Réunion III
(aneb „Nečekej mě na Pitónu ...“)

Cilaos je jedním z výchozích bodů pro výstup na nejvyšší horu ostrova Piton des Neiges (čti Neš) – 3070 m n. m. - umístěnou na druhé fotografii někde uprostřed toho trojlístku kráterů. Večer před akcí jsme dlouho studovali zamotané cesty místních autobusů, až jsme odhalili, že ten pro nás správný růžový bus No 63 staví pár desítek metrů od našeho dočasného bydliště. Pomohli jsme si s ním jen asi 3 km na délku a možná 200 m na výšku, ale pro toho, kdo se chystá vystoupat v daný den 1700 m, je každá úleva dobrá. Cesta od vystoupení z busu (jízdné 1,50 Euro – to uvádím pro porovnání s dalšími cestami) stoupala v nekonečných serpentinách za krásného počasí, v jižním (pozor, jsme na jižní polokouli, tudíž před sluncem chráněném) svahu krytém stromy, takže pohoda. Někde v půlce stoupání je studánka a odpočívka.

Cesta vede pravou částí svahu serpentinami až na hranu a pak doleva vzhůru

Cilaos shora

Kolem poledne jsme se přehoupli přes hranu svahu a spatřili chajdu.

Oproti internetovým informacím zřejmě posílili kapacitu odhadem na 70 lůžek (nejen přímo v chatě, ale i v podivných budkách kolem), my tu však dnes nocovat nebudeme. Rozhodli jsme se stoupat dál k vrcholu, abychom si na svítání mohli přispat a nemuseli se za tmy trmácet nějakých 600 výškových metrů po zrádných kamenech. Bylo sice na první pohled ještě hezky, ale z cilaoské strany stoupala mlha a posléze se nad vrcholem začal tvořit divný mrak, takový podobný, jako když nad Aconcaguou má úřadovat ´viento blanco´. Proti prošli turisti, co byli před 20 minutami na vrcholu a pochvalovali si pěkný výhled. Začalo zlehka pršet, sotva jsme stihli najít místa krytá kamennými zídkami a postavit stany.

Déšť střídaly poryvy větru až do tmy. Na lihovém vařiči jsem uvařil vodu a zalil jím pytlíkové polévky zvalchované desaterým přesouváním do batohu a ven. A zatímco jsem za největší úspěch považoval to, že jsem nezapálil stan, byl jsem za tento prostý pokrm (a nezbytnou láhev červeného vína vynesenou až k vrcholu) veleben a nazván „Kreolským Pohlreichem“ – doufám, že se dotyčný neurazí. Určitě totiž není důležité jen, co jíte, ale také za jakých okolností.
Je šeredně i nadále, nevadí, na východ slunce bude určitě pěkně stejně jako 364krát do roka.
Velký homyl – viz foto. Z lidí, co se ráno vyplahočili nahoru byly nejdříve vidět sotva čelovky, pak obrysy. Jak se rozednívalo, bylo jasné, že se sluncem zalitým ránem dnes počítat nelze, i když bylo znát, že oblačnost není úplně souvislá a že se pohybuje těsně nad vrcholem. Asi na minutu byl vidět na obzoru oranžovorůžový pruh.

