Vosy ščípajó
(nemáme moc rádi švestky)

Olina má na zahradě švestku, takovej divnej strom. Prý, říkala Olina, rodí jen jednou za několik let, buď tři nebo pět. A loni se to stalo, byla obsypaná, desítky kilo zdravejch tvrdejch švestek. Docela jsem se při sklizni nadřel, ale uklidňovalo mě, že ten blbej strom to má za sebou a další sklízení bude až v roce 2017 nebo 2019. Ale příroda na lidi sere. I tenhle blbej strom. Hned letos, kdy měl být v klidu, se zase obsypal, až se mu větve k zemi klaněly. Olina rafinovaně dávno před uroděním rozdala zavařovačky, ale něco si nechala. Šel jsem bojovat s přírodou. První kýbl byl nasbíranej dřív, než jsem si to stačil uvědomit. Je to brnkačka. Druhej už byl adráč. Což o to, že bylo pekelné vedro, ale vosy si v některých švestkách zřídily slivovicový bar a nemínily si ho nechat zbourat. Druhej kýbl byl se dvěma uštknutími. Jedno do ruky a druhé do nohy. Třetí mise byla na množství švestek nejzajímavější, ale pigáro, které mi dala nasraná vosa do blány mezi palec a ukazováček, bylo nezanedbatelné. Pálilo jak sviňa. Ale dosbíral jsem. Mezitím Olina doma zavařovala jak vzteklá. V tom vedru to byla fakt frajeřina. Bydlíme pod střechou, takže docela teplíčko, plotýnky jely naplno. Ty skoro nahnilé byly na marmošku, ty tvrdé ve vlastní šťávě. Měl jsem strach, že Olinu z toho jebne. Došly flašky, musel jsem se sebrat a jet do Prahy pro nové. V Kotvě byly. Akorát protože jsem jen pán, nepoznal jsem, že jsou šroubovací a ne omnia. Takže v sobotu jsem jel do Štěrbohol pro šroubovací deklíky. A znova na švestku. Pak jsem si půjčil od sousedů žebřík a vysbíral i horní patra. V kuchyni už není k hnutí, všude samý švestky. Kdekdo radí. Prej povidla, haha, ale kdo se s tím má srát, pořádný povidla jsou na několik dní, to vzdáváme. Opilci radí slivovici, to nás taky netankuje, protože nám slivovice tak moc nechutná, ale je fakt, že mazání na svaly po dlouhým běhu je to výborné. Kdyby se to dozvěděl palič slivovicový- Olinin tatínek, už nám nikdy žádnou svou vypálenicu nedá.
Ach jo.
V posledním kole jsem sesbíral zbytek a získal už jen jeden džoganec do kotníku, to rozběhám.

Je vedro jako v pekle, ale slunce už jde spinkat, možná bude snesitelněji.

Když jsem jel pro flašky, tak se na mě smálo sdělení, které bylo velmi přesné.

Ještě před švestkovým šílením jsem šel do Burundi na milé setkání s bejvalejma kolegyňkama. Večer jsem pak běžel teplem domů a potkal v noci tohle křesílko.

Olina je vynálezec, na jižní balkon dala prostěradlo a já si na něm smím malovat studenou vodou. Je fakt, že to posune teplotu v bytě o pár stupňů dolů. Tenhle obraz jsem pojmenoval "VELKÁ RYBA a malá ryba".

Teplo mně nevadí, docela v něm rád i běhám, protože všecko krásně voní. Ale stejně je to kontrastní brutál.

Moje plátno, které mi dala Olina na hraní. Budu ještě muset zapracovat na štětcích a pak to pořádně rozjedu. Bohužel, originály jsou neprodejné. To nápad Kurta Gebauera, malovat na plachtu červeným vínem, nebo sazema ze svíček je dlouhodobější.

Když jsem se toulal přihřátou Prahou, vyskakovaly na mě motivy netepelné.

V jednom průchodu jsem našel ilustrace k nějakýmu Bieglesovi, či co.

Přestože jsou to jen ilustrace ke knize, ale velkoplošné a v reálu a za mřížema, připadají mi originální.

Mám to na háku.

Jednou se budu muset pohroužit i do dvorků jinak nedostupných, Praha umí překvapit.

A můj velký neoblíbenec si zřídil galerii. Asi tam nepudu.

Ironmanovi teplo nevadí. Ale důvěrně vám prozradím, že je hodně teplej.

U obchodního domu Kotva to jiskří kontrasty.

Uvězněné slunce.

Přihřátá Praha je zajímavá.

