával k holiči. A to všechny tři. Oficína sama byla celkem přijatelnej prostor, byly tam břitvy a velký zrcadla a křesla, která se točila a šlapkou se dala změnit jejich výška. U zdi sedávali dědci (pozor, pro malý děcko je dědkem každej, kdo si nehraje na pískovišti). Dědkové seděli v řadě, listovali si v novinách ukřižovaných ve speciálních bambusových rámech. Voněl tu intenzivně, až odpudivě pitralon. Samý kyblíčky, tyglíky, flaštičky, ručníky a bílý prostěradla. Nepamatuju si přesně všechno, ale zdá se mi, jakoby náš táta jakýmsi kouzlem zařídil, že jsme tam nikdy dlouho nečekali. Pan holič nás posadil na křeslo, vyšlapal nás nahoru, obalil prostěradlem, vzal nůžky, kterejma šmikal naprázdno jako auto, když nemá zařazenou rychlost. Pár nešetrných tahů hřebenem a šmikání, vlasy lechtaly na ksichtě, většinou trčely do očí, ruce jsme měli pod tím hadrem. Uvězněni v pařátech ozbrojenýho chlápka, kterej jen tak mimochodem stříhal naše paličky a žvanil s pány u zdi. Vedli kecy. Matně si vzpomínám, že některá holičství byla kombinovaná, vlevo páni, vpravo dámy. Dámská sekce se dala poznat podle velkejch kastrólů dnem vzhůru, ve kterých měly starý báby skované hlavy a v rukou časáky a v hubě cigára. Byla to doba, kdy se hulilo všude a furt. V šalinách, ve vlacích, autobusech. Ale abych neodbíhal. Ten zlej lazebník velmi rychle vytvořil na našich hlavách takový divný účes, ofinka podle hrnce a vzadu hlava vylepaná, kolem uší blatníky.

Takhle jsem chodil ošmikanej celý dětství.

Kromě holičů mi vadili i psi.

Můj vlasový teroristatínek.

Tohle je účes klasický, to se ještě nepočítá.

Dokud jsme nechodili do školy, tak to docela šlo. Tata nás vzal k holiči a po brutálním střihu nás zas odvedl. Ve škole to už bylo horší. Vypadat jak blbeček bylo nepříjemný a teď už budu mluvit za sebe, čím víc jsem se blížil k deváté třídě, tím víc mě holiči a jejich unifikovaný střih tehdejší doby štvali. Ach, jak rád bych vypadal jako normální. Na horizontu zašpérovanýho socialistickýho Československa se objevují Rolling Stones a Beatles. A ti hajzlíci měli tak dlouhý, haha, vlasy. Hippies ještě ne, to vše se pomaličku rodilo. A my jsme chtěli být jako oni. Nevadilo, že jsme uměli jen tři čtyři akordy na kytáru za 190 Kčs. Ale ten náš zlej tatínek stále dohlížel na krátké vlasy. Hlavně vzadu, aby to bylo do ztracena. A to mi vadilo snad nejvíc. Alergie na vylepané palice.

Alena měla hustý vlasy, a stříhaná byla taky podle hrnce.

Mé sestry a vlasový dirigent.

Bába husovická s Martinem a Alena podle hrnce.

Všichni tři jsme chodili ke stejnýmu holiči a vypadali jsme jako trojčata. Bratranec Ivan měl ježka.

Tady už jsem velkej kluk a vlasy mám vzadu žalostně krátký.

Strejda Karel nebyl náš strejda, ale říkali jsme mu tak. Nosil velikánský kotlety, který jsem mu trochu záviděl.

Na gymplu, tenkrát to bylo jakési podezřelé SVVŠ, už to bylo přímo nesnesitelné. Věčný boj s rodiči i vedením školy. Boj o každý milimetr vlasů. A já jsem měl smůlu jako sviňa. Tata dokázal prosazovat svou krátkovlasou vůli. Autorita. No fakt, to není ironie, ale o to víc jsem ho v tomto punktu nenáviděl. Marně jsem se před ním pokoušel skrývat vzadu vlasy, který přesahovaly přes límec košile. Boj, boj, marnej boj. A můj spolužák Jan Žižka, ten hajzlík, tátu neměl, tak měl vlasy až k očím a vzadu ho lechtaly až za límcem košile. To bylo hrozný. Před maturitou už se mi dařilo sem tam ukořistit nějakej ten centimetr a táta pomaličku měknul. Blbá doba roláků a pejzů. Jenže spolužáci šli dál. Někteří měli deky až na ramena. a zoufalej boj se sborovnou. Párkrát se i stalo, že někoho i z gympla vyloučili za vlasy dlouhé.

Když jsme krasobruslili, tak jsem si uhádal jen malý převis přes límec, blbou patku a aspoň ty pejzy.

