Ne, nečekejte žádnou moudrou pohádku s ponaučením, ani bajku ve stylu Ezopa. Jen se pokusím shrnou jednu krátkou předvánoční brněnskou návštěvu.
Původně jsem měli jet do Brna klasicky s Olinou a navštívit dědu s Jiřinkou. Jenže Olina, jak si ráda užívá svýho hnusnýho podzimního chrchlání, tak v úterý přišla ze školy, světe div se, normálně už před polednem domů, že musí k doktorce. Dostala antibiotika a ulehla. Od té doby jsem dělal běžce donašeče, nene, nemá to nic společnýho s Babišovou spoluprací, jen jsem se dycky oblíkl do běžeckýho, vzal baťůžek a vyrazil do nějaký Billy či Alberta koupit Olině pět jogurtů, aby tím nahrazovala jakási probiotika či co, tomu nerozumím. Byl jsem samozřejmě rád, že smím okolo Oliny běhat jako kolem nemocné kaše a dělalo mi to velikou radost. Nejdál jsem běžel pro jogurty do Štěrbohol, ale po cestě domů jsem si musel svítit. Brno jsme odpískali, ale pak mě napadlo, že co kdybych si zajel více méně jen na otočku, že bych si konečně pro sebe a pro radost nafotil tu novou Rónovu sochu, co se kolem ní odehrávají klasické tanečky, nadšených a zpruzelých. A je pravda, že Brno je kouzelné v tom, jak si z některých věcí dovedou dělat drsnou srandu. Je v tom skryté jisté pábení brněnskýho rodáka Bohumila Hrabala. Je v tom slyšet ten osten s hrdostí. Například obelisku na Svoboďáku se mezi Brňany běžně říká Onderkův šulin. Často v tom je i výtka, že to bylo předražený. Je taky pravda, že kdyby to bylo levný, tak by si to objekt po brněnsku taky odsral. Ale dost blbého filozofování. Když jsem vybíhal z domova na autobus, měl jsem málo času a jedna z běhacích riukavic mi uvízla za klavírem a já jsem neměl čas ji lovit, tak jsem si vzal jen jednu. V Brně byla docela kosa, a svítilo sluníčko. Krásnej Rónův kůň hrdě čněl na náměstí a hned první pohled na něj mi jasně ukázal, že tohle bude socha, kterou budu mít hodně rád. Mlsně jsem si sochu obcházel, radoval se z každého úhlu pohledu. Kolem sochy se motalo nezvyklé množství vizitérů. A byli mezi nimi oba tábory. Těch co na sochu vrčeli nevraživě, bylo velmi málo. Ale pár jich tam bylo. Jeden pán v čepici a vaťáku říkal jedné paní, že je to sračka a prachy vyhozený, ale jiní s údivem vzhlíželi až k Joštovi, který z výše hledí a je hrdý. V soše hnízdí zarputilá symetrie, kterou rozbíjí jen kulatý štít. Ano, socha je správně vysoká, protože nutí diváka vzhlížet k tomu velikánovi. Velikánovi české (ne, nechytejte mě za slovo, myslím tím i moravské) historie. Mít takových politiků dnes v parlamentu několik, hned by se dejchalo líp, možná ani ANO by nebylo. Oblízám si sochu ze všech stran, samozřejmě i ten pejorativní pohled, který kdosi na soše objevil, jsem si vyfotil. Ale to samozřejmě není to, co by mě na soše fascinovalo. Je krásné, že jezdecká socha není na soklu. To je parádní nápad. I ten "zloděj ledniček", exekutor, který je naproti před soudem, dokresluje scénu. Ten je zase malej a shrbenej pod tíhou těžkého trezoru. Kontrast budí můj obdiv. Malá a velká socha, obě velké. Samozřejmě, že jsem si neodpustil ani další sochy po Brně, když už mám dopoledne pro sebe a nic nemusím. Vyfotil jsem si i Edisona a Mozarta. Brno má tolik hezkých soch tak blízko sebe. Je to paráda.
Brno je po ránu a v kose starobyle malebné. Vánoční trhy jsou rok co rok profláklé a moc mě neberou, ale dobře se tam fotí. Byla mi zima, tak jsem si dal jakýsi turbomošt, což jsem musel, takový pěkný brněnský název. Hrnek, ve kterým vám to turbo dají, je zálohovanej sedmdesátikorunou a vrátí vám ji, až prý kdekoliv tady vrátíte ten hrnek. Nápad je to docela blbej, ale o tom až někde v popiskách u fotek, předávám slovo obrazu.

