Nechutně chlubivé
(vydání)

Je to až k neuvěření, ale tohleto se prostě stalo. No fakt. Pozor, berte tohle prasečí vydání jako vyscané PíáR. Před pár týdny mě oslovil Michael Babka s takovou frajerskou nabídkou. Rozhodl se, že vydá knižně některé z textů, které již pár let publikuje na internetu. A že jestli bych nebyl ochotnej do té knížky přidat pár svých černobílých fotek. Hned i správně dodal, že za to nedostanu ani korunu. Tyhle kšefty voní exotikou, která je mi blízká. Já miluju potrhlé nápady. A tak jsem jen obratem napsal, že jo, že to beru. Za pár dní mi už Michael poslal pdf s texty. Začal jsem se prohrabovat archivem a vybírat, co by se hodilo. Řeknu vám, že už dlouho jsem nedělal nic zábavnějšího a dobrodružnějšího. A to jsem ani nemusel zvednout prdel ze židle. Při poslechu Milesa Davisa, Františka Zappy a internetovýho rádia Jazz24 jsem se nořil čím dál hlouběji do B&W bahna vlastních fotek. Mezitím se odehrálo jedno rodinné setkání v Křižánkách a tam jsem hned napoprvé ulovil poslední fotku pro knížku. A těšil se domů, abych mohl hrabat dál. Přehazovat, vyřazovat a měnit za jiné. Užíval jsem si to ve velkým. Přímo fyzická radost. Pak jsem ty svoje fotky nasypal do Michaelovýho pédéefka a poslal mu to zpátky, že co třeba takhle? Jeho reakce mě potěšila, řekl, že tam těch fotek chce podstatně víc. Paráda. Hrabal jsem dál, ale to se na mě už chystalo další dobrodružství. Michael se mě zeptal, jestli bych tu knihu uměl i vysadit a vytvořit tisková data. A protože neumím moc dobře lhát, tak jsem radostně řekl, že jo, že to umím a rád to udělám. Pak už rutina, zápasy s převodem ze zločinného worda a další podrazy nekompatibilních dat a podobné zvrhlosti. Třeba se tam nenápadně tu a tam objevil v textu znak dolaru. Furt ve střehu. Vy, kdo víte, o čem mluvím, mi určitě rozumíte. Rozhodli jsme se s Michaelem, že formát necháme čtvercovej a velkej 200x200 mm, prý aby to lidem v knihovně zavazelo, řekl Michael. A podle mýho to je výbornej nápad. Už vidím, jak zuří lidi s mírně autistickými sklony. A pak přišlo to třetí překvápko. Prý, jestli bych nevymyslel i obálku. Málem jsem lezl samou radostí po stropě. Navrhl jsem obálku. Na první dobrou.

A víte, co na tý práci bylo nejlepší? Nikdo mi do ničeho nekecal, Michael to prostě nechal na mně, akorát párkrát se opatrně sem tam na něco zeptal a to jsme si vysvětlili během pár vteřin. Kdyby se dalo takto spolupracovat, tak se člověk rád upracuje k smrti, protože to není práce, to je zábava, to je radost, procházka voňavým lesem a barevnej had vyfocenej černobíle.... SUK-CES

Kdybych tu radost měl popsat přesněji, tak bych musel vykrást Bohumila Hrabala, když básní o pivu. Knihu vydalo nakladatelství Jonathan Livingston. I s nimi, tedy přesněji s paní Evou Kaiserovou byla spolupráce krystalicky srozumitelná a nedrhla. Všecko to totiž vypadalo dohromady jako nějakej sen, jakože tohle se neděje, je to jen hra, taková zábava. Probudím se, půjdu se vyčůrat a nic. No a pak najednou zazvnoil Michael u mých dveří a dal mi 20 autorskejch výtisků pěkně tlusté, až neforemně krásné knížky. Dělal jsem jakože dobrý, fajn, díky, mám radost. Ale ve skutečnosti jsem se tetlil jak slunící se vzácný chroust. Hned jsem musel jeden balík roztrhnout a jednu knížku dát Olině k prohlížení a s druhou si lehnou na kavalec a čučet. No fakt, ta kniha doopravdy existuje! A já z ní mám velikánskou radost.

Koupit si ji můžete přes Kosmas.

To je ona!