Čekali jsme asi do 9 hodin na zlepšení, které nepřišlo. Jen asi dvakrát probliklo slunce a to se pak okamžitě ve stanu udělalo vedro, ale to bylo tak vše.. Chmurnou náladu po nevydařeném svítání na Pitonu des Neiges se dnešní přispěvatel snažil rozptýlit a pozvednout vytvořením hymny výpravy a hned navrhl první verzi jejího refrénu. Ta odrážela určité rozčarování z právě prožité situace, takže první část zněla: „Nečekej mě na Pitónu zítra za svítání, ...“. Text se překvapivě nesetkal s nadšením zvláště u dívčí části posádky a nepomohl mu příliš ani Petr, když doplnil druhou větu: „stejně, jako každý ráno, přišlo na mě ...“. Jestliže první verze neuspěla, objevila se záhy druhá. Ta měla ovšem zásadní vadu, že by narazila u Ochranného Svazu Autorského, neboť byla plagiátem několik desetiletí starého hitu skupiny Pašáci nebo Fešáci nebo tak podobně. Text se kdysi týkal Bernu a Matterhornu a nyní byl upraven následovně:
„Vyšli ráno z Cilaosu, provázel je zvon,
pevně rozhodnutí, vyjít na Pitón.
Na Pitón áá, hora, co ční k nebesům,
to je náš Pitón, to je náš Pitón.“
Nakonec jsme došli k závěru, že se s propršeným svítáním na nejvyšším vrcholu ostrova dokážeme dobře vyrovnat i bez hymny.
Zpáteční stezka v mokrých křoviskách byla ještě hezčí než včera za slunce. Těsně pod hranou kráteru jsme potkali průvodce Erika i s jeho skupinou (viz minulý díl). Protože šel s odstupem poslední, možná bychom si těch spoluúčastníků mejdanu popisovaného minule nevšimli, kdyby nezačali vesele pokřikovat: „Ček, Marla“. Vypadalo to, že v nich večírek zanechal stejně nesmazatelné dojmy jako v nás, což nám o chvíli později Erik potvrdil.

Ubytovali jsme se zase ve stejném pokoji jako před dvěma dny v Cilaosu, v koupelně nás čekal spolubydlící, prý to nebyl šváb.

Tres Salazes jsou tři skalečky na hřebeni mezi Mafate a Cirque de Cilaos, který jsme přešli před několika dny.

Ráno už samozřejmě za krásného počasí jsme se rozloučili s Cilaosem a absolvovali sjezd autobusem k pobřeží. Čekali jsme cenu jízdného úměrnou výše uvedenému (1,5 Euro za 10 minut jízdy), ale ta byla jednotná pro jakoukoli vzdálenost a dobu. Takže jsme si za svůj, neváhám ho nazvat drobný, obnos tentokrát v busu No 60 užili půldruhé hodiny nekonečných zatáček na úzké silnici nad propastmi včetně dvou tunelů (kdo pamatuje průjezd autobusů č. 160 a 116 od Vltavy do Lysolajského údolí pod tratí na Sedlec podle Šáreckého potoka ještě před rekonstrukcí a rozšířením, tak nechť je ujištěn, že zde vstupní zákruta je pro řidiče mnohem náročnější a prostor mnohem těsnější). Že se blíží nějaké komplikovanější místo, se dalo poznat podle toho, že řidič přestal mít loket vystrčený z okýnka a uchopil volant oběma rukama.
Dojeli jsme na jižní pobřeží, kde jsme měli objednané k pronájmu auto a se dvěma autobusovými přestupy jsme se k němu skutečně propracovali. Protože se tady většina obcí na pobřeží jmenuje Saint Někdo, mám v tom trochu zmatek, do mapy se mi dívat nechce a stejně to není podstatné. Než bylo auto nachystané k odjezdu, zbyla přestávka na vykoupání. Jak jsem možná už psal, pláže na většině míst nejsou ke koupání ideální, přestože se tak tváří.

Ta úskalí jsou kromě žraloků i vlny, relativně mladé a ostré tvary sopečného pobřeží, korály, šlohounovité rostliny a jánevímco ještě.

Procházky se však doporučují a stále je pro nás Středoevropany, co znají převážně jen hrušky, třešně nebo borovice, objevovat.

Nebo si zajít na ryby.

Nebo sledovat sklizeň cukrové třtiny.

Tady jsme a Alenou vyfotili oba ptáka, kterému říkají Kardinál. Jelikož se nemůžeme dohodnout, kdo ho vyfotil lépe, dávám sem fotky obě s tím, že už nevím, která je čí.

Stává se mi to neustále, že se rozepíšu a zůstane mi další povídání na příště. Bude to o tentokrát už vydařeném svítání na té druhé – aktivní sopce a o nějakých menších výletech.