Vedro nevedro, kuřáci doutníku vypadají vždy nad věcí. Inu Anglie se nezapře.

Dámě z vedra trochu šibe a už ani není černobílá.

V noci se ke mně nastěhovalo saranče, vesele si vrzalo, ale ráno mě Roušovna donutila ho vynést na balkon a pustit do žhavýho světa. Asi žárlila kvůli tomu vrzu.

A takto vypadá transformace švestky na švestce ve švestku ve skle.

Jedem s děckama na chalupu a máme hodně plánů. Jedním z projektů je výroba slavných tarahumarských sandálů. Základem toho geniálního vynálezu je jen to uchycení páskem. To ostatní je celkem brnkačka. Vyrobil jsem si jedny v předstihu, protože mi ty originální Luny před týdnem ve Štěpánu odešly. Trošku jsem improvizoval a výsledek je zatím výbornej. kůže hovězí je na šlapkách příjemná a odolná guma na podrážce se zdá, že bude opravdu odolná. Uvidíme. Náklady na takové běhací sandály jsou cca 250 - 300 Kč sakum prdum, což je cena skvělá. Luny totiž stojí 2700,- a vydrží stěží sezónu a půl. Pravda je, že jsem je nešetřil a skoro z nohy nesundával. Nejvíc dostávaly zabrat na horách.. Už jsou v nich díry a ... No prostě odepsané. Cena těch Luna sandálů je hodně vysoká a neodpovídá v žádném případě nákladům na výrobu + vše nezbytné. Sympatické je, že více než dvě třtiny z ceny sandálů jdou na podporu Tarahumarů v Měděném údolí. Proto jsem je tenkrát koupil, i když lakomec ve mně se bouřil.

Vosy jsou jak zběsilé. Nejraději mají ty úplně nahnilé švestky. Vypadají dost pod parou, ani ta pigára od nich nejsou razantní. Prostě opilé potvory.

Na kompostu, kam jsem pilně nosil ty vykrájené měkké kousky, je rušno, muchy, vosy i motýli. Hned první den se tam opíjela babočka, přivírala slastně svá Paví očka a byla na šrot. Druhý den ji vystřídal ostražitý a lehce kostrbatý babočka Admirál. Snažil se udělat pořádek, ale znáte to, jak to mezi opilci chodí. Žádná autorita.

Tak se taky zřídil.

Když nasával, úplně se mu narovnal sosák.

Na ty švestky v nebi jsem se vyprdl, nechtělo se mi brouzdat v korunách toho zákeřnýho stromu. Jsem zvědavej, co bude za rok.

Typická ukázka nerozhodné vosy. Bar A i bar B jsou na dosah, jen se rozhodnout.

Zatím to jde, ještě furt je na všech šesti.

Hned vedle švestky je jabloň, ale tu jsme nechali osudu.

Je vedro a kytky předstírají, že je to sere.

Tady bych trošičku odbočil. Snad v důsledku vedra jsem se rozhodl probrat a pokud možno zlikvidovat desítky papírků s poznámkami. Já moc na papírky nejsem, tedy přesněji, neumím je vytěžit do dna. Papírky, ty mi radí, ba někdy dokonce snad i nutí Roušovna. Ta je na papírky s poznámkama expert. A asi je používat umí. I když... Když jsem se začal těma starejma papírkama prohraboval, snažil jsem se rozklíčovat, proč, a kvůli čemu a... no prostě co ty papírky znamenají. Dokonce i Roušovna musela uznat, že pokud není papírek vyřešen v nějaké přijatelné vesmírně velmi krátké době, nemá často šanci, protože samotný vzkaz se zkazí, přestane být čitelný. A inkoust ještě nevybledl.

Například co šlo vydedukovat z obálky, kterou jsem našel pod houpacím křeslem. Rukopis Roušovna, to je zcela jasné. Předpokládám, že nejde ani o báseň ani o složitý vzkaz. Spíš více poznámek na jednom místě. Takový seznam. To první Olina nemohla rozluštit, ač všechna písmena, ba dokonce slova přečetla správně. Pak, díky geniálnímu internetu a ještě lepšímu Google zjistila, že jde o název hudební skupiny. Dokonce jsme si i jednu písničku poslechli. Pěli tam, že. "Je těžké soudit motýla, je těžké dát mu ránu do týla." Kočár do Vídně zvládla rychle a bravurně, potřebovala po mně, abych jí ho nahrál do mobila, aby se mohla podívat. Prostě film. Další bod už byl složitější: Leonard Nimroy? Google se nechytá, upravit zadání. Leonard Nimoy, pak už Wikipedia chrlí. Fotograf, spisovatel, herec. Když slyším fotograf, začnu hledat taky, ale žádnou fotku jsem nenašel. Jen zmínku o tom, že píše knihy o fotkách, čili možná asi o fotografech. Albert Speer už není problém, je to jméno, které Olina neznala a chtěla o něm něco vědět. Spíš byla překvapená, že mně to jméno cizí není. Ten poslední bod Roušovna označila jen jako citát, který ji zaujal.

