Týden na dovolené v Tatrách navodil mimo jiné hitparádu slovenských vzpomínek. Shodou okolností se dvě dále prezentované týkají fotbalu. Začnu ale tou přímo tatranskou. Táta byl voják a tak jezdil na rekreace do různých vojenských zařízení, na některé bral i rodinu. Jedno z rekreačních středisek bylo v Tatranských Zrubech, asi kilometr od Nového Smokovce, a z pobytu jsme se zde těšili v roce 1962 (nebo 3?). Když jsme se před nějakým časem hrabali ve fotografiích po rodičích, narazili jsme také na svědectví o tom, jaké jsem byl nejen poslušné, ale i sportovně nadané dítě. Z první fotky je jasně vidět, že mi rodiče řekli, abych se usilovně opaloval, protože je to zdravé. Z druhé fotky je pak zřejmý můj vybroušený sjezdový styl, rozmazání fotky má jistě souvislost s rychlostí jízdy. Na té třetí jsme s bratrem Mírou (musel být nadšený z toho, že máme stejné bundičky a šponovky) a probíráme různé sjezdové techniky stoupajíce do kopce, neboť vleky se ještě příliš nepěstovaly. K této třetí fotce se ještě vrátím v jiné souvislosti.

Jelikož jsme letos první den v horách hned absolvovali „odrovnávací“ túru na Slavkovský štít, nutně následovalo několik odpočinkových procházek, z nichž jedna nás do Tatranských Zrubů zavedla. Tatranské Zruby vznikly jako obec v místě pojmenovaném Vojenské Zruby, což byl od roku 1923 výcvikový tábor pro horské jednotky československé armády. Teprve po 2. světové válce se Tatranské Zruby pod novým jménem rozrostly v rekreační středisko zejména pro vojsko a rodinné příslušníky. Dlouhá vojenská přítomnost tu přetrvává i v obecním erbu zobrazujícím zkřížené meče. Zotavovnu z první fotky jsme hledali marně, jediná rozměrná budova v obci se jí ani trochu nepodobá. Buď jsme hledali ledabyle, nebo spíš se něco za těch 53 let změnilo.

Vzpomínka zčásti fotbalová se datuje také někam do první poloviny šedesátých let minulého století. Jako žáci prvního stupně základní školy jsme slovenštině určitě rozuměli, ale některé slovní obraty jsme si předpuberťácky upravovali. Byli jsme svědky nějakého fotbalového přenosu, kdy fandové žadonili, žadonili, až si vyžádali (vypýtali) příchod na hřiště pro známého útočníka Jozefa Adamce. Teď nám to zpětně jistě odpustí, ale tenkrát nás fotbal zase tolik nebral, co znamená vypýtať jsme neřešili, ale spojení oslím můstkem Adamec – Adam – jít na Adama, atd., tomu jsme rozuměli, to v nás vyvolávalo záchvaty smíchu. Nakonec jsme větičku „jít se vyčůrat“ neřekli jinak, než „vypýtať si adamca“. A to je celý příběh.
11. června 1980 od 17:45 hráli naši (Československo) první zápas ve skupině na Mistrovství Evropy ve fotbale v Římě na Stadio Olimpico proti Německu. Byl to pikantní zápas, protože v předcházejícím střetnutí na ME v Jugoslávii vyhráli naši nad Německem Panenkovým dloubákem. Byl jsem shodou okolností v Košicích a v hotelu jsme se dívali na zápas ve velké skupině Slováků i Čechů. Naši nebyli favoriti, ale naposledy přece vyhráli, tak se všichni podivovali, proč nás Němci tlačí a naše šance nepřicházejí. Ojedinělá možnost se naskytla z trestného kopu nedaleko od vápna. Panenka, jako vyhlášený střelec, ho poslal někam mimo, a jediný strohý komentář z publika zněl: „To mal kopať Jurkemik“.
Poznámka: Ladislav Jurkemik byl rovněž známý svými znamenitými střelami na branku, za národní tým dal celkem 3 góly a myslím, že ten první dal až později na tomto mistrovství v zápase proti Itálii nevídanou bombou z velké dálky do šibenice, a ani takový brankář, jakým byl Dino Zoff, neměl nárok. Toliko k historii, víc už nebudu otravovat. Tatry jsou prima i teď. Nejenom příroda.

Tady například seženeš pečivo i na místě, kdy by ho čekal málokdo.

Tento vzkaz je speciálně pro Ludvu, neboť on wifinu potřebuje v každém místě a okamžiku. Tohle je z chaty pri Popradskom plese.

A platí tam i toto.

Tady jsme měli neodbytný dojem, že něco schází. Tu první písmeno, tu tanečnici noha, tu detail k dokonalosti nadstandardního grandhotelu (a samozřejmě sedačka pro dalšího ptáka).

Pohled z kiosku ve Starém Smokovci, kde čepovali Šariš 12° a borovičku horcovou. Na uvedeném ubytovacím zařízení bylo zvláštní mimo synchronizovaného telefonování i to, že v jednu chvíli byli na balkónech jen obyvatelé v bílých tričkách. Vysvětlení nás nenapadlo ani po opakované konzumaci výše uvedeného.