Jen tak pro orientaci pár fotek z knížky a několik krátkých textů Michaela Babky:

Lesk a bída ejčáru
Jak už víme z nedávné krajničky, bez ejčáru se velká firma neobejde. Jak se ale věc má se samotnými ejčáristy? Kdo se stará o jejich růst, posilování zaměstnanecké angažovanosti a loajality? Quis custodiet ipsos custodes? Není opět kovářova kobyla neokovaná? Kovář v zásadě může okovat i svoji kobylu úplně stejným postupem jako koně svých zákazníků. HR manažer však těžko uplatní složité metody sám na sebe, když ví, jak fungují, na čem jsou založeny a hlavně, jak se vyhodnocují výsledky. Ono vlastně nezbývá, než manažery lidských zdrojů politovat. I když jazykově asi raději zůstanu u toho ejčáru. Výraz „lidské zdroje“ mi evokuje představu, že někde ležíme jako surovina a čekáme, dokud nepřijde nějaký specialista, který z nás něco vydoluje. Výraz „ejčár“ je sice taky paskvil, ale mně se s ním vybavuje Džejár z Dallasu, čímž ono HR dostává další lidský rozměr. A lidský přístup si určitě zaslouží.˝...*

Češi na dovolené
Poloostrov Istrie
zalehnou špeky i strie.

To čtvrté ve 4D
Filmy 3D už nestačí. Chtěl jsem psát o kinech 4D, a než jsem se dopátral, jak asi vypadá ta čtvrtá dimenze, máme tady už kina 5D. Protože do biografů moc nechodím (ale zvukový ba i barevný film znám), pořád mi vrtalo hlavou, jak se nasimuluje ten další rozměr, když člověk je ve své podstatě tvor trojrozměrný. Až později jsem pochopil, že nám tu matou pojmy. Zatímco „D“ ve 3D znamenalo rozměr (dimension), od čtyřky vlastně jde o smysly, jimiž vnímáme to, co nám v kině předkládají. Pak poněkud nechápu ono „D“, nemělo by tam být spíš „S“? Podle počtu smyslů, jež jsou v biografu zapojeny, bychom měli staré němé filmy označovat jako 1D, vlastně 1S, zvukové filmy pak 2S. Jenže pak do logiky nezapadá 3D, který je pořád dvousmyslový. Nebo že by ono „D“ znamenalo, že multiplexní 3D je třikrát a 4D čtyřikrát dražší než starý dobrý ošoupaný a rozvrzaný biják na předměstí?
Vezměme tedy smysly v pořadí, jak je postupně uchvacoval filmový průmysl: zrak - sluch - čich - hmat - chuť. Ve 4D vnímáme pachy a vůně. Za hmatový vjem bychom mohli považovat efekt, kdy se sedadlo, na němž sedíme, hýbe sem a tam, takže hmatáme ve tmě, abychom se chytli opěradel nebo sousedů. To se ale děje až v 5D kinech. Prostě ty číslice nelze brát logicky ani matematicky. Jsem otravný hnidopich. Už od 3D je potřeba předem pečlivě vybírat, na co člověk půjde. Některé příliš akční filmy, které ve 2D zvládnete bez problémů, z vás ve 3D po třech hodinách udělají trosku, které jdou oči šejdrem. A titulky jsem tu přestal číst už po hodině. Ovšem pořád ještě stačí zavřít oči. Když vám ovšem pod nos vypustí nějaký 4D­smrad a začnou na vás stříkat studenou 4D­vodu, uniknete sotva. Půjdu­li někdy na čtyři a více „dé“ film, pak jedině na nějakou konverzační komedii odehrávající se v mírném podnebném pásmu, převážně v nekuřáckých salónech. V případě dobrodružného putování pouští či Antarktidou, nebo půjde­li o sociální drama z prostředí jatek nebo chemičky, si raději počkám, až to budou dávat v televizi...*

Ženatý záletník
Když jsem doma u ženy,
jsou možnosti zúženy

A už dost! Víc neprozradím, snažíme se vás přece navnadit ke koupi. Když si ji pořídíte, bude vám krásně v knihovně zavazet.

Ještě jedna zpráva - na tý chodbě jsme se v pátek s Michaelem dohodli, že časem uděláme ještě aspoň jednu podobnou.

(*Těch pár teček na konci proloženého odstavce berte tak, že pokračování je v knize!)