Letošní Velikonoce byly ve velkém očekávání, že se nám zase po dlouhé době podaří setkat se celá rodinka. On se totiž náš Honzík zúčastnil velké expedice na Špicberky (mimochodem slíbil, že by do prasete napsal nějakou reportáž, ale známe své papenhajmské). A že když nezmrzne a nebo ho nesežerou medvědi, přijde ze Špicberk na chvíli do Česka, a tak jsme vymysleli, že se setkáme všichni v Ostružné. Nemohli jsme se s Olinou ani dočkat té krásné události. No a tak se stalo, že se v Ostružné od čtvrtka postupně sjížděly různé skupinky toho velkého rodinného setkání. Prvně přijela Dana, pak Helča s Bobíkem, pak Olina a já, to byla čtvrteční skupina. Jo a Linda. Další vňoučátka měla přijet až v sobotu nebo v neděli, protože byli s Milanem ve Švýcarsku lyžovat. Ve čtvrtek večer dorazila ještě další partička, a to Jirka se Zuzkou a nesežranej medvědy a nezmrzlej Honzík. To bylo radosti, to bylo vítání, to byly mokrý voči. Dali jsme si víno a kecali o všem možným. A na druhej den si vymysleli velký výlet na Paprsek.

Ostružná je krásně neudržovaná stylová chalupa, kde skoro všecko je původní. Byla by veliká škoda to pokazit rekonstrukcí směrem k nádhernému stavení. To si ta naše chaloupka nezaslouží.

Je ráno, venku svítí slunko, Bobík si povídá se strejdánkem, kterýho už dlouho neviděl. Naposledy před třema rokama v daleké Austrálii, ale o tom jsme už na praseti taky psali. Bobík Honzovi prolustroval tlustou peněženku, poptal se na kreditky a průkazky totožnosti.

Sestřička s bráškou.

Olina nasadila v oblasti outdoorovýho oblečení laťku setsakramentsky vysoko. Dumal jsem nad tím, jak dlouho by v takové speciální výbavě vydržela na těch Špicberkách. Vycházelo mi, že asi tři minuty.

Když jsme vyrazili na Paprsek, prvním překvapením bylo, že jsme našli hospodu u Grobiána v sutinách. Je pravda, že nejmíň dvacet let nebyla ta hospoda v provozu a jen pomalu chátrala, ale přece jen je s námi hodně provázaná, protože jako malí smradi jsme tam chodili dědovi Josefovi pro pivo do hliníkové konvičky. Báli jsme se tam chodit, protože hostinskej Grobián, on se tak nejmenoval, ale to jsme dlouho nevěděli, nás vždycky sjel přísným pohledem, zahučel něco nevlídnýho a ani se nepokusil na šedivým ksichtě vyloudit náznak úsměvu. Hospoda smrděla fajfkovým tabákem a doopravdickým echt gulášem, cibulí, podlaha dřevěná, obrovský kamna a z kuchyně vyčuhovala tlustá paní hospodská, která tam dělala kuchařku a taky se neusmívala.

Dnes je Ostružná plná několika hospod, kde se povalují po zdech různé reklamní předměty a jsou tak trochu tuctové, jako kdekoliv jinde. Ta u Grobiána byla unikátní. Lázeňský švihák si jde k Bubelovi pro mrkev.

Není nás málo, ale stále jsme zcela nekompletní.

V hotelu Continental na konci Horní Ostružné již za okny číhají velikonoční kuřátka.

V prudkém kopci nás na kole dojíždí dlouholetý kamarád Šipka. Je ve skvělé kondici. Letos mu bylo 80 a každý den jezdí na kole, nebo běžmo a v zimě na běžkách na Paprsek, aby se jeho pejsek proběhl. Všechno to dělá kvůli tomu svýmu pejskovi, ale jemu to prospívá snad ještě víc než pejskovi.

Tenhle strom je taky kultovní. Vždycky, když jdeme na Paprsek, tak si ho vyfotím, možná by stálo za to, udělat časosběrné album toho stromu. Určitě bych v archivu našel i záběr, na kterém ten strom ještě není.