Tomáš Medek vytvořil dílo na počest Tomáše A. Edisona, aby připomenul významný počin z roku 1882, kdy Edison rozsvítil Mahenovo divadlo. Socha se mi začala líbit až časem. Teď už se na ni chodím rád koukat, když přijedu žlutým autobusem do Brna.

Suzi Quatro, odpadkáč Duo, židle Solo.

Čas santaklausího teroru nastal. První adventní sobota, výlohy přetékají nevkusem.

Některá sdělení se však výrazně liší a budí sympatie.

Brno je téměř liduprázdné, jen z kanálů se plíží pára.

Mí Brňané jsou unavení.

Ještě ani čerti nebyli a už tu máme vánoční čas. Nabídka zájezdů minulých.

Rónova socha mi učarovala.

Je to možná jediná jízdní socha, která nemá sokl.

Rozměry impozantní a akorát.

Sem si zajedu ještě mockrát udělat nějakej další obrázek.

Kolem sochy pobíhají děcka, lidi tu selfíčkujou, zvědavě nakukují zpod sochy, protože slyšeli že....

No ano, tento pohled je jeden z těch, který některé diváky láká víc než celá krásná socha, ale musel jsem ten obrázek udělat, protože jsem o tom chtěl napsat jednu větu.

Brňané se probouzejí a míří na vánoční trhy.

Hned naproti Joštovi, markraběti moravskému, je další krásná socha, která Brňáky trhá ostrou čárou na dva tábory. Spravedlnost Máriuse Kotrby stojí před nejvyšším správním soudem a místní ji nejčastěji nazývají "Exekutor zabavuje televizi". Myslím si, že obě sochy na Moravském náměstí si budou velmi rozumět. Vzdušná a vysoká, lehce se tvářící Odvaha a bytelná a svalnatá nízká Spravedlnost.

I tato socha pochází z nápadu Sochy pro Brno, který vznikl v roce 2006. Kromě toho, že to je dobrej nápad, protože soch není nikdy moc, si na projektu hřáli své polívčičky politici magistrátu Brna. Ale i to je celkem pochopitelné. Na čem jiném by si ten svůj hrníček hřáli než na umění. A samozřejmě, že vždycky jde o prachy.

V Brně zimou hulí i dopravní značky. Vtipnej nápad, jak odvětrat kanál.

Nenápadnější ozdoby Brna.

Stopy páteční noci.

Na Svoboďáku už řádí betlémy. Voní tu sláma, děti čumí, všude cedule Zákaz vstupu.

Na jediném pódiu tu hopsá hejno malých zdivočelých Santa Klausů, metají kozelce, dětičky je potřeba ohřívat plynovými hořáky ze všech stran a z velkých repráků kdosi kvičí Rolničky, rolničky, kdopak vám dal.

Nad hlavami návštěvníků se vznáší splašení fialoví koně.

A tu už máme další z těch kontroverzních objektů. Brňané tuhle krásnou věc pojmenovali Onderkův šulin. Někteří o soše hovoří s takovým despektem a opovržením, že jim hrozí skoro srdeční zástava. Přitom je to tak krásnej materiál, tak hezkej tvar a tak bezva místo. Tak jako se v Praze setkávají lidé na Václavku takzvaně pod vocasem, tak tady si dávají rande u Šulina. Stroj, který je v objektu instalovaný, nějakým způsobem měří čas. Čili orloj. Ale orloj ne pro blbé. Zjistit, kolik hodin je, vyžaduje lehce složitou úvahu a zapojit mozek, což se ne vždy a ne každému podaří. Například onen Onderka, který kdysi sochu obhajoval v televizi, čas nedokázal odečíst. Mám podezření, že ani autor to bez podrobného návodu nezjistí. A kdybyste si chtěli zamachrovat, stačí nepatrně odstoupit a kouknout se na velké hodiny na věži blízkého kostela svatého Jakuba. A pak vás budou v Brně obdivovat, že jste géniové. Velkou atrakcí jsou skleněné kuličky, které orloj jednou za čas plive ven. Možností, jak kuličku ulovit, je víc, a tak v příslušnou dobu přichází nadšenci, vyhrnou si rukávy jako veterináři u kravskýho porodu, noří Hanušové své pracky do útrob stroje a čekají, že jim koule v ruce uvízne. Socha láká. Autoři Oldřich Rujbr a Petr Kameník.

