Most o kterým jsem vždycky jen četl, nebo ve filmech na něho čuměl a hlavně na fotkách slavných fotografů. A teď najednou, že bych si i šáhnul? Je to paráda, těším se. V bříšku se mi tetelí půlka sendviče s tuňákem a salátovým listem a jakousi americkou majonézou, který se tu říká moderně dresing. A taky vopařenej jazyk hnusným kafem Strabucks, který mi moc připomínalo kafe v NDR. Úplně jsem si vybavil tu chuť. V Berlíně jsem si ho nedával často, protože bylo docela fakt hnusný, asi z bukvic nebo co. Taky jsem mu pak pracovně celé čtyři měsíce říkal bukwitz cafee. Starbuck(witz) je to samý. Možná někde soudruzi z NDR neudělali chybu a podařilo se jim prorazit až do rozmazlené a zhýčkané Ameriky. Ten domeček, kde jsme jedni sendvič a spálil si držku kafem je zateplenej starejma džínama a džínovinou, kterou dostali z nějaký džínárny. Je fakt, že venku dost fučí a vevnitř je krásně útulno. Vyrážíme ven, ještě si zajdem na nesmradlavej zadarmovej hajzl. Už vidím, jak česká hajzlbába natahuje tlapičku a doluje z vás 10-20 korun za vyscání.
Pár desítek metrů, pak prudce doleva a po schůdkách nahoru k mostu. Most je dost frekventovanej, jezdí tu desetitisíce aut, nepřetržitý provoz. Ještě než se na most dostaneme, je k dispozici interaktivní výstavka, co všecko je na mostě zajímavý, TTD takticko technický data. Z kolika článků je udělanej, jak se chová při zemětřesu a jak při vichřici. Když slova nestačí, můžete si rozhoupat maketu mostu a podívat se ve zmenšeným, jak most reaguje na různý sviňárny přírody. I když jsem do slovně docela chápal, to modelování se mi líbilo jako malýmu parchantovi. Most je červenej, ale stydlivě se před náma halí do mlhy.

Golden Gate Bridge ve své poloviční kráse.

Poslední schody a již jsme skoro na něm.

Na bilboardech si můžete počíst o mostu skoro všecko. Snad i jména stavbyvedoucích. Ale hlavně vše o té unikátní konstrukci.

Ze všech stran je ten mostek zajímavej. A červená barva je velmi oku libá.

Model mostu. Interaktivní, můžete si ho rozhoupat jak chcete. Model se chová podobně jako velkej brácha za ním.

No konečně vstupujeme na ten vysněnej most. Olina ho zažila už před devatenácti lety, ale fyzicky nohama to bylo taky poprvé. Pro pěší je vyčleněný jen pravý pruh, zbytek je pro auťáky. Provoz je slušnej. A projíždějící auta dělají velmi zajímavej zvuk. Chtěl jsem ho Jirkovi nahrát mobilem, protože Jirka sbírá všelijaký zvuky. Ale mobil zklamal, protože na mostě fičelo a mikrofon si s tou zajímavou barvou zvuku neporadil. Chtělo to Tascama a mikrofon s winšusem, ale ten zůstal v Praze na klavíru.

Zajímavý je, že třeba oproti Bay Bridge v Sydney, je to tu trochu svobodnější, protože v Sydney jsou všude složitý dvojitý kvalitní ploty a zábrany a hodně policejních hlídek. e, že by vás chtěly ty hlídky buzerovat a prudit, ale jsou tu proto, aby zabránili džamperům ve skákání. V Austrálii musíš bejt šťastnej a bez depky. Je to tak trochu zásah do soukromí, ale na druhé straně, když někdo skočí, tak to státní úředníci, policajti a havrani a... musí prostě nějak řešit. Tady ve svobodnější Americe ti v tom nijak nebrání. Síťovej plot je pouze v místech, kde by skokan mohl poškodit cizí majetek, což je zločin, čili na začátku a na konci mostu je síť, všude jinde si skákej. A když přežiješ, tak zaplatíš pokutu.

Pořádný zábradlí nás dělí od aut, a z druhé strany od moře.

Auta tu smí jezdit max 45 mil za hodinu, kola mají předepsáno, aby jela opatrně a byli připravení zabrzdit. Nic víc se tu nenařizuje. Ten pruh pro pěší hodně v provozu. Lidí jako drobků na italským stole po obědě. Proplítají se vzájemně si vyhýbají. Velkej cvrkot. Prý se tu sem tam něco přihodí, což se ani nedivím, ale asi to nebude tak časté. Lidi tu jsou hodně ohleduplní.

A skoro pořád v mlze.

Olina se na vejlet mostní připravila i barveně vyladěná.

Všecko je natřený červeně a furt se natírá a něco opravuje. Přece je to jen macek.

To za mnou není hajzlík. Asi. Ale nějaká pracovní bouda na lopaty.

A tohle zase není trubka na vodu nebo plyn, ale jen ochranná trubka, ve které jsou spousta spletenejch hlavních lan. Taková chytřejší ochrana.

Nikdo mi neřekl, k čemu slouží tenhle baráček pod mostem. Možná nějakej funkční maják? Nějakej kontrolní bod na projíždění lodí? Nevím.

A frkot lodní je tu taky značnej.

Z obou stran jsou koleje jak pro vlak, a zespoda na nich visí taková pracovní plošina. Jsou myslím tři, Vždycky mezi pilířema (ty jsou sice jen dva, ale je tu i konec a začátek mostu, že jo).

Slečna cyklistka je připravená zabrzdit, což i předvedla.

Je to hezkej most.

Pak Olina na mostě objevila chlapíka, kterej byl ve stejně barevné bundě, a nejen to, měl v batohu, stejně jako Olina, svýho oblíbenýho plyšáčka a fotil si ho na klice služebních dveří v pilíři. Tak si méďové potykali, popovídali a rozešli se. Olinin medvídek je jeden z těch tří medvídků, které nyní vlastní. V okamžiku vzniku téhle fotky ale měla jen dva. Jednoho irskýho, kterýho nechala doma a bylo jí z toho tak smutno, že si na letišti Václava Havla koupila tohodle malýho cestovního. Pak asi za 4 dny dostala ještě černýho yosemitskýho, ale o tom až jindy.

SF se halí, jak je jeho dobrým zvykem, do mlhy.

V popředí modýlek, v pozadí origoš.

Bylo to krásný, bolí mě záda, jedeme domů.

A už jsme skoro doma.

Kdoví, co v tomhle obchůdku nabízí.

Na jedné křižovatce jsou tři hudební produkce. Zde bluegrass music

Tenhle chlápek je jakoby z se vyloupl přímo z Austrálie. Lidi tu jsou fakt hodně vstřícní a nebejvají nasraný. Kdosi mi tvrdil, že se přetvařujou. Ale i kdyby to tak bylo, tak je to furt lepší než ksicht nasranej, nepřetvařující se.

Na druhým rohu jazz.

A dobrej jazz.

Na třetím rohu křižovatky protestsongy.
Příště vás zavedu někam jinam, jen zatím nevím kam, možností je dost.