Někdy v čísle 49 jsem začal s výletem do Yosemit a skončil někde v místech, kde se naše parta rozdělila. Holky toho už měly plný tenisky, tak šly zpátky k autu na parkoviště a my kluci jsme pokračovali dál. šli jsme kouzelnou krajinou, jakoby plnou skřítků, jen zrovna nebyli doma. A nebo byli plaší, protože jsme žádnýho nezahlídli.

Sem tam jsme se zastavili, vody nateplalé popili a povídali si o všem možným. Dlouho jsme se s Lálou neviděli. I Honza vlastně byl v Yosemitech poprvé, přestože už od února žije v Kalifornii. A to krásný počasí.

Jsem posedlý fotografem Anselem Adamsem, kterýho znám už roky. A jeho fotky právě z Yosemit mi učarovaly již dávno. A to říkám zodpověděně, že dávno. Třebas tak už od roku 1966. kdy jsem tohoto fotografa objevil v úžasném fotografickém časopise propašovaném ze Švýcarska. Camera se jmenoval.

I když jsem v Yosemitech poprvé, tak díky Anselu Adamsovi jsou mi povědomé, důvěrně blízké. Tady všude se potuloval můj oblíbený fotograf, na dřevěnej stativ připevňoval obrovský dřevěný krávy, foťáky deskové až do velikosti 20x30 cm. Každý záběr byl úporně vydupaný, fyzicky namáhavý, ale ta krása, ta krása, snad ještě větší, než na vlastní oči.

Honza i Lála milujou horolezení a s touhou v zorech se koukají na krásný skály kolem. To by se to lozilo. A je tu krásný zvyk, cesty se měří v pitchech - délkách lana. A když Češi mezi sebou vypráví o jednotlivých výstupech, tak to zni velmi peprně. Tahle cesta je pět píčů a ta vedle čtyři píče.

Tady by se šéfstvo národního parku Šumava prostě posralo. Chcípne tu strom a nikdo nic nedělá. Klidně si tu stojí, zdechlej, schne, pomalu se naklání, větve upadají, pak lehne, lidi musí dávat pozor, je to v jejich zájmu. Strom se uvodorovní, pak desítky a desítky let trouchniví a práchniví, a změní se v živiny, nikdo nic nedělá, všecko jakoby samo. Většinou.

Kolmo, šikmo i vodorovně.

A šlapeme furt nahoru, Na to, že jsem vyrazili před čtvrtou zrána z výšky hladiny moře je to asi trošku znát. Já to moc sice nepoznám, protože jsem na tohle kopyto, ale nahoru to teda je, to jo.

Takové kameny máme i u nás v Česku, ale tady jsou jaksi všude. Amerika je země, kde je všecko nějaký veliký, a je toho hodně a... no prostě velmoc.

Tady je strom v dynamické stádiu zmaru. Na chvíli to zbrzdil kámoš soused, ale stejně z něj bude prach.

Určitě jsou tu někdo schovaní trollové a trpajzlíci, jenže jsou plaší a nevystrkujou rypáčky.

Někdy se práchnivění zvrtne a z mrtvýho stromu se stane tvrdej zkroucenej odolník. Takováhle mementa vydrží stovky let.

A další stojící mrtvola.

V kytkách se nevyznám, ale jsou krásný.

Už jsme docela vysoko, strom jsou tu najednou takové zakrslejší,

Yosemity jsou velikánský a výhledy kolem dokola jsou fascinující.

A elegantní tvary hor...

Kamenná příšera se plíží k vrcholku hory. Plíží se pomaličku a neodvratně.

Jsem silně ovlivněn Anselem Adamsem, připouštím, přiznávám a vůbec se za to nestydím.

Teda vůbec bych se nebránil tomu, fotit tu na velkej formát. Stejně mi doma zahálí jedna linhoffka velikosti 10x15 cm nebo po amerikánsku 4"x6". A fotil bych na illforda FP4 a vyvolával ve vývojce D76, kterou bych si namíchal v temný komoře. Akorát si nejsem jistej, jestli bych sehnal někde v kšeftě ty správné ingredience. Kdysi za dávna jsem si chodil pro chemikálie v Brně na Orlí, nebo Kozí? to už přesně nevím, jak se ta ulice jmenovala, ale vím, že teď tam už žádná drogiška s chemikáliema není. Ještě pořád mám balík chemikálií v temné komoře. Asi jsou už všechny prošlý a zkažený a vývojka by nevyvolávala a všechno by bylo vepsí. No jo, nostalgie, ale i digitální focení je fajn. I tady v Yosemitech.

Honza i já jdeme v sandálkách. A nohy podle toho vypadají. Asi by to šlo i bosky, ale to jsme nezkoušeli.

Zatrolení čipmani jsou stále ve střehu. Máte-li batoh na zádech a neležíte-li v bezvědomí někde na louce, tak jsou bezmocní,ale stačí chvilka nepozornosti a už vám batoh prohryžou a sežerou vše k snědku.

Některé hory vypadají rozeklaně, jakoby se do nich trefovaly blesky z nebes.

Začíná se kabonit, zatahovat a za chviličku se spustil déšť, pak v dáli zahřmí poprvé. Všichni tři přemýšlíme, jestli by se sem mohl fakt nějakej blesk trefit.

Opět se rozjasní obloha. A najednou je před námi údolí vysoko v horách a krásné jezero. Možná se jmenuje Young Lake. A možná že ne. Fakt nevím.

Jsme trochu utahaní, chvíli odpočíváme. pak si v jezeru smočíme ty naše špinavý unavený nohy, znova se obouváme a jdeme zpátky za holkama.

Jezero je ledově ledové, ale na nohy příjemné, zchladit žhavý šlapky, zahnat prach.