Těch názvů má Orloj víc.

Socha Jošty už pronikla i do ikonických kreseb.

A teď to největší překvápko. Představte si, že na těch trzích jsou v řadě postavené mobilní hajzlíky Help. Je jich tu asi deset. Ani jeden z nich není zajištěný a vy si můžete jít ulevit jen tak, ZADARMO!!! To je v Česku něco tak neobvyklýho, že o tom musím napsat. Jsou sice hnusné a ne zrovna udržované, ale to není podstatné. Hnusné a neudržované by byly i za prachy, známe to z Prahy, třeba na Masaryčce, kde za smradlavé vyčůrání zaplatíte 8 korun. Na Hlavním nádraží dvacku, ale hajzl se blyští čistotou a nesmrdí. No tak to jsem vám musel napsat. V Brně se vyčůráte zadarmo, přestože by z toho měli vejvar. Teda z těch peněz vybraných, ne z obsahu.

Výše jsem se zmiňoval o zálohovaným hrníčku. Když mi dáma v krámku sdělila, že hrnek můžu vrátit kdekoliv, tak jsem to zkusil u atrakce s vláčkem a pokladníka to málem odrovnalo. Koktal, že je to blbina, že co by on s tím, on vozí děti dokola. Neuspěl jsem.

A tak jsem šel zkusit vrátit hrníček do luxusní prodejny s hadrama. Ani tam se mi hrnek nepodařilo proměnit za sedmdesátikorunu. Takže ne kdekoliv. Jen u některých stánků a přímo na místě.

Samozřejmě, že při takových příležitostech se vyrojí i vykladači písma svatého.

A nebo ti, co slovem vládli nepřekonatelně.

Lidi do sebe tlačí všelijaké dobroty, trdelníky, picy, kolena a marcipány, guláše a chleby se škvarkama, perníky...

Starobrno je zlatá staroloď.

Mýdlař s ozdobou čela.

Medovina krásně voněla.

Přišli i bezdomáčkové, protože trhy jsou pro všechny. Tento měl místo čepice obvaz. Asi aby mu netáhlo na hlavu. Krabicové víno však na trzích k dostání nebylo. Tohoto pána jsme pak ještě viděli v neděli odpoledne u hlavního nádraží. Pil jinou značku a kouřil jiného vajgla.

Brno je plné kontrastů. Matně si vzpomínám, že před 40 lety jsem si tu ty staré zdi fotil taky. Tenkrát jsem fotil na 6x6, protože Vilém Heckel byl mým vzorem. Určitě mám někde i negativy z těch pokusů.

Další zajímavý vodorovný orloj.

Ráže sedmpětašedesát.

Brno, město dvojvěžaté.

V Moravské galerii je zrovna báječná výstava fotografa Jana Svobody a jmenuje se příznačně.

Svobodovy fotky mám rád.

Brněnské domino pod Špilasem.

Protože mi byla zima, tak jsem si zaběhl na Špilas a zpátky, sklouznul jsem na Pekařskou. S tou jsem jaksi hodně spjatý. Za prvé proto, že tu býval jeden z mála fotobazarů v Brně, za druhé proto, že zde na Pekařské 53 pracoval celý život můj tatínek jako sportovní doktor, a taky proto, že mi tu ve dvaceti spravoval, a dobře spravil, koleno pan docent Bozděch. No a taky proto, že na téhle zastávce se kdysi za totáče propadla jedna paní a dodneška se nenašla. Také o ní kolovaly různé veselé historky a fórky, jak už to my Češi a Moravané (abych neurazil) umíme. Pekajda se teda v čase proměnila zásadně.

Ale stačí se kouknout doleva nebo doprava a je zase to staré dobré Brno zpět.

Jsem uchozenej a promrzlej, tak jdu pěšky k Daně, chvílemi musím běžet. Mám jen jednu rukavici, protože ta druhá mi spadla doma za klavír. Dana mě požádala, abych si ji vyzvedl na veterině, protože tam zrovna měli schůzi Tatranští horalé pod vedením Martina Plška, mého spolužáka z gympla, pardon, ze SVVŠ. Dana tam byla na své nové koloběžce, tak jsme spolu jelošli domů.