Tohle je zase moje poznámka. Narazil jsem na ni, když jsem četl nějakej článek o běhání. Prý to je moudro etiopských, možná keňských běžců. Ten citát splňuje všechna pravidla citátů, zní moudře až přemoudřele, ale na mě moc neplatí. Já rychle běhat neumím a daleko chci běhat jen a jen sám, protože jinak by mě běhání přestalo bavit. Miluju na dalekém běhání tu krásnou samotu, ten kartáč v hlavě, to ostřící kolečko objektivu pocitů a myšlenek. O to se nemíním s nikým dělit, ač jsem povahou spíš rozdávačný.

Nad tímhle vzkazem jsem dlouho dumal. Rukopis je můj, ta tužka je moje, a protože jsem v téhle verzatilce dlouho neměl tu tlustou tuhu, nemůže to být info staré. Chvíli mě mátlo to 95a, měl jsem podezření, že jde o nějaký korekční barevný filtr pro barevné filmy. Lze toho využít i ve fotošopu. 8" bylo dost mimo. A ten Lojza, ten to všecko zabil. Nakonec jsem pod tlakem mého intelektu (Blíže viz fotka v sekcí - Místečko pro reklamu) usoudil, že Lojza se dá škrtnout, že to je jiný vzkaz. A když jsem dokázal přečíst to slovo za osmi palci, došlo mi, že jsou to údaje nutné pro skejťácký prkno, které jsem našel u Jirky v pokoji, a tedy, velikost prkna, ložisko, průměr koleček, tvrdost gumy a pak ještě 84/85, což teda vlastně ani trochu nevím....

Nad tímto vzkazem jsem dumal trošku dýl. Ale pak se to poddalo. Je to info o Martinově rozbitém notebookovi značky Lenovo. Tedy písemný popis toho, co zbylo po nárazu. Tahle informace, jak si dobře teď vzpomínám, mi byla úplně ku hovnu, protože aby to fungovalo, musel jsem to udělat úplně jinak.

Zde jsem se chytal docela snadno. První a poslední část se týká knížek a uprostřed jsem se přiznal, že toto kaligrafické pero je dobré. Prezydenta (tam mám, idiot, chybu) přeložil Škvorecký a kdysi jsem ji měl, jenže mi ji někdo nevrátil a v e-podobě neexistuje, ta by mi stačila. A proč jsem si tam napsal Hartoga, to teda nevím ani omylem.

Nad tímto vzkazem jsem si vylámal zuby.

To psala Roušovna a jde zas o nějakýho spisovatele, kterýho by si ráda přečetla v originále.

Olina si nejvíc poznámek píše na pytlíky od čajů. Je to prý nejlepší zápisové medium. Špičková WOM.
(Vysvětlím: ROM znamená Read Only Memory, takže pro zápis na pytlík od čaje Write Only Memory.)

Tohle jsem taky nerozklíčoval.

Ano, tomu rozumím. Když jsme byli kdysi dávno (před Kindlem) v Jugoslávii, možná to bylo už Chorvatsko, tak jsem si s sebou vzal i tuhle knížku. Byla skvělá!!! Ale od té doby ji nemám. A v epodobě taky neexistuje. Dlouho jsem si nemohl na název knihy vzpomenout, ale pak se to narodilo a já si to zapsal.

Tohle je mi jasný. Je to špičkovej fotograf, který kdysi vyfotil slavnou fotku Samuela Becketta, jednoho z držitelů Nobelovy ceny za literaturu. Taky vám připadá neuvěřitelné, kolik Irů má nobelovku za literaturu? A kolik skvělých spisovatelů ten ostrůvek odchoval? Nobelkáře mi právě hlásí Roušovna od televize: Beckett, Swift, Show a Heaney. Asi ten zelenej ostrov v sobě skrývá jisté kladné patogeny, mající vliv na péro (myslím tím, brko, prostě nástroj pro psaní.)

Další prase (34) bude napsané na chalupě a poslané z chalupy. Jedeme tam s děckama vyrábět praky a tarahumarský sandálky. A... No prostě všecko.