Jaké by to bylo do tak studené vody vlézt? Nezkoušíme to, ale mohlo by to být příjemné.

Opět se mraky zatáhnou a zakaboní se, jdeme zpátky k autu. A v tom rána a záblesk.. no jako prase... šlupka na hnědo v gatích, Všichni tři sebou cukneme a krve by se v nás nedořezali. Ten sviňa blesk si bouchnul tady do tý skály. Tak blízko nás a tak strašlivá akustika. Hustej zážitek.

Pak, až dolů k autu už to bylo bez adrenalinu. A holky zatím byly u auta a bez klíčů, od návěsu, takže si nemohly dát vodu, jen zmoženě ležely na sedadle auta a cucaly jaké tvrdé bonbony.

Sbalíme se a vyrážíme na nějaké jiné místo, které má Lála rád, abysme si tam mohli postavit stan a přenocovat.

Po cestě se ještě párkrát zastavím na tak zvaným point view. Je tu krásně.

Voda klidná a barevná, všechno tu je sladěné.

Hory necháváme za sebou a odjíždíme. Pokračování příště.

Réunion (2014/50) A hurá do Yosemit (2014/49) Fillmore (2014/48) Fagaraš (2014/47) Ztracené prase (2014/46) Halloween, myši, krysy a dušičky (2014/45) Pat a Mat (2014/44) Necestou (2014/43) Přijela návštěva z Austrálie(2014/42) Víkend s vňoučaty (2014/41) GGB z druhé strany - cestopis (2014/40) Pily jsou už spravené (2014/39) Penzion pro maximálně sympatické šneky (2014/38) Lesní sámoška (2014/37) Langoš sajtoš tojfološ (2014/36) Desáté jubilejní Krkonoše (2014/35) Už ty pily dořezaly (2014/34) Anenská pouť (2014/33) Z Orlickejch do Jeseníků (2014/32) Konečně GGB (2014/31)

Kaloni patřící k příbuzným netopýrů se v prostoru orientují zcela unikátním způsobem. Přišli na to izraelští biologové Yossi Yovel a Arjan Boonman z university v Tel Avivu, kteří prokázali, že k hrubé orientaci používají kaloni podobně jako netopýři odrazy zvuků. Jsou však o nižších kmitočtech a vyluzují je křídly. Dosud se soudilo, že tato zvířata užívají podobný systém jako netopýři. Ti se orientují pomocí ultrazvuků, které vyluzují hlasivkami a jejich odraz následně vnímají sluchem. Rytinu na povrchu mušle starou 430 až 540 tisíc let objevil vědec Stephen Munro z Australian National University. Vrypy musejí být tedy dílem člověka vzpřímeného (Homo erectus). „Přepíše to lidské dějiny. Je to poprvé, co jsme našli důkaz, že se Homo erectus choval tímto způsobem,“ uvedl Stephen Munro, který mušli objevil v depozitáři zkamenělin v Nizozemsku, kde bez povšimnutí ležela už od 30. let minulého století.

Matýsek se koukal s tatínkem na Mistrovství světa ve florbale a tatínek ho učil říkat slovo "florbal". U toho mu říká "F" jako "florbal". A Mates na to: "F jako LEF"

Galerie Rudolfinum - Ana Mendieta: Stopy (do 4.1.2015) Během své krátké, avšak bohaté kariéry, Ana Mendieta vytvořila jedinečný a důmyslný vizuální jazyk, působivý, jak svou intimitou, tak provokativností.

DOX - THIS PLACE (do 2. 3. 2015) Světová premiéra monumentálního uměleckého projektu This Place představuje práce 12 světových fotografů a jejich pohled na Izrael – jeho historii, geografii, jeho obyvatele, každodenní život a význam, který tato země má pro zbytek světa.

Galerie UM - Giovanni Battista Piranesi (1720-1778) (do 1.2.2015) Rozsáhlá výstava představí dílo jedné z nejvýraznějších postav světové grafiky.

Monika MacDonagh-Pajerová: Vezměte s sebou květinu! Deníky a vzpomínky z let 1980-1990 Deníky Moniky Pajerové z let 1980–1990 přinášejí autentické svědectví o společenských a politických poměrech za normalizace, o opatrném politickém tání v závěru let osmdesátých a pádu komunistického režimu v listopadu roku 1989. Setkáváme se v nich s celou řadou osobností českého disentu a lidí svobodomyslně smýšlejících, kteří buď byli nuceni emigrovat, anebo se po svém museli vyrovnávat s panujícími poměry. Zvlášť výrazné místo v autorčiných deníkových záznamech zaujímá líčení událostí roku 1989, protirežimních demonstrací, role studentů v sametové revoluci, k jejichž nejvýraznějším představitelům a mluvčím sama patřila. Autorčiny zápisky však zachycují celkovou atmosféru tehdejší doby, chování lidí a jejich životní – politická i čistě soukromá – dilemata. Právě v deníku jako žánru nejintimnějším můžeme poznávat danou dobou nejbezprostředněji.

„Jsou tři cesty, jak se naučit moudrosti. První je cesta myšlení, ta je nejvznešenější. Druhá je napodobování, ta je nejsnazší. Třetí je vlastní zkušenost, ta je nejtrpčí.“ Confucius

Ústecká radnice postupně utlumí a následně zruší příspěvkovou organizaci Činoherní divadlo města Ústí nad Labem, kterou založilo bývalé vedení magistrátu. Organizace měla v době krize kolem ústecké činohry nahradit Činoherní divadlo.

Polský kontrabasista Wojtek Mazolewski se svým kvintetem ve složení Oskar Török (trumpeta), Marek Pospieszalski (tenor saxofonú, Joanna Duda (klavír), Jakub Janicki (bicí) a Wojtek Mazolewski vydává novou desku nazvanou Polka.

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš