Machrujeme před Helčou
(a děláme jí průvodce)

Minule jsme si prošli zločinným Oaklandem sem a tam, pak jsme si vyzvedli Helču a ukázali jí všecky ty slavný piery včetně atrakcí. A honem domů, kde jsme povečeřeli i s dvojrozměrným Jirkou. A druhej den šel Honza se Stáňou do práce, tak jsme vzali Helču znova do města, abysme si zamachrovali jako zkušení SanFranciscané. A kam jinam vzít cizince než na Golden Gate Bridge.

Kupodivu byl vidět docela krásně až na druhou stranu. I když jsme u něho nebyli poprvé, stejně se nám znova, teda alespoň mně, tajil dech. Něco na tom mostě je kouzelnýho.

Odtud jsem si ho ještě nevyfotil.

Tady vypadá tak nějak dobově.

A shora jsou dole vidět všelijaké výjevy, které si vzpomínám z mnoha knih amerických spisovatelů o Americe.

Geometrie kruhů a lidí.

Helča, zdá se, taky čumí jako ohromená. A možná je, a ne jen že jako.

Pak jsme si dali tuňákovou bagetu, to už jsme uměli taky vzorově i s nahlášením jména. Minule totiž po Olině chtěli jméno a ona hned tahala z kabelky pas a nutila ho prodavačce baget, no klasické nedorozumění učitelky angličtiny. A to v Americe nebyla poprvé. Jde jen o to, že v takovým bufíku, jak to jede jako na páse, je potřeba nějak pojmenovat ty zakázky, protože kuchyň je jinde a lítačky dveří to oddělujou, čili zaplatíš, pak nahlásíš nějaký jméno a čekáš a pak vyleze ven upocenej kuchtík, nesmrdí, ale volá Olga! No a my pak už víme, že máme natáhnout pařáty a vzít si ten papírovej pytlík. Funguje to a chyby se nedějou.

Jdeme pryč, tuhle cestu taky už známe. Asi jí ukážeme tu pseudoantiku.

Je to hrozný, ale proč musí děti stále čuchat k prdelím svých rodičů. Stačí se kouknout, jak je dítě v bezpečné sedačce na nosiči kola, na hlavě helmičku a rypáček zabořenej v tatínkově prdeli a jede se na výlet. Když byla Helča malá, jezdila na sedátku přede mnou, jednou i nohu do drátů strčila a spadli jsme na tlamu, ale bylo to asi lepší, i když nebezpečnější. A líp se zpívaly písničky Voskovce a Wericha.

A je tu antika, Helča se staví do středu a vzpíná ruce k nebeské klenbě.

Ze dřeva a pískovce.

Pak za typickým americkým jezírkem, kde se určitě natáčel nějakej špionážní film, jsme koukali na tu falešnou umělou krásu a bylo nám blaze.

No a selfíčko. Když jsem stavěl foťák na rantlík jezírka, vzpomněl jsem si na krásnou scénu z filmu Perný den s Beatles, kdy si Ringo položil Nikona F1 na kámen u Temže a cvakl samospoušť. Při expozici se foťák vrhl po zádech do řeky. Já jsem měl štěstí a nic takovýho se nestalo, ale začal jsem se těšit na to, až si ten film doma znova pustím.

Vilky jsou pohádkově malebné a evidentně tu nebydlí lůzři.

Taky jsme měli trochu problém, když jsme hledali poštovní schránku, nějakou na rohu ulice, jak jsme se to učívali na základce od Wolkera. A nic. Američaní totiž mají poštovní schránky úplně jiný. Vypadají spíš jako popelnice nebo odpadkáče.

A moje oblíbené téma. Výlohy obchůdků. Baví mě ta náhodná setkání. Tohle byla prodejna s čipsama pro kočky.

A ateliér pokleslýho fotografa.

Jak vytrhnout velrybě stoličku a blondýně nožičku.

Víla si pak sundala šatečky, odhodila mezi odpadkáč a kistnu na noviny a zmizela.

A na SF se pomaličku snáší věhlasná mlha. Blíží se večer a Honza, kterej se vrátil z práce, vymyslel, že bysme mohli někam na jídlo.

V SF je hodně čínskejch hospůdek a spousta z nich je docela vyhlášená. Pak nastává problém, protože hospody jsou věčně plné. Funguje to, na rozdíl třeba od bejvalýho Východního Německa, kde záleželo na zlovůli pingla, koho uvede do poloprázdnýho sálu. Bejvalo to ponižující a protivný. V Americe je to jednodušší. Přijdeš, vidíš, kolik je tam lidí, a u vchodu je tabule s křídou. Na poslední místo napíšeš svý jméno a počet míst, které chceš. A pak venku čekáš, nebo něco. A protože bylo lidí hodně, odhadl to Honza, matematik z matfyzu, že nám to bohatě postačí na malou procházku.

A když jsme obešli velký blok a pokochali se stmívajícími scenériemi, vrátili jsme se k hospůdce a naše jméno bylo smazaný, protože jsme nebyli přítomní. A lidí bylo ještě víc. Tak se Honza jen usmál, napsal svý jméno + 3 a šli jsme za roh na pivo.

Vzájemně jsme se vyfotili, vypili každej jiný pivo. Já jsem si dal Guinessa a šli zase zpět do číny.

Tentokrát se nám to podařilo a nikdo nás nemusel předbíhat.

Olina ukázala medvídkovi tu čínskou vývařovnu, aby to mohl vykecat kámošům, co zůstali doma. A objednali jsme si spousty dobrůtek.

To hlavní, kvůli čemu jsme tam ale šli, byly smažený medúzy. Nikdo jsme to nikdy nejedli a neuměli jsme si to představit. Medúza. Je to vůbec poživatelný? Je pravda, že Číňani umí připravit jídlo z čehokoli. Možná i z betonu. A| proč ne, jednou jsem kdesi jedl polívku z vlaštovčích hnízd, tak proč ne palačinky z betonu.

Medúzy byly skvělý a na konec, pozornost podniku, sladkůstka k jasmínovýmu čaji. Co všecko se dá za jeden den stihnout. Jo a ty medúzy byly velmi zajímavý, ostrý a chutný jídlo. Všechny nás to překvapilo.