K té době se vztahuje jiná moje surová vzpomínka na vlasovou válku s tatínkem. Podařilo se mi ulomit si na chalupě kotník. Tam, kde slušní lidé měli patu, měl jsem najednou vnější kotník, jo bolelo to. A táta doktor, sportovní doktor mi nohu narovnal. Zeptal se jen, jestli jsem se byl vyčůrat, já jsem drze usykl, že ať se nestará, on se jen otočil zadkem ke mně, nohu mi sevřel svejma stehnama a pak cosi udělal, cvrkl jsem si do trenek, zpotil se jako prase a pata byla na místě. Bolelo to daleko víc než před zákrokem, ale opticky to uklidňovalo. Už se blížím k rozuzlení. V pondělí vzal táta auto a odvezl mě do "své" nemocnice U Svaté Anny, kde mě předal ortopedickým kolegům. Ti rozhodli, že na sádru to zatím není, až mi prý noha trochu splaskne, dostal jsem octan hlinitý a doskákal k tátovi na tělovýchovný lékařství. Táta se netvářil nijak vstřícně, asi proto, že všude kolem se vyrojily sestry, vrchní sestry, sekretářky a litovaly mě. To táta nesnášel, tak ze sebe udělal zas drsňáka. Řekl mi, že na mě nemá čas, tak ať si dom jedu sám, pak vyndal ze šrajtofle pětikorunu a prej, ať se po cestě stavím u holiče a nechám si ostříhat tu zarostlou palicu. Měl autoritu, to jo, odskákal jsem po jedné na tramvaj, odjel načerno skoro domů, po cestě jsem potupně navštívil holiče, kterej mě za pětikačku zprznil. Za tři dny mi dali sádru, pak maturita, přijímačky na vejšku. Moje vzpoura proti krátkým vlasům nabyla konkrétních rozměrů, už jsem se nedal příliš zlomit. ale držel jsem se v přijatelné nekrátké nedlouhé verzi. Spolužák Majkl, chytrej kluk, měl vlasy až do půli zad. Vlnité a ... no prostě pro mě hvězda, sirotek, co bydlel u babičky a dědečka a nás učil poslouchat doopravdickej bigbeat. To on nás navedl na Františka Zappu. To on bezostyšně kouřil a nemusel kličkovat před ostřížími pohledy svých rodičů. On mohl smrdět kouřem. To on nás naučil, že magnetofon se nemá nikdy vypínat, aby byl vždycky okamžitě k dispozici. Majkl byl rebelní vzor. I to pivo uměl pít líp než my ostatní. Jenže Majkl na svý dlouhý vlasy dojel. Jeden z asistentů na elektrotechniku si ho vybral jako snadnou oběť. Nikdy nezapomněl pravítkem šťourat do jeho deky, nikdy si neodpustil ty nejblbější poznámky typu "Dlouhý vlasy, krátkej rozum". Majkl byl z nás všech na elektroniku snad nejlepší, ale ten asák ho děsně sral. Až jednou, když ho zase asák s blbým úsměvem počastoval svou průpovídkou, otočil se Majk k němu a zavrčel: "Žádný vlasy a ani rozum, běž už do prdele, debile." Otočil se a už do školy nepřišel. Asák čuměl jako blbej. Majkl po letech VUT EF vystudoval dálkově a patřil k nejlepším. Pak se utopil, když jel poprvé k moři.

S Jirkou jsme na vejšce zahájili éru tenisáků. Bylo to skoro stejně provokativní jako deka.

Ve čtvrtým ročníku začala vojenská příprava a dlouhý vlasy vzaly za své. Lampasáci se vyžívali v buzeraci a mně najednou přišlo tupé bojovat o každý centimetr jako v mém boji s tátou. Vzdal jsem to a nechal si na Úvoze u holiče vyrobit na hlavě tenisák. Takovej, jako jsem pak vídával ve filmech u americkejch vojáků. I tenhle model lampasáky sral. Myslím, že s tímhle účesem první přišel spolužák Jerka. A pak už jsme tenhle model drželi pořád. I po vojně, prostě dlouhý vlasy jsme opustili. Ale já jsem opustil i holiče. Od dob povojenských jsem nebyl ani jednou jedinkrát u holiče. Stříhali jsme se sami vzájemně, pak mě stříhávala Olina, ale můj boj s holiči skončil.
Ale jednou, to už bylo po sametu a já jsem se ocitnul již kdoví pokolikáté v Sýrii, hustej plnovous a trochu přerostlé vlasy, Olina mě nestihla ostříhat, protože odlet do Sýrie byl příliš narychlo, jsem se rozhodl, že tu orientální sympatickou zem musím lépe poznat a prozkoumat. Součástí průzkumu bylo i poznání, že ve městě Deir Ez Zor je příliš mnoho holičů. Čumíval jsem do oficín a napadlo mě, že bych se mohl nechat ostříhat od syrskýho lazebníka. Vybral jsem si oficínu, vešel, pozdravil slušně Salaam Aleykum, odpověděli všichni Aleykum Salaam. Anglicky a téměř marně jsem se pokusil domluvit si stříhání. Nakonec zvítězila pantomima. Všichni v oficíně měli najednou úsměv na ksichtech a prej, jsem cizinec, tak ať nemusím čekat, ať jdu hned na řadu. Byli jsme tam s kolegou, on se ostříhat nechtěl nechat. Lazebník mě zahalil, obíhal mě jako planeta, šahal mi na hlavu, zkoumal a pak se pustil systematicky do stříhání. Šlo to pomaličku a na konci procedury jsem měl hlavu naprosto perfektně upravenou. Každej vlas měl přesně definovanou polohu. Chtěl jsem zkrátit i fousy, ale syrskej holič nechtěl, prej takovýhle krásný velký fousy mají jen ti, co absolvovali pouť do Mekky, a že moje fousy jsou ozdobou. Dlouho jsme se dohadovali. Nakonec mi pár centimetrů opatrně ubral. Vytrhal mi nití chlupy na tváři (nechápu, jak to dělal, jeden konec kroucené nitě měl v hubě, druhej mezi prsty a nití mi přejížděl přes tvář a vyrvával opuštěné chlupy i s kořínky). Vychytávka. Operace skončila. Ptal jsem se na cenu, ale jen krčil rameny, prekérní situace, pak mi jeden mladík vysvětlil, že jako při loučení dáš nenápadně lazebníkovi do kapsičky vestičky nějakej obnos podle spokojenosti. Tak jsem tam strčil místní stovku. Jestli to bylo málo neb moc jsem netušil. Později se mi doneslo, že to bylo štědré.

Náš Honza už byl z jiný generace, ten si s vlasama mohl dělat co chtěl, tak si zařídil dredy. Zaplatil za ně dost peněz, pak jel do Thajska a přivezl si vši a dredy šly do hajzlu.

Jirka byl v opozici, když měl Honza dredy, Jirka byl nakrátko, pak zase měl copánek Jirka a Honza byl dohola.

Boris i Bobík mívali hlavy bosé.

Honza přišel o dredy i vši.

Malýmu Honzovi bylo jedno, jak je stříhanej.

Tuhle fotku jsem našel v archivu a vůbec sem nepatří, tak ji tu nechám. Zhruba v této době jsem používal metodu jednou za půl roku všecko zkrátit.

Jirka myslitel. Všimněte si prosím, jak jsme si hlídali, aby nikdo z našich dětí neměl rovnou ofinku.

A pak zase do ilegality a stříhání domácí. Až do soboty. Olina se totiž objednala u místní kadeřnice na sobotu na ráno a já ze srandy jsem se ptal, jestli by mi taky neojela strojkem hlavu po celém povrchu včetně fousů na 7 mm. Řekla jen že jo, ať oba přijdeme v 8. Těšil jsem se jako malej kluk, ptal jsem se furt Roušovny, jestli už není zítra a strachoval se, že zaspíme. V sobotu ráno jsme šli pěšky do kadeřnictví. Prvně Olině umyla hlavu a nanesla jakejsi vlašák, kterej po nějaké době vyžere ve vlasech barvu, prostě fleky to udělá, hlavu omotala igelitem jako marinovaný maso a pak si mě posadila na židličku a velmi profi a velmi příjemně a velmi rychle mi krásně zkrátila všechno na hlavě na 6 mm. A vzadu, světe div se, do ztracena. A ono mi to nevadilo. A protože jsem řekl všechno na hlavě, tak mi zastřihla i obočí a oholila uši. Jen chlupy v nose mi nechala. No a za krásnou cenu, srovnatelnou s tou, kterou jsem v roce 1992 dal syrskému holiči do kapsičky. A víte, co na tom bylo nejlepší? Že jsem po sobě nemusel uklízet chlupy z vany a zametat a čistit strojek. a ani triko mě kupodivu nekousalo. Asi začnu chodit ke kadeřnici pravidelně.

Boris si na svých dlouhých předlouhých vlasech velmi zakládá a velmi na nich lpí. Jsou pro něho nesmírně důležité.

Jirka si stejně jako já jednou za čas u zrcadla vlastnoručně zkrátí vousy a vlasy. Jinak vypadá jako vagabund.

Helča si jednou jako mládě zkusila bosou hlavu, vyniklo, jak ji má hezkou a jak má velký voči.

Tahle fotka, nebo spíš série a koláž vznikala tak, že jsem fotil fotky, jak lezou ven z bubnové leštičky. Kde jsou ty krásné časy temných komor a chemikálií.

I pejska jsme si stříhali sami doma. Párkrát jsme to zkusili i u profíka. A pak Venda odešla do svých lovišť, zůstaly nám po ní takové nůžky na chlupy. Ty používám, když si potřebuju zarovnat fousy pod nosem. Tzv. vystřihnout otvor pro stravu.

Když jsem byl v Sýrii poprvé, ani mě nenapadlo, abych vyhledal místního holiče.

Až při jedné z dalších cest jsem vyzkoušel syrskýho holiče.

Sýrie bývala krásně veselá a sympatická země. Bohužel je v troskách.

Kolega Pepa se nakonec nechal ostříhat taky. Své fotky jsem nenašel. Ale taky jsem je nijak moc intenzivně nehledal.

Místní holič mi tehdy nechtěl zkrátit fousy. Teď kdy mi je úplně jedno, jak vypadám a jaký mám vlasy, jsem se rozhodl, že začnu chodit ke kadeřnici. Za to kilo a dvacet minut čekání to stojí.