Na Paprsku je blaze. Dáváme si výtečné pivo Holba, dřív se jmenovalo myslím Šerák a taky se mu říkalo Serák, ale ty doby jsou pryč a ryzí pivo z hor je vynikající.

Bobík lízá ryzí pěnu z horskýho piva.

Olina sice ví, že by měla mít jiný ponožky, protože se jí tohle nestalo poprvé, vždy v půlce výletu musí sundat pohorku a zalepit si puchejř. Přitom by stačily nějaké lepší, ne tak tenký ponožky, Ale Olina nemá ráda jednoduchá řešení.

Na Brusníku se mládí válí po zemi vysílením.

Helča s Honzou. Oba s Nikonem. Honzův Nikon ale umrzl v Arktidě a neukazuje mu displej. Takže je to takové, jako to bejvávalo. Nemůžeš si nic zkontrolovat, ani nijak nastavovat, což vůbec nevadí.

Z Brusníku směrem k Polákům.

Z Paprsku nejdeme stejnou cestou, ale po polských hranicích, je to krásná cesta a nachodili jsme ten den 23 kiláčků.

Večer už na nás čekala Zdenča s pejskem. A začali jsme péct ovečku. Lukulské hody.

Druhý den, posíleni o Zdenču a jejího pejska, jsme vyrazili do Branné, ke které se taky váže spousta vzpomínek. A na místním hřbitově tu odpočívají Pepovi rodiče. Babka Jasýčková byla chalupářská kámoška, která za náma ráda chodila a vzpomínala na doby, kdy byla mladá. A čím byla starší, tím vzdálenější byly její vzpomínky. Když se jí blížila devadesátka, vzpomínala na doby, kdy jí bylo asi tak pět let. Babka Jasýčková byla démonická postava s drsným osobitým smyslem pro humor. Její manžel umřel daleko dřív než ona a ona pak ráda říkala, že celej život lehával Ludvík na ní, ale teď až umře, bude ležet ona na něm. Naši kluci se jí docela báli, protože měla asi jen dva zuby a usmívala se na ně tak, že si to vždycky spojili s pohádkou o perníkové chaloupce, a když jsme na Velikonoce přišli babku vymrskat, byli z toho celí pokadění strachy, protože do nich již od jejich útlého věku lila kořalu. Já jsem zase měl strach nepřijít, protože by mi pak strašně vynadala.

To je dřina, co na mě všecko stojí.

Branná se vyznačuje několika zajímavostmi. Tak namátkou třeba to, že je hezky udržovaná, nebo že je tu i fořtovna, kde jsme s Olinou měli před skoro 40 lety povedenou svatbu. Asi si tu dáme i tu zlatou, dá-li Bůh.

Jo a taky je tu vyhlášená cukrárna proslavená trubičkama plněnejma bílým našlehaným sladkým bílkem. Mě zrovna sladký nebaví, tak ani nevím, jak to chutná, ale udělali jsme na cukrárnu docela slušnej útok a paní cukrářky byly šokované tím, kolik jsme jich chtěli. Než je pro nás připravily, zazpívali jsme jim jakousi koledu na melodii Ježíšku panáčku. Bylo to pitomé a veselé.

Honza s Bobíkem.

Radnice.

Bobík je pěkná filuta.

A Honza zase trpí jakýmsi motorickým neklidem a snaží se velmi sofistikovaným způsobem vylít pivo Kolštejn patnáctistupňové. Je to pivo z místního vlastního sklepa. Vono totiž dnes není žádnej problém si vařit vlastní pivo kdekoliv a jakýkoliv.

No a pak dorazil ještě Honza druhej na motorce.

Z motorky byl Bobík celej odvázanej.

Sprostej drak č. 31

Vracíme se zpět stejnou cestou, ale sluníčko se značně posunulo, a tak se vyloupl motiv, který dopoledne jaksi zanikl v šedi.

Jirka programuje jako vzteklej a moc mu to nejde.

A Helča s Lindou se podívaly na zoubek slivovici a whisky, až z toho byly skoro nesrozumitelně veselé. Teda trošku přeháním, jen se roztomile a blbě smály skoro všemu.

Jo a tady jsme fakt kompletní. Zleva: Zuzka, Honza, Linda, Olina, Helča, Bea, Honzík, Dana, Zdenča s psíkem Belou, Boris, Bobík, Milan, v pozadí Jirka a v popředí pan redaktor prasečí.

I výhled na Jesenicko je v čase docela neměnný.

Oddechovka při výstupu na Motor.

Před loveckou chajdou. Tady před mnoha a mnoha lety kopl vzteklej Martin mou sestru Danu pionýrkou do huby, protože měla lepší keříček s borůvkama než on.

V hospodě na Kaťuši měli zrovna velikonoční zabíjačku, tak jsme si dali pár specialit a zase to dobrý pivo.

Bobík umí tak parádně vylizovat misky od polívky, že by s tím uspěl i v pětihvězdičkový restauraci.

Bea s Borisem chtějí roztrhnout brášku Bobíka.

Jen ty vrtule jsou známka změn. Jinak je to tu furt stejný.

Šli jsme kolem výběhu s koňmi a kluci se rozhodli vyzkoušet, jaké to je, když dostanou prdu od ohradníku, taková zábavná elektroléčba. Boris dycky vykvikl, spadl na zem a začal se chechtat. Bobík měl nějaké moc dobré botky, takže mu to skoro nic nedělalo, ale když se ho dotkla Bea, taky vykvikla, protože Bobík probíjel.

Večer ale už jedou oba naši kluci a Zuzka domů. Jirka proto, že musí doprogramovat nějakej kšeft, a Honza proto, že zase zítra odlítá přes Švýcarsko do Ameriky. Boris se urazil na babičku, ale nechtějte vědět proč.

Loučíme se s děckama, Honza v pondělí ráno v 6 odlítá zas do Ameriky, kdoví, kdy se zase uvidíme. Máme z toho všichni mokrý voči, ale nic s tím nejde stejně dělat.

A večer se pouští BBB do barvení a zdobení vajíček. Vyrobil jsem jim primitivní a děsně ohavnou varnu na včelí vosk.

Bobík si svá vejce podepsal.

Máme tu sice obrovskej stůl, ale stejně se k němu nevejdeme.

Polívka je hovězí vývar s játrovými knedlíčky.

Přišla Mirka s Pepou léčitelským. Povídáme si kraviny a nálada je veselá.

Bibi barví vajíčka igelitovejma rukama.

Je ráno a mrskut. Dana předává Honzovi čokoládovýho zajíčka.

Zatlačte maminko! K obědu bude kachna nadívaná krůtou. Honza už je v Curychu.

Hody, hody...

Dana dokáže při mrskutu neuvěřitelné pozice.

Bibi to snáší se stoickým klidem.

Bobíkovi se nechce ta koleda říkat, tak udělali s Borisem deal a Boris je jeho mluvčí a Bobík seká mrskačkou a Boris deklamuje.

Gejša pro Bobíka.

Bibi s vejci v ošatce.

A přichází koledník Pepa. Vracím mu strojek na vlasy, kterej mi včera pučil, a Helča mi ostříhala fousy a vlasy na 5mm velikost. Je to příjemné mít na hlavě a na hubě skoro nic.

Chystáme se na mrskut do vesnice. Kluci se strašně těší, protože jim Helča nakecala, co všecko se dělává, a mašličky, a vajíčka, výslužka a další zajímavosti. Nakonec jsou kluci trochu otrávení, že znám tak málo bab ve vesnici, ale ke konci se to trochu zlepšilo a mošničky se jim trošku vejslužkou naduly a mašličky taky nějaké přibyly. Bylo úplně dojemný, jak to prožívali.

Tyhle vajíčka barvení a zdobení unikla. A jsou domácí, což se pozná podle toho, že se to o nich říká. Jinak se to nepozná. Teda experti to samozřejmě poznají, vědí, co je v těch vajíčkách jinak a tak. Já to nepoznám, ani když se snažím.

Byly to jedny z nejkrásnějších Velikonoc, co si pamatuju, protože jsme byli zase celá rodina pohromadě, a to je nádhernej zážitek. Honzooooo, zase brzo přijeď. A Helčoooo, dlouho tu zůstaňte.