Pozor nebagrovať. Bereme na vědomí. Konečně hory: Po kalamitě z 19. listopadu 2004, kdy padlo 3 milióny kubíků stromů na ploše 12600 hektarů, zůstaly holé plochy, ze kterých trčely jako nejodolnější jen vyselektované modříny. Zajímavé je, že podobný pohled se naskýtá i na třetí z černobílých fotek z úvodu. Díval jsem se na internet, kalamit bylo mnohem víc, i kolem roku 1960, ale žádná takového rozsahu jako v roce 2004. Tak to asi bylo lokální.
Z výstupu na Slavkovský štít; postupně: kousek magistrály mezi Hrebienkem a odbočkou na modrou značku, Lomnický štít z dálky a Prostredný hrot, detail s observatoří, naše trasa k vrcholu, přichází oblačnost, odvážný kamzík kašle na turisty, vzdušné proudy svědčí paraglajdingu.

Túrou na Slavkovský štít jsme si, jak již bylo řečeno, přivodili na další den únavu, takže jsme se tak courali, popojížděli električkou a hledali i jiné radosti, než týrání těla výstupem na vrcholy. Tomu odpovídají i ty fotky.

Lišejník, co vypadá jako z předpotopní počítačové hry takový ten objekt z bludiště, když na něj narazíš, způsobí ztrátu života. Těsně předtím, než k tomu dojde, otevře tlamu.

Před restaurací Svišť ve Smokovci, kde vaří výborné brynzové pirohy, je výstava dřevěných soch. Poslední má být muž a žena, to bude asi ta hlava, co má místo nosu kosočtverec. Mě to spíš připadá jako Marx a Engels.

Tohle měl být chyták na znalce Tater, fotka Gerlachu odrazem v okně, ale nějak se to zdvojilo. Originální výhled z našeho pokoje je na další fotce.

Výlet z Tatranské Lesné na Zamkovského (dříve Nálepkovu) chatu. Nezbytné foto Lomnického štítu, pak zhoršení počasí u Studenovodského potoka a vodopádu, pak příhoda se stromem: cestou podle potoka nás míjela polská dvojice a vypadalo to na nějakou neshodu. Než jsme došli k tomu prvnímu z celkem tří větších vodopádů na trase, zaslechli jsme silnou ránu, jako když někdo vystřelil. Alena usoudila, že ten chlap tu ženskou oddělal.

U vodopádu ale byli oba živí, tak jsme se na chvíli zklidnili. Další, ještě větší rána přinesla nejen vysvětlení, ale i těžké mrazení. Předpovídači se tentokrát nezmýlili v tom, že bude silný vítr, až vichřice. Zdravé stromy se ohýbaly a ty uschlé, které ještě od kalamity nestačili odklidit, se lámaly jako sirky za již popsaného zvukového doprovodu. Tentokrát spadl za potokem strom posléze ležící v levé části další fotky.

Místo na kameny na cestě jsme začali koukat, odkud přiletí další větev nebo strom. Ačkoli jsme slyšeli později během cesty ještě minimálně další dvě rány, bylo jasné, že místa kolem cest, kde se pohybují turisté, jsou vyčištěná. Takže jen neradno zalézat do lesa mimo cesty, ať už s jakýmkoli cílem.

Pohled do Malé Studené a dále i do Velké Studené doliny. Bylo sice pod mrakem a docela tma, ale nepršelo a na Zamkovského chatě nás čekalo příjemné občerstvení. Cestou zpátky se už nic dramatického nepřihodilo.

Tak tohle už je další den, zase výstavní dopoledne při cestě ze zastávky Skalnaté pleso na Skalnaté pleso přes symbolický cintorín. Později i Štrbské pleso a sádrový hrádek u zastávky Vyšné Hágy.

Překvapení posledního výletního dne. Cestou od hotelů Hutník a Metalurg (jak nápadité) v Tatranských Matliarech na chatu u Zeleného plesa jsme u Šalviového pramene zaslechli známý hlas: „Vypadněte z našich hor!“ a nestačili se divit. Zde sedí a odpočívají dříve Slaňáci a Kladeňáci, nyní Dolíňáci Machovic. A samozřejmě Robin Trojhora, kdo ho nezná, to je ten hrdinný jezevčík, který zvládá většinu túr a ještě se při tom tváří nadšeně.

Pepík absolvuje svou aspoň dvacátou-x-tou cestu na Brnčálku.

Jindra si opakuje místopis, ale Pepíka to zjevně nezajímá.

Pohledy z terasy restaurace se neustále mění, ale všechny jsou úchvatné.

Pokračovali jsme společně ještě od Brnčálky po červené značce k Trojrohému a Velkému Bielému plesu. Byl jsem sice osočen, že podle mojí turistické mapy z roku 1983 se nedá chodit, nicméně jsme nezabloudili a mohli se těšit výhledy na Belianské Tatry a i dalšími směry.

Jak jsme se dopoledne potkali, tak jsme se odpoledne rozloučili a odešli každý ke svému autu. Kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřím. Na závěr jsem si nechal rozšlápnutou lišejníkovou chobotnici, skřítka za pařezem a souboj titánů. Dovolená byla bezva.