Slavný brněnský krokodýl chcípl.

Měl jsem se stavit i u Denisy pro magnetofon, ale zjistil jsem, že jejich magnetofon je součástí midivěže a musel bych složitě vymýšlet, jak ho rozhejbat, tak jsem si z Brna žádný magnetofon nepřivezl. Zato nám Denisa pučila zase několik výborných knížek. A kazeťák vyřeším nějak jinak.

Večer jsme se sešli s Evičkou, Martinem a jejich božími dětmi Ninou a Otakarem. Oťas umí skvělé žluté dlouhé hnusné šráky. Tak se v Brně říká nudlím. Obě děti byly jako hurikán. Otakar se snažil spravit Ninu a Martina tavicí pistolí a Nina zase chtěla Otakara umlátit růžovou svící ve tvaru anděla s křídly.

Nina s Otakarem jedí puding s překvapením. Na dně.

Dršťková...

Turbomošt je docela dobré pitíčko. Mošt s meruňkovicou, takovej inovovanej grog. Turbošroub je to samé, jen místo meruňkovice použijou absint. No a roztahovák? Ani se neptejte, to je rum, brusnikové víno, jakési květy a ještě cosi. Spolehlivej roztahovák. Naštěstí jsou hajzlíky zadarmo.

A teď překvápko. Už loni na trzích prý si kdosi přinesl svůj vlastní hrníček, ale nechtěli mu do něho nápoj nalít, protože prý kvůli hygienickým předpisům. Dotyčného to dožralo, tak zavolal hygieně, přijeli a řešilo se to. Hygienici pak prý potvrdili, že je to kravina. Letos si už pořadatelé dali pozor, takže když si přinesete vlastní hrníček, tak vám do něho sice nápoje nenalijou, ale nalijou vám ho do toho zálohovanýho, vy si to přelijete do svýho a hrnek jejich hned na místě vrátíte. A oni vám hned vrátí těch 70 korun, které vám před pár minutama sebrali. Pakárna. Ale tahle slečna za to nemůže.

Ani její kámoška.

Osamělost vánočních prvočísel.

Ježíšek s milodary po ránu trucuje.

Přiblblý vláček s dětmi.

Rodinné foto u Šulina. Ten pán vlevo, ke kterému hlavu nakláním, není z rodiny, ten tam jen tak stál a kazil nám rodinnou kompozici.

Ráno jsme si totiž dali sraz s Alenou a prošli jsme si ty trhy všechny. Alena je totiž systematik.

Maseratti může všude.

I tato socha patří do nápadu Sochy pro Brno. Sochu dělal můj oblíbenec a kamarád Kurt Gebauer a je to socha Mozarta.

Ne Zelňáku buší kovář do železa, ale jinak tu je skoro to samé jako na Svoboďáku.

Černá labuť k pronájmu.

U kozla Bobeše najdete Moravské zemské muzeum.

I zde je vztyčený vánoční strom. Je hezky rostlý a neuvěřitelně nevkusně ozdobený.

Porcelánový zvonař.

Flétnisté.

Kašna na Zelném rynku je na zimu barevná.

Prodavač tureckého medu.

Pořádek však musí být.

Raní kafe a cigáro.

No a klasická radnice opentlená jakousi bájí.

Opět rodinné foto. Pod inkriminovaným podhledem.

Poslední vánočně tržní místo bylo na Moravském náměstí, dříve Rudém. Tady to vypadá hodně blbě. Ale na památku starých času je tu alespoň ruské kolo. Všude cedule s radami a nabídkami. Jedeme domů na oběd.

Brněnský Institut Blbých Studentů.

U Semilasa stojí dva týnejdři v teplákách pod prdel. A jdeme s Danou do květinářství, protože ji musíme s Lindou přemluvit, aby si koupila korpus na adventní věnec. Moc se nám to ale nepodařilo.

Zato jsme objevili další brněnskou specialitu - Parkování na piču.

Brno je prostě zajímavej prostor ve vesmíru. Přestože jsem se zde narodil a prožil čtvrtstoletí, už je pro mě jen místem návštěvním. Těším se sem zas. A o Španělsku nepadlo zase ani